K Velikonocům neodmyslitelně patří barvení vajíček, takzvaných kraslic. Technik, jak obyčejné slepičí vajíčko ozdobit, je přehršle - stačí si vybrat.


Mnozí dnes už dávají přednost koupi čokoládových vajec, každý však uzná, že to zkrátka není ono. V rámci tradice bychom měli i v dnešní uspěchané době nabarvit alespoň pár pravých vajec. Zdobit můžeme vajíčka vařená natvrdo, ale také vajíčka vyfouknutá, která mají tu výhodu, že je můžeme zachovat do dalšího roku.

Tou úplně nejobyčejnější technikou je obarvit vařené vejce jednobarevně - rozpustnými barvičkami, které by měly být k dostání v každé drogerii. Po obarvení a zachnutí barvy se doporučuje vejce potřít olejem, aby se lesklo. Nejlépe se vyvarujte poněkud nevkusným nálepkám, které rovněž volají po zakoupení na mnoha obchodních pultech.

Pokud máte více času než jen na obyčejné obarvení a chcete věnovat velikonočním tradicím více času, pak se nabízí mnoho jiných technik, jak symbol těchto svátků ozdobit. Zajímavé je povařit vejce ve vodě společně se slupkami z cibule, můžete jej však také batikovat roztaveným včelím voskem s leptáním octem anebo jednoduše zdobit barevným parafínem.

Před ponořením do barvy můžeme vajíčko různě ovázat slámou nebo tkaninami, aby na něm vznikly vzory, oblíbené je také vyškrabování vzorů do skořápky nebo "odrátování" vajíčka.

Tak směle do toho, děvčata, ať máte koledníkům co nabídnout!

Veselé Velikonoce, spoustu sluníčka, radost, smích a krásná malovaná vajíčka.

Krásné a pokojné velikonoce přeji, tady máš jedno s mašličkou... :)




Tady jedno velké srdíčko... :)





...a jedno si namalujeme společně... :))

 

Velikonoce slaví křesťané i Židé. Jsou pokládané za počátek hospodářského roku. Přinášejí v sobě příslib nového začátku. Váže se k nim mnoho zvyků, z nichž mnohé sahají do pohanských dob, například barvení vajec a šlehání děvčat pomlázkou. Výpočet data pro Velikonoce se řídí úplňkem. Podle křesťanských tradic se slaví první neděli po prvním úplňku po 21. březnu. Pokud úplněk vychází na neděli, jsou posunuty na druhý týden, tedy na další neděli.

Velikonoce pokládají za své svátky křesťané, Židé a hlásili se k nim už před tisíci lety pohané.

Novodobý název svátků Velikonoce je odvozený od Velké noci, kdy Kristus vstal z mrtvých. Nejdůležitější svátky jara navazují na starověké oslavy vegetačních božstev, reprezentovaných například v sumerské mytologii bohem Dumazi, v řecké a římské bohyněmi Démeter a Céres, či ve slovanské jejich kolegyní Vesnou.

Téma ve všech mytologiích je stejné - smrt a nové zrození. V židovském pojetí jsou Velikonoce památkou vysvobození Izraelitů z egyptského otroctví, z něhož je vyvedl Mojžíš s pomocí Hospodina.

U křesťanů jsou svátky připomínkou ukřižování a zmrtvýchvstání Ježíše Krista. Podle katolické tradice Velikonoce začínají předvečer bohoslužbou (vigílií) v neděli a trvají padesát dní až do Letnic, slavností Seslání Ducha svatého na apoštoly.

V datu Velikonoc se ale křesťané neshodnou. Zatímco katolíci a protestanti se při jeho stanovení řídí gregoriánským kalendářem, který zavedl v 16. století papež Řehoř XIII., pravoslavní sledují mnohem starší kalendář juliánský, blížící se lunárnímu cyklu.

Symboly oslav jara zůstávají ale po tisíciletí stejné. Například vejce se barvila už ve starověkém Egyptě, Řecku, Římě i Persii.

Co který den znamená

České Velikonoce jsou vyvrcholením čtyřicetidenního postního období. Samotný pašijový (svatý) týden začíná Květnou nedělí.

Květná či Smrtná neděle

Křesťanská tradice: Ježíš vstoupil s žáky do Jeruzaléma.Chtěl tam pravděpodobně slavit židovský svátek nekvašených chlebů tzv. Pesach. Ten připomíná události, při níž Hospodin zachránil před smrtí prvorozené syny židovských otroků strádajících v egyptském područí tím, že „vstoupil“ do příbytků, jež byly označeny krví beránka.

Zvyky: vynášení slaměné Smrti-Zimy-Morany-Mařeny, která by bránila budoucímu životu. Proto někde nese tato neděle název Smrtná. Vlády se ujalo Líto-Vesna znázorňované mladým opentleným stromkem.

Jídlo: pečou se beránci

Modré pondělí

Hospodyňky v tento den uklízely.

Žluté úterý

Hospodyňky v tento den stále uklízejí.

Škaredá středa

Křesťanská tradice: Jidáš zradil Ježíše a vydal ho do rukou veleknězů. Kněží během dne pálí snítky kočiček, jež byly posvěceny předcházející rok na Květnou neděli, se slovy „Prach jsi a v prach se obrátíš." Popelem pak dělají věřícím na čele znamení kříže.

Zvyky: Vymetají se komíny. Tradice praví: pokud se v tento den škaredíte a mračíte, pak budete zamračení každou středu v roce.

Zelený čtvrtek

Křesťanská tradice: poslední večeře Páně s učedníky a počátek největšího půstu v roce. Název zelený získal den podle hořkých bylin, připomínky hořkosti egyptského otroctví.

Zvyky: utichl hlahol zvonů, neboť ty odlétly do Říma. Leckde se však naopak rozezněly hrkačky, jimiž obvykle malí chlapci zaháněli Jidáše, zvali lidi do kostela. Jídlo: pouze zelené pokrmy - špenát, zelí a to pro zdraví. Kdo se chce zbavit bolesti šíje, musí se vykoupat v ranní rose.

Velký pátek

Křesťanská tradice: den Kristova zatčení, odsouzení a ukřižování. Den smutku.

Zvyky: Vnitřní a vnější očista nejpřísnějším půstem. Lidé vstávali časně, omývali se buď v rose, či v potoce, aby zabránili neduhům. Hospodyně zametly před východem slunce dům i stáj a smetí vynesly za humna, aby se v domácnosti nedržel nežádoucí hmyz. V tento den se nesmí prát ani prádlo nebo hýbat se zemí.
Z hory vycházejí Blaničtí rytíři, na Valašsku se zase zjevují skryté poklady.

Jídlo: jidášky z bílé mouky a medu, které mají zabránit zrádnému Jidášovu uštknutí. Mají tvar válečku symbolizujícího provaz, na němž se Jidáš oběsil. Někde sloužil k podobnému účelu chléb s medem. Nemělo se jíst maso.

Bílá sobota

Křesťanská tradice: opět se rozezněly zvony. Lidé podstupovali křty, oblékali bílá roucha. Ta pak nosili až do první neděle po veliké noci, která se tudíž nazývala bílou nedělí. Bílá barva má předobraz už ve starozákonním judaismu, kdy se muži oblékali během pesachového šabatu do bílých rubášů.

Zvyky: Nemá se nic půjčovat. Mělo by se završit uklízení. Často se v domě bílilo.

Jídlo: večer se podává tzv. hlavička - nádivka z uzeného vepřového masa, vařeného jehněčího, vajec a zelených bylin.

Boží hod velikonoční

Křesťanská tradice: noc ze soboty na neděli, kdy byl Kristus vzkříšen a vyzvednut na nebesa.

Zvyky: Děvčata chodí se stromkem ozdobeným pentlemi, čímž přinášejí zdraví a štěstí. Jídlo: pečený beran, mazance, speciální velikonoční nádivka či holoubata.
Hostí se návštěvy.

Červené pondělí

Zvyky: Muži vyrazili vyšlehat ženy, aby neuschly. Akci se podle krajů říkává pomlázka, koleda, mrskačka, šmikrust či oblévačka. Sloužily k ní spletené čerstvé vrbové větvičky, tzv. pomlázky, tatary či žíly. Na Moravě je rozšířené oblévání studenou vodou, což má magickou a ozdravnou funkci. : Ženy malují vejce, zdobí i kraslice. Jejich červená barva dala dnu také jméno. Podarovávaly jimi koledníky, ale také je zakopávaly v rozích chlévů a polí, aby zajistily jejich
plodnost. Společně snědené vejce zajišťovalo i soudržnost či věrnou lásku v rodině.

Jak se slaví v zahraničí

Ve většině zemí západní Evropy je zvykem schovávat v zahradách sladkosti a drobné dárky, které tam pak na velikonoční pondělí hledají. Nechává je tam velikonoční
zajíček, ale v některých částech Německa to může prý být i liška, kohout nebo čáp.

Ve Velké Británii od dvanáctého století před Velkým pátkem obdarovává panovník chudé. Od patnáctého století je pak počet obdarovaných stejný jako panovníkův věk. Mince je sice pouze symbolická, je však velmi ceněná ve sběratelských kruzích.

Ve Francii kromě tradičních obřadů věnují velkou pozornost věnují výrobě sladkostí. Francouzi je milují a hodně se jimi obdarovávají.

V Itálii prožívají Velikonoce velmi silně, je to nejdůležitější svátek roku. Neprosadil se kynutý moučník ve tvaru beránka nebo zajíčka, takže má většinou podobu holubice.

V Norsku se stalo tradicí řešení vražd. Všechny televizní stanice vysílají slavné kriminální příběhy, noviny jsou zase plné článků, u kterých mají čtenáři odvodit, kdo je vrah.

Ve Finsku koledují děti převlečené za čarodějnice.

Ve Spojených státech jsou Velikonoce už brány spíše jako nenáboženský svátek, na Velký pátek se chystá slavnostní oběd, většinou krocan a děti také hledají na zahradě vajíčka.

Ve středoamerických a jihoamerických státech se v konají procesí za mohutné účasti věřících.

V Rusku se slaví Velikonoce se zpožděním, protože se pravoslavná církev drží starého juliánského kalendáře. Stejně jako jinde na světě se zde hodně jí, ale jen studená jídla.

Také v Řecku slaví Velikonoce o týden později než my, tradičním jídlem je pečené jehněčí a velikonoční vajíčka zde barví pouze na červeno jako symbol Kristovy krve.

ČTK

provádělo se svěcení velikonočních pokrmů - beránek, mazanec, vejce, chleba, víno.

Na Chodsku se posvěcené jídlo jedlo v kostele ve stoje

Každá návštěva dostala kousek z posvěceného jídla

Ve východních Čechách dal hospodář kus svěceného mazance, vejce a víno poli, zahradě a studni, aby byla úroda, voda a dostatek ovoce.

Pečou se velikonoční beránci

Jelikož jsou při obřadech vigilie křtění novokřtěnci, kteří nosi bílé roucho, je též možno, že název pochází odtud. Bílé roucho je znakem čistoty, připomínající smytí hříchů křtem.

Ve starém křesťanství nebyla dnem liturgickým, konala se jen noční bohoslužba - vigilie. Před ní se posvětil oheň od kterého se zapálila velikonoční svíce - paškál.

Oheň se světil před kostelem a v mnoha vsích se doma muselo uhasit ohniště. Potom hospodyně položila polínko před kostelem na hraničku, když knez oheň posvětil, každá si vzala žhavé polínko a znova jím zažehla ve stavení oheň.

Skončením Bílé soboty skoncoval také dlouhotrvající půst.

Zvyky:
Z ohořelých dřívek se vytvářely křížky a nosily se do pole, by bylo úrodné. Popelem z posvěceného ohně se posypaly louky.

Někde se uhlíky dávaly za trám do domu, aby ho chránily před požárem.

Na Bílou sobotu se zaké uklízelo, bílilo. Připravovalo se a chystalo. Na slavné Vzkříšení, na Hod boží velikonoční, obřadní i sváteční pokrmy, pekly se mazance i velikonoční beránci, pletli se pomlázky z vrbového proutí a nebo vázali březové metličky a zdobila se vajíčka.

Zdroj: https://www.stripky.cz/svatky/velikonoce/sobota.html

2 vejce
200 g moučkového cukru
170 g rozpuštěného medu
500 g hladké mouky
1 lžička jedlé sody
1 lžička koření do perníku
špetka skořice
citronová kůra
80 g rozpuštěné Hery
/ 2 žloutky na potření /

Vejce, cukr a med třeme 15 minut. Pak přidáme mouku
s kořením a sodou, naposledy tuk.
Vypracované těsto necháme přes noc, ale i několik dní
odpočívat.
Potom vykrajujeme tvary - potřeme žloutkem a horké
troubě rychle pečeme / 180 °C - cca 10 minut / Zdobíme
polevou.
Poleva: 1 bílek, moučkový cukr, citronová šťáva



 

+ Velký pátek je dnem velikého zármutku nad ukřižováním Krista a jeho
smrtí. Nekonala se ani mše, jen bohoslužna složená ze čtení pašijí
sv. Jana a ze zpěvu.
+ Velký pátek je nejvíce obestřen kouzly a lidovými pověrami o otevírání
země a objevování pokladů v ní ukrytých, o vodě a vodnících. Tento den
se nesmělo hýbat zemí, proto se nekonaly žádné práce na poli.
+ Z domu se nesmělo nic půjčovat, protože těmito předměty by se pak
dalo čarovat.
+ Před východem slunce se lidé omývali v potoce, aby byli po celý rok
chráněni před nemocemi.


 

Škaredou středu, nerada předu,
ráda spím, co je dobrého, všecko sním.

+ Středa před Božím hodem velikonočním je nazývána Škaredá, či Smetná.
První pojmenování souvisí s Jidášem, který se škaredil na Krista. Tento
den by se neměl nikdo škaredit, aby mu to nezůstalo po všechny středy
v roce. Druhé označení vychází z toho, že se vymetaly komíny.
+ Na škaredou středu pekly hospodyně jidáše, pečivo z kynutého těsta.
Jedly se namazané medem na Zelený čtvrtek před východem slunce,
aby zajistily dobré zdraví.
 

Před dávnými a dávnými lety, kdy všechna zvířátka ještě žila
v přátelství a svornosti, obydlí lišky, vydry, opičky a zajíce spolu
těsně sousedila.

Jednoho dne se vydala k řece, aby si obstarala něco k jídlu.
Na břehu našla v písku sedm svázaných ryb. Nejspíš je tu
ztratil nějaký rybář. Vydra třikrát hlasitě volala, ale protože se
nikdo neozval, snědla tu lahůdku sama.
Když si hledala oběd liška, zabloudila do opuštěné chloup-
ky dřevorubce. Našla tam za komínem pár pěkných kousků
šťavnaté zvěřiny. Poctivě volala domácí obyvatele, ale nikdo
se jí neozval. To se ví, že tedy neváhala a voňavou pečínku
slupla.
Opička si zase pochutnala na báječně zralých banánech,
jenom zajíc poskakoval sem a tam a nic jiného než pár stébel
trávy nenašel.
V tu dobu zrovna napadlo milého pánaboha, že zavítá na
zem a podívá se, jak si tvorové, kteří na ní žijí, vzájemně pomá-
hají. Přestrojil se tedy za pocestného a vydal se pěšky na zem.
Potkal vydru, podíval se na ni prosebně a ona mu ochotně
nabídla rybu, protože sama již neměla hlad. Převlečený pánbůh
jí poděkoval a řekl, že příště přijde zas. Stejně se mu vedlo i
s liškou a opičkou.
Nakonec potkal zajíce. I jeho pěkně poprosil o jídlo a zajíc
odpověděl: " Rád bych tě pozval k obědu, ale nemám nic jíného
než drobnou travičku. Tou by ses nenasytil, proto sněz raději mě."
To pánaboha dojalo a řekl zajíci : " Protože máš dobré srdce,
budeš nosit lidem radost. Zítra slaví po dlouhé zimě krásné svátky
jara - Velikonoce. Budeš jim tedy každým rokem o těchto svátcích
přinášet velikonoční vajíčka. Ve vajíčku je skrytý život a vajíčka
od tebe lidem připomenou, že na jaře se všechno probouzí
a vše ožívá. !


 

Lidstvo už od nepaměti touží hodit svou vinu na nějakého "kozla hříchu". Ať už to byl starozákonní kozel pro Azázela, nebo novověké nevinné oběti Gulagu. Byli víceméně náhodně vybráni jako nositelé hříchu a oběti za hřích, aby mohl běh světa alespoň trochu zdárně pokračovat. Problém je ale v tom, že nikdo nechce být tím kozlem sám a dobrovolně. Žádný z nich nemůže vzít na sebe hřích světa jednou provždy. Žádný nemůže nést veškerý hřích. A především, žádný z nich nemohl vzít a zničit hřích skutečně.

Až v Kristu tato potřeba došla naplnění. Objevil se Někdo, kdo byl ochoten a schopen na sebe vzít hřích. Žádný z ostatních kozlů hříchu to udělat nemohl. Ale právě kvůli tomu, aby náš hřích převzal, se Syn Boží stal člověkem. Žil pro onu hodinu, která ho čeká na konci života, pro strašlivý křest, kterým musí být pokřtěn, pro hodinu, jež ho spoutá nejen zevně a jež ho povleče před soud, jež rozdrásá nejen jeho tělo důtkami a přibije ho na dřevo, nýbrž která vnikne i do jeho duše a ducha, naplní jeho vroucí vztah k Bohu, jeho Otci, a vůbec všechno prázdnotou a smrtelnou hrůzou opuštěnosti, jako jemu naprosto cizí, nepřátelskou, smrtelně jedovatou substancí, která mu brání v přístupu k prameni, z něhož žije. Musíme myslet na scénu v Apokalypse, kde se otevřel jícen propasti a vyvalil se dým jako z obrovské pece, a tím dýmem se zatmělo slunce i všechno ovzduší. A z dýmu se vyrojila hrozná zvířata, bodající a trápící jako škorpióni (Zj 9, 2).

V hrů ze těchto temnot jsou pronesena slova na Olivové hoře: Otče, je-li možné, ať mne mine tento kalich. Kalich, o němž je zde řeč, je ve Starém zákoně dobře známý: je to pohár plný Božího hněvu, který hříšníci musejí vyprázdnit až po kvasnice a kterým se vícekrát vyhrožuje nevěrnému Jeruzalému i nepřátelským národům. V téže hrůze duševního zatmění Ježíš vyrazí výkřik na kříži, otázku, proč ho Bůh opustil. Volající ví jen, že je opuštěný, proč, to nemůže v té tmě vědět. Dokonce to ani vědět nesmí, protože myšlenka, že by mohlo jít o zástupné nesení temnot druhých, by již byla ulehčením, paprskem světla. Ale paprsek dán není, neboť jde v absolutní vážnosti a přísnosti o očištění vztahu mezi Bohem a hříšným světem.

Ten, který protrpí noc, je navýsost nevinný, jiný by ji zástupně vůbec snášet nemohl. Který obyčejný nebo i mimořádný člověk by v sobě měl místo na vinu světa? Takový prostor v sobě mohl mít jen jeden, jenž v božské diferenci stojí proti věčnému Otci, totiž Syn, který, ač člověk, je Bůh.

Zde vládne propastné tajemství, neboť skutečně je nekonečný rozdíl mezi plodícím lůnem v Bohu Otci a plozeným plodem, Synem, ačkoli oba jsou v Duchu svatém jeden Bůh. Mnozí teologové dnes právem říkají, že právě na kříži se zcela ukázala tato diference, právě zde se plně zjevilo tajemství Boží Trojice. Ten rozdíl je tak velký - vždyť v Bohu je všechno nekonečné - že v něm má místo všechno odcizení a hřích světa, že Syn je může pojmout do svého vztahu k Otci, aniž by tím vzájemná věčná láska mezi Otcem a Synem v Duchu svatém utrpěla škodu. Hřích je jakoby spálen v ohni této lásky, protože Bůh, jak říká Písmo, je oheň stravující, jenž v sobě nestrpí nic nečistého, ale spálí to.

 

Ježíš, Ukřižovaný, protrpí na našem místě naše vnitřní odcizení Bohu a temnoty, a sice tím bolestněji, čím méně je on sám zavinil. Pro něj, jak jsme řekli, nejsou ničím důvěrným, ale něčím naprosto cizím, strašlivým. Ano, on trpí něco mnohem hlubšího, než co může trpět obyčejný člověk, i kdyby byl odsouzený k odcizení od Bo ha. Protože jen Syn, jenž se stal člověkem, ví, kdo ve skutečnosti Otec je a co to znamená muset se ho zříci, zdánlivě navždy ho ztratit. Není vhodné nazývat toto utrpení peklem, neboť v Ježíši není nenávist k Bohu, ale bolest, hlubší, než jakou by mohl vydržet normální člověk v životě nebo po smrti.

Nebudeme také v žádném případě říkat, že Bůh Otec trestá trpícího Syna na našem místě. Nejde o trest, neboť dílo, které se zde koná mezi Otcem a Synem v Duchu svatém, je čistá, nejryzejší láska. Proto je to také dílo nejčistší dobrovolnosti ze strany Syna, právě tak jako ze strany Otce a Ducha. Boží láska je tak bohatá, že může přijmout i tuto formu temnoty z lásky k našemu temnému světu.
A my, co můžeme dělat my?
V poledne nastala tma po celé zemi až do tří hodin odpoledne. Když kosmos cítil, co rozhodujícího se zde odehrává, jako by se podílel na zatmění Kristovy duše. My se nemusíme zatmívat, my jsme již cizí a temní dost. Stačilo by, kdybychom se ve světě, jenž je kolem nás tak temný, pevně drželi víry a vzali vážně, že za veškeré vnitřní světlo, radost a jistotu, za všechnu životní důvěru vděčíme golgotské temnotě. A abychom nikdy nezapomněli za to Bohu děkovat.

 

více  na stránce cho.cz/pavel/pavel.php?clanek=410.

 

Velikonoční Aleluja

 

Již dva tisíce let jsou Velikonoce ústředním svátkem církevního roku. Celých 50 dní po Velikonocích a každou neděli v roce slaví křesťané vzkříšení Ježíše Krista a radují se z toho, že skrze vzkříšení máme podíl na naplněném životě Krista i my. Výrazem této radosti jsou rozmanité zpěvy Aleluja...

https://velikonoce.vira.cz

  

 

 

           

 

• beránek – Symbol beránka je přítomný již v předkřesťanských tradicích. V židovské tradici symbolizoval Izrael jako Boží stádo, které vede Hospodin. Zároveň Židé na Velikonoce pojídali beránka jako připomínku svého vysvobození z Egypta. V křesťanství je beránek jedním ze symbolů Ježíše Krista, neboť obrazně podle křesťanské víry on je beránek, obětovaný za spásu světa.
• kříž – Kříž je dnes nejdůležitějším z křesťanských symbolů, protože Kristus byl odsouzen k smrti ukřižováním. Tento trest patřil k trestům nejvíce krutým a ponižujícím.
• oheň – Velikonoční bohoslužba začíná zapálením velikonočního ohně, který symbolizuje vítězství Ježíše Krista nad temnotou a smrtí. Od tohoto ohně se pak zapaluje velikonoční svíce.
• svíce – Svíce je v mnoha kulturách chápána jako znamení života. Velikonoční svíce symbolizuje vzkříšeného Krista – tento symbol pochází ze starověkého slavení Veliké noci, při níž se zapaluje svíce (zvaná též paškál) od ohně. Takto zapálená svíce se v průběhu velikonoční bohoslužby noří do křestní vody, je ozdobena znamením kříže a symboly Α a Ω, tj. začátku a konce věků, jímiž je Kristus. Tato svíce se potom zapaluje po celou velikonoční dobu až do letnic a při každém křtu – aby se naznačilo, že křest patří k Velikonocům. Tato svíce se též rozžíhá při křesťanském pohřbu na znamení toho, že zemřelý stejně jako Kristus prošel branou smrti; a církev se za něj modlí, aby vstal k novému životu s Bohem.
• vajíčko – Protože vajíčko obsahuje zárodek života, bylo v mnoha kulturách symbolem plodnosti, života a vzkříšení. V souvislostí s lidovou tradicí vznikl zvyk malovat tato vejce; důvodem pojídání vajec o Velikonocích byla zřejmě i skutečnost, že vejce se nesměla jíst v postní době. V křesťanství se vejce vykládá jako symbol zavřeného hrobu, z něhož vstal Kristus, jako symbol nesmrtelnosti.
• zajíček – Ačkoli mnoho nenáboženských tradic má své kořeny v křesťanské symbolice, některé Velikonoční symboly můžeme vystopovat až z předkřesťanské doby. Například zajíček má zřejmě původ v pohanských rituálech oslavující příchod jara.
• pomlázka – Tento v Česku důvěrně známý symbol Velikonoc má také původ ve starých pohanských zvycích.

   

• Zdroj: https://cs.wikipedia.org/wiki/Velikonoce