Když se nebe dotýká země - Slot Canyons
Úzkým skalním soutěskám na jihu Koloradské plošiny se anglicky říká slot canyons. Bývají až několik desítek metrů hluboké a široké jen několik málo metrů. Někde stačí rozpažit jen své ruce a člověk se může dotknout obou protilehlých stěn.
Vydat se ale do takového kaňonu může být dost nebezpečné. Stačí, aby se strhla prudká průtrž mračen, třeba i na míle daleko. Voda pak nečekaně rychle naplní veškerá koryta a strhne sebou všechno, co jí stojí v cestě. Některé kaňony jsou tak úzké nebo těžko průchodné, že z nich pak není úniku. V jedné z těchto soutěsek došlo dokonce před několika lety k velkému neštěstí, kdy při náhlé přívalové vodě zahynulo jedenáct lidí.
Kráse těchto kaňonů přesto nelze odolat. Světlo pronikající štěrbinou do jejich nitra dává skalním stěnám magický nádech. Přímo před očima se odehrává neuvěřitelná hra světla, tvaru a červené barvy pískovce. Barevné světelné obrazy, ke kterým mezi červenými pískovcovými stěnami dochází, se neustále mění. Přestože některé soutěsky nejsou nijak zvlášť dlouhé, je možné tady objevit nepřeberné množství fotografických motivů.
Osvětlení skalních stěn se mění nejen během dne, ale i během celého roku. Zatímco na podzim světlo do některých soutěsek sotva pronikne, v období, kdy je slunce hodně vysoko, se skalní stěny rozehrají těmi nejsytějšími barvami - přes modrou, nachovou, fialovou, rezavou, oranžovou, žlutou až po ohňově červenou. Někde vznikají dokonce i magické světelné sloupce. Pak se hluboko v nitru skály děje cosi nadpozemského. Potom se něco těžkého a hmotného setkává s něčím lehounkým a jemným jako jsou sluneční paprsky - pak říkáme, že se "nebe dotýká se zemí".
Některé soutěsky, jako například Antelope Canyon, který se nachází na rozhraní Utahu a Arizony, jsou známé a o jiných se zase moc neví, nemají někdy dokonce ani jména a tak si je často pojmenováváme sami - jako například "Kaňon těsně na tělo", "Kaňon na plavky"...
Polární záře...
Polární záře
Magická hra barev na obloze, stále se měnící, pulzující a střídající barvy, hra která bere dech. Polární záře. Jedná se o jev ke kterému nejčastěji dochází v polárních oblastech zhruba v prstencích 23 stupňů níže pod severním a jižním magnetickým pólem. Na severní polokouli jí nazýváme Aurora Borealis. Stejný jev odehrávající se na opačné straně zeměkoule, nad jižním magnetickým pólem, je nazýván Aurora Australis. V ojedinělých případech se již stalo, že byla polární záře pozorována zděšenými obyvateli i v oblasti Středozemního moře. Ani výskyt polární záře v našich krajích není tak neobvyklý, jak by si mohl čtenář myslet. (Na obrázku vpravo je vyznačena oblast výskytu severní polární záře)
Ovšem magnetické póly se v průběhu věků pohybovaly a stále se pohybují, a tak například staří vikingové tento jev pozorovali spíše poblíž Grónska a velmi zřídka v Norsku, zatímco dnes lze tento jev běžně pozorovat v oblasti severní Skandinávie.
Vědci zjistili, že k této hře světel na níž má podíl Slunce dochází nejčastěji zhruba ve výšce 80 až 130 km nad zemským povrchem. Slunce produkuje tzv. sluneční vítr, plazmu tvořenou nabitými částicemi, protony a volnými elektrony. Zemské magnetické pole částice tohoto větru o rychlosti až 1000 km/s vtáhne do horních vrstev atmosféry, kde tyto částice narážejí na molekuly vzduchu a přitom dochází k uvolňování energie ve formě světla. Vzniká tak úžasná hra světel která je neustále v pohybu. Při tomto jevu dochází k uvolnění až 100.000 MW elektrické energie, což může způsobit rušení rádia, televize a elektrických sítí. Polární záře je nejčastěji zabarvená zeleno-žlutě, nebo do červena, což je způsobeno kyslíkem obsaženým v atmosféře, nebo také do modra až fialova, na což má vliv v atmosféře přítomný dusík. Jiný plyn, jiná barva. K tomuto jevu ovšem nedochází vždy, ale pouze za specifických podmínek, během zimních období a za jasných nocí. Největší pravděpodobnost tohoto jevu nastává v obdobích září – říjen a únor březen, kdy jsou zaznamenány celé tři pětiny celoročních pozorování. Během léta a vánočních svátků dochází k mírnému útlumu aktivity, což je způsobeno nepříznivou orientací zemského magnetického pole vůči Slunci.
Na polární záři mají také vliv skvrny na Slunci. Množství částic slunečního větru se mění během jedenáctiletého cyklu, v souvislosti s výskytem skvrn na povrchu Slunce. K jevu pak nejvíce dochází v momentě kdy dochází k náhlé změně počtu slunečních skvrn, ať již k úbytku nebo ke zvýšení počtu. Okamžitě po jejich minimu a maximu se vyskytuje v průměru méně pozorování. Nyní je cyklus v takové fázi, kdy dochází k růstu výskytu slunečních skvrn a tím také k hojnosti výskytu polární záře.
VÍCE NA: https://www.severskelisty.cz/priroda/prir0111.htm
https://ukazy.astro.cz/polar.php
Další nádherné fotografie zde:
https://www.narod-sobe.cz/svet/hmota/telesa/planety/Zeme/polarni_zare/index.htm
No, neni to nádhera??? :))
Jednorožec je bájný tvor podobný antilopě či koni s kopyty sudokopytníka. Obecně je považován za zosobnění dobra, později, v dobách křesťanství, také čistoty a panenství.
Zmínky o jednorožcích můžeme najít nejen v mytologii všech národů kolem Středozemního moře, ale také v čínských bájích. I když se popisy úplně neshodují, je poznat že všechny popisují jednoho tvora - sudokopytníka s jemným a křehkým vzhledem, podobného lani, antilopě či koni. Barva se mění podle popisu (včetně zelené). Také se všechny příběhy shodují na tom, že jednorožec je jemné zvíře, které nikdy nezabíjí(v Číně se jednorožci střeží i zašlápnout brouka či mladou trávu). Svou vůli však dokáže prosadit velmi dobře....
více na: https://cs.wikipedia.org/wiki/Jednoro%C5%BEec
"Phar Lap"
Příběh:
PROLOG
Phar Lap... jméno dobře známé všem, kdo se alespoň trochu zajímají o koně a je úplně jedno, zda právě o dostihový sport. Dokonce si dovolím tvrdit, že o tomto fenomenálním ryzákovi slyšela i většina naprostých laiků. Phar Lap je prostě pojem. Miláček davů a tuze nenáviděn konkurencí. Jeho skon je obestřen rouškou tajemství a celý jeho život byl protkán až neuvěřitelnými událostmi. Phar Lap byl ve své době nejoblíbenější osobností v Austrálii a nebojím se použít slovo "osobnost" ve spojení s koněm, protože žádný člověk té doby (a možná dodnes...) nedosáhl v Austrálii tak nesmírné popularity a dokonce i nyní na ryzáka velkého vzrůstem i srdcem většina Australanů pohlíží jako na "svého Phar Lapa".
Tento článek berte jako vzdání pocty Phar Lapovi, jednomu ze skvělých "Big Redů", koni, který spoluutvářel australské dějiny...
EPILOG
V melbournském muzeu je po otvírací době. Uklízeč zametá podlahu kolem vitríny, ve které nehybně stojí Phar Lap. Ryzá srst se leskne, stejně tak i nehybné oči. Za chvíli uklízeč dokončí svou práci a zhasne světla. Na neživé koňské tělo padne tma. Jsou vidět pouze siluety a slyšet vzdalující se kroky. Pak šramocení klíčů v zámku. A pak už jen ticho a tma. Velký Phar Lap zůstal sám. Avšak my víme, že nikdy neupadne v zapomnění. Druhý den ráno se opět otevřou dveře a davy lidí ho přijdou obdivovat. Nejeden z nich, stejně jako mnozí před ním, zalituje, že se nenarodil o pár desítek let dříve...
"… a Phar Lap probíhá cílem jako první!" jásá hlasatel. Velký ryzák vbíhá do cíle a lidé na tribunách šílí. Vzduchem lítají čepice a tikety těch, kteří si vsadili na správného koně i těch, kteří si mysleli, že to tentokrát Phar Lapovi konečně nevyjde. Děti nadšeně tleskají a dámy kroutí barevnými slunečníky... Nyní už můžete otevřít oči. Právě jste prožili nevšední příběh koně, který byl tak, tak... jiný než všichni ostatní....
Čtěte tento smutný příběh zde:
https://klisnyahrebci.blog.cz/0603/vse-o-slavnem-koni-phar-lap
Věrnost...
Kteří partneři jsou věrní?
Když se člověk zamiluje, velmi rád si představuje, že si bude navzájem s partnerem věrný téměř napořád. Ale tak to mezi lidmi nefunguje vždy, i když si to člověk romanticky přeje. Může se ale připravit na situace, kdy to může zavánět nevěrou a dopředu zjistit, jak jí předcházet. Podívejte se proto s námi, co na jaké srdce platí.
Beran
Tito lidé bývají často velmi energičtí. Pokud milují, tak celým srdcem a většinou i dost vášnivě, citově i eroticky. Musíte jim proto stačit v jejich temperamentu, pokud ne, můžou mít sklon k sexuálním "rychlovkám". Neradi ale nikomu blízkému lámou srdce, často z toho bývají špatní spíš sami, ale své tvrdohlavosti a pudům často neporučí.
Býk
Toto znamení patří k lidem, kteří vyhledávají dlouhodobé a plodné svazky, mají velký sklon k věrnosti. Zároveň jsou dost smyslní a vyžívají se v milostné oblasti. Pokud jim v erotickém životě sami zabraňujete, budou se chtít vyžívat jinde. Proto vyhovujte jejich sklonu k pohodlnosti i lásce a často se milujte a opatrujte jejich ego.
Blíženci
Tito lidé bývají milí, veselí a inteligentní. Jejich věrnost je usazená v duši. Pokud si s někým rozumějí, chtějí s ním být dlouho. Ale nemají silnější sklon k tělesné věrnosti, vždyť se všude tolik lidí a možností! Zrozence si udržíte tím, že jste ochotní přistupovat na jeho nové erotické nápady a budete mít sklony měnit své sexuální preference.
Rak
Tento člověk je domácký typ. Pokud má spokojenou rodinu nebo vnímavého partnera, nemusí na tom nic měnit. Má smysl pro silná duševní pouta, ale jeho vnitřní city se mění nezávisle na rozumu, proto bývá věrný hlavně kvůli dětem. Často ho můžou svést různí přátelé, musíte mu dávat pořád najevo náklonnost, abyste si ho udrželi.
Lev
Tito jedinci mají smysl pro věrnost svým srdcem. V každém muži je něco rytířského a v každé ženě něco z princezny. Potřebují ale obdiv a důkazy toho, jak jsou pro vás důležití. Pokud je zrovna viditelně nemáte rádi, s chutí zajdou do společnosti, kde dokážou zazářit a vyžívat se v koketování. Někdy i to jim může stačit, aby získali víc sebevědomí.
Panna
Zrozenci Panny už mají v názvu sklon k cudnosti a skromnému jednání. Jsou uzavřenější, ale nejsou milostně nepřístupné. Pokud vědí, že je máte rádi, jsou schopní se vám otevřít a být intimně věrní. Občas ale mají sklon se úplně "utrhnout", dávejte si pozor, když pijí více alkoholu, pak dokážou dělat věci, které by jinak nezkoušeli.
Váhy
Tito lidé mají vybraný smysl pro jemné formy lásky, jsou vysoce rafinovaní. Pokud cítí lásku a duševní spříznění, jsou vždy nablízku a rozmazlují. Ale mají různé nálady a pokud necítí vaše pochopení, může se stát hodně nečekaného. Mají sklony podléhat různému svádění, především ve společnosti, dejte si pozor na umělce.
Štír
Tito lidé na první pohled nevypadají nebezpečně, často bývají spořádaní a věrní. Většina z nich ale má ráda sex a poměrně brzy objeví, jak se s ním dá lidmi manipulovat. Pokud jste jim celkově tělem i duší oddaní, je vše v pořádku a drží se vás. Ale mají sklon k žárlivosti, pokud jim tedy dáte příčinu, klidně se vám můžou pomstít nevěrou.
Střelec
Tito lidé mají smysl pro společenskou formu a partnerskou věrnost, ale někdy prostě mají nejraději ze všeho svobodu. Většina z nich se usadí až po třicítce. Počítejte s tím, že není jednoduché si tohoto člověka udržet, protože sex někdy bere jako sport a čím víc vítězství získá, tím lepší pocity má. Ve vyšším věku se však už ovládá.
Kozoroh
Toto znamení by chtělo objevit toho pravého a pokud ho získalo, tak už nic jiného nevyhledává, je věrný milenec. Musíte ale být těmto zrozencům vždy blízko a sdílet s nimi jejich hluboké city i život. Pokud jim nerozumíte, můžou se díky depresím uzavřít do sebe a pak se chovat zvláštně. Pozor na alkoholické dýchánky nebo zahradní párty s přáteli.
Vodnář
Toto znamení je velmi přátelské a kromě milenectví vyhledává zrozenec u své drahé polovičky inteligenci a lidské porozumění. Je dlouho vytrvalý, ale pokud ho zklamete svým přístupem, má sklon k rozchodům. Nevěru i omluví, pokud se ale dotkne jeho duše, klidně se vydá mezi známé a věnuje se někomu jinému. Potřebujete vzájemnou důvěru.
Ryby
Zrozenci tohoto znamení dokážou být skutečně oddaní. V citech umí být blízcí jako málokdo, vždy se umí o druhé starat a dokonce i je opatrovat. Protože mají slabší vůli, ale na druhou stranu neradi poslouchají rozkazy, můžou se vysmeknout vašemu dohledu a být nevěrní, aniž by to nějak zvlášť rozebírali. Ale většinou jsou konzervativně se chovající.
Zdroj:Horoskop.cz
Měsíc, strom a kámen - část 1
Ten palouk jsem našel náhodou při jednom ze svých výletů. Nevím, z čeho moje obliba v lese pramení, ale každopádně si nedovedu představit, že bych žil bez toho nádherného stínu, klidu a zároveň lehce opojného šimravého pocitu zneklidnění, které mi les se svými stromy, vůněmi a šelesty přináší. Svůj čas jsem trávil téměř výhradně tam. Toulal jsem se hlubokými pohraničními hvozdy až nebezpečně daleko a často jsem stranou toho slýchával z úst rodiny i přátel velmi kritické poznámky. Proč to děláš, je to nebezpečné! Les je přece les, nemusíš chodit tak hluboko, je stejný tady jako kdekoliv jinde. Jenom hodně stromů pohromadě. Ach, jak hluboce se pletli. Copak nikdy necítili ten opojný pocit odosobnění, který se dá pocítit tam, hluboko uprostřed hvozdu, kde deset kilometrů jakýmkoliv směrem není nic kromě mohutných dubů, buků, bříz, borovic a smrků? Copak nikdy necítili to splynutí s přírodou, tu krásu, pramenící ze souznění s okolním prostředím? Asi ne. Já ano. Trávil jsem celé dny procházením lesů, které bych označil za velmi výjimečné. Když se člověk totiž zatoulal dostatečně hluboko, dostal se téměř úplně z područí světa ovládaného lidmi. Jako by se vrátil o staletí zpátky, kdy dvě třetiny dnešního území pokrýval neprobádaný prales. Staleté duby lemovaly srnčí stezky, horské potůčky protékaly s křišťálovým zurčením zarostlými koryty, vše tak čisté a nedotknuté. A právě v téhle zasuté výspě přírody, tady, hluboko v područí hvozdu, jsem objevil ten palouk.
Ale měl bych svůj příběh začít od začátku, který se udál jednoho slunného dne na přelomu léta a podzimu, což je mimochodem moje nejmilejší období v roce. Ten den jsem se připravoval na cestu do lesa. Byl pátek, v práci jsem skončil dřív a měl jsem v plánu udělat si výpravu do hlubší části hvozdu, kde bych přečkal noc a vrátil se druhý den. Vzal jsem si jenom spacák a něco k jídlu, nepovažoval jsem za nutné se nějak víc vybavovat. Bydlel jsem sám, takže jsem se cestou zastavil u rodičů, žijících asi dva kilometry od mého domu, abych jim sdělil, co mám v plánu. Netvářili se nijak nadšeně, moji posedlost lesem nedokázali pochopit a možná že jim i trochu naháněla strach. Každopádně jsem se s nimi rozloučil a vykročil jsem, vybaven dlouhou holí a batohem, vstříc uklidňujícímu šumění stromů. Mohly být tak tři odpoledne, takže jsem měl do večera v plánu ujít zhruba dvacet kilometrů po trase šikmo se přibližující k hranici. Šel jsem běžnou turistickou chůzí, asi po hodině jsem si sundal lehkou větrovku, protože bylo poměrně teplo. Měl jsem dobrou náladu, okolní stromy se svými pomalu hnědnoucími listy mě uklidňovaly. Už jsem se zmínil, že mám rád přelom léta a podzimu, miluji tu lehce melancholickou atmosféru a změnu barevné palety z letních zářivých odstínů na podzimní pastelově tlumené barvy. Štěrková cesta postupně přešla na lesní, která se postupem času čím dál tím víc zužovala, až z ní zbyla jenom tenoučká stezka. Občas jsem musel překonat prudké stoupání nebo dokonce menší skálu. V podstatě jsem to však ani nevnímal, byl jsem ztracený v myšlenkách.
Asi v sedm jsem si řekl, že se začnu poohlížet po nějakém místě, kde bych se mohl utábořit na noc. Ani nevím proč, ale najednou jsem odbočil z cesty a začal se prodírat lesním porostem, který byl tady celkem hustý. Tvořily ho převážně listnaté stromy, což bylo poměrně unikátní a dávalo to tušit, že téhle části lesa se lidská ruka během let moc nedotkla. Už dlouho se totiž všude vysazovaly smrčiny, které vytlačily původní listnaté a smíšené lesy do míst, kam se člověk se svými pilami a sekerami ještě nedostal. Šel jsem lesem bez zjevného cíle, když jsem najednou zachytil koutkem oka sluneční paprsek probleskující stěnou z listů. Vydal jsem se tím směrem a po pár krocích bylo jasné, že pár metrů přede mnou leží nějaká mýtina. Ušel jsem ten poslední kousek a zůstal stát na jejím okraji.
Byla zhruba kruhová, kolem padesáti metrů v průměru a směrem ke středu se vyvyšovala. A přesně veprostřed, v nejvyšším bodě, byla stavba. Pohřební mohyla oválného tvaru, sestavená z hrubých balvanů. Nejsem archeolog, ale podle zvětralosti kamenů musela být pěkně stará, možná z doby železné nebo bronzové. V tom případě by se jednalo o výtvor původního keltského osídlení. Hrobka však byla napůl pobořená, což měla na svědomí druhá dominanta paseky, mohutný dub. Vyrůstal v těsné blízkosti stavby, jeho kořeny jí během času prorůstaly a to způsobilo narušení stability, takže se část mohyly sesunula a navalila na kmen stromu. Tvar stavby však zůstal zachován, takže celek působil dojmem, jako by se hrobka o strom opírala. Mohutné kořeny dubu pronikly celou stavbou a rozbíhaly se z ní po palouku jako chapadla. Celé to ve mně vyvolávalo zvláštní pocit, jako by se příroda pokoušela vyrvat si zpátky tu svoji část, kterou ji primitivní člověk sebral, ale výtvor lidské touhy po nesmrtelnosti se bránil natolik urputně, že se celý zápas zasekl na mrtvém bodě. A tak tu dva monumenty ve zvláštní symbióze stály po celá staletí. Samy, beze změny, jen jednou za pár dekád se vlivem sil vzniklých tlakem kořenů pohnul jeden z kamenů, tvořících hrobku. Čípak asi byla, ptal jsem se sám sebe ten první den, když jsem ji objevil. Byl to snad válečník, zabitý na tomhle palouku a pochovaný věrným spolubojovníkem? Nebo náčelník, jehož kmen mu vzdal úctu tímhle slabým výkřikem vzdoru proti okolním krutým podmínkám, které si člověk ještě nestihl přizpůsobit? Nebo snad čaroděj, opředený v očích svých lidí podivnou aurou, která jim přikazovala vzdát mu větší pocty než komukoliv jinému, protože co kdyby jeho moc sahala i za hranice smrti? Ta prostá hromada kamenů však neprozrazovala nic a dávala prostor pouze fantazii a snění.
Fascinovaně jsem vyšel z lesa. Propletenec hrobky a stromu tvořil neskutečný výjev, který rozehrával nějakou zvláštní strunu lidského podvědomí. Bylo to až směšně symbolické, jako nějaká ilustrace z knížky pohádek. Pomalu jsem vystoupal na kopeček k mohyle a zaraženě vešel dovnitř. Byla asi dva metry vysoká a vevnitř hodně malá. Část kamenů jedné boční stěny popadala a jejich úlohu převzal šedivý, zvrásněný kmen mohutného dubu. Jeho kořeny se rozbíhaly všude po zemi, také šedivé a pokroucené. Zvláštní je, že v té chvíli mě ani nenapadlo přemýšlet o tom, jak nepravděpodobné je objevit uprostřed lesa pravěkou hrobku. Vlastně jsem nemyslel vůbec na nic. Jenom jsem stál a sál tu podivně prastarou atmosféru, kterou kolem sebe tahle kompozice vydávala ve skoro hmatatelných vlnách. Vtom mě zaujal nějaký záblesk bílé, čí spíš světle šedé, ve spletenci kořenů poblíž kmene dubu. Popošel jsem blíž a uviděl kost. Lidskou holenní kost. Nevím, jakým způsobem bylo tělo nebožtíka v hrobce uloženo, ale časem se zřejmě muselo dostat pod zem (pokud tam nebylo už pohřbeno), odkud tuhle jednu jeho část později vyzvedly rostoucí kořeny stromu. A tak tu ležela. Lidská kost, pravděpodobně tisíce let stará, odkaz na prapůvodní minulost lidské kultury. Vzal jsem ji do ruky (aniž bych si uvědomil, co vlastně dělám) a prohlížel si ji v podvečerním zbytku světla, pronikajícím škvírami mezi kameny. Zdála se běžná. A vlastně proč by taky neměla, po fyziologické stránce byl její majitel stejný jako současný člověk.
A tam, v jedné ruce třímající hůl, v druhé část nohy pravěkého člověka a zalitý skomírajícím slunečním svitem uprostřed památníku jeho kultury, jsem pocítil jakýsi zvláštní stav opojení spojený s únavou. Možná se vám to zdá jako šílený nápad, ale jediné, co mě v tu chvíli napadlo, bylo přespat v té hrobce. Ani mi to nepřišlo nepatřičné, neměl jsem strach (konec konců proč taky) a mohyla chránila před větrem a případným deštěm. A skutečně jsem najednou začal pociťovat silnou únavu. Mohlo být tak kolem půl deváté, snášela se tma a já chtěl brzy ráno vstávat. Ovšem, dalo by se to chápat jako svatokrádež, ale nepředpokládal jsem, že by se uprostřed noci zpoza stromu vyřítil kmen z doby bronzové a podříznul mě za znesvěcení jejich pohřebiště. Takže jsem si bez dalších okolků rozbalil spacák, zabalil se do něj a v několika minutách usnul.
část 2
Stál jsem vedle úzké lesní stezky, kterou ze všech stran lemovaly větve stromů, což vytvářelo dojem jakéhosi zeleného tunelu. Bylo asi tak šest ráno, všechno bylo ještě vlhké od ranní rosy. Matně jsem si uvědomoval, že se nemohu hýbat a prostupovala mnou jakási zvláštní důstojnost. Potom mi pomalu došlo, že jsem se stal jedním z mohutných dubů, lemujících cestu, a bylo mi to jedno. Stál jsem tam a vnímal jen vánek ve své koruně a tok času proudící okolo mého mohutného a věkovitého kmene. Nevím, jak dlouho to trvalo, mé vědomí už nebylo vědomím v lidském slova smyslu, stal jsem se stromem a čas se přestal dělit na kousíčky, byl pro mě jediným celkem. Sem tam prošel nebo projel po cestě nějaký člověk, ale pokud jsem to vůbec zaregistroval, nezajímalo mě to. Když se však okolo mě prohnala tlupa ozbrojenců s šedovlasým mužem v čele, scéna se změnila.
V kontrastu s poklidnou stromovou epizodou kolem mě náhle explodovala série rychle se měnících scén a situací. Šedovlasý se svou bandou vtrhává do vesnice. Oheň, smrt a pronikavý ženský křik. Změna. Žena drží v náruči novorozeně a starý muž křičí a ukazuje k lesu. Žena se s pláčem a klopýtáním rozbíhá směrem k temné hranici hvozdu. Změna. Dítě, ležící v mechové prohlubni kmene mohutného jilmu, očichává bílý zajíc. Najednou se kolem začínají stahovat stíny a nemluvně mizí. Na bílého zajíce se bezhlesně snáší sova a odnáší ho pryč. Změna. Mladý muž, běžící lesem, pronásledovaný několika muži. Zakopne a poraní si kotník. Muži ho dopadnou, dovlečou ke stromu a chystají se ho oběsit, když je zastavuje dívka oděná v zelené a hnědé. Změna. Tentýž mladý muž kráčí lesem, najednou se však obrací a běží pryč. Přibíhá k hořící vesnici a v dálce vidí záda korunovaná hřívou šedivých vlasů. Křičí a trhaně klopýtá směrem k lesu. Změna. Mladý muž klečí před vysokým jilmem se vzpaženýma rukama a mohutným hlasem volá. Kolem se začínají shlukovat stíny. Změna. Z lesa vyjíždí houf jezdců v bílých maskách. Změna. Křik, řinkot, nadávky, zvuky bitvy. Uprostřed boje kolem sebe krouží stárnoucí šedovlasý muž a mladý válečník. Mladík padá, v mžiku se nad ním rozkračuje šedivák a napřahuje se k smrtící ráně, náhle se mu však něco mihne v obličeji a zaváhá. V tom okamžiku mu mladík vbodne do boku dýku a šedovlasý se zachrčením padá na kolena, s vypětím posledních sil se však vrhá dopředu a naléhá vlastní vahou na meč, který přibodává mladíka k zemi. S posledním dechem pak starý cosi šeptá do mládencova ucha, načež oba umírají. Změna. Válečníci s bílými maskami vjíždějí zpátky do lesa. Usedavě lkají a za sebou táhnou nosítka. Změna. Válečníci ukládají mladíkovo tělo společně s jeho zbraněmi do mohyly z hrubě tesaných kamenů stojící na mýtině v lese. Do hrobky vbíhá bílý zajíc a odmítá vyjít ven. Hrobka je zapečetěna. Změna. Tělo ležící na kamenném podstavci uprostřed mohyly. Kolem se začínají oddělovat od stěn podivné cáry temnoty a obalují nebožtíka. Když zmizí, tělo je pryč. Kolem čenichá bílý zajíc, náhle se však mění v kámen, na který skrz otvor mezi balvany dopadá paprsek měsíce. Změna. Válečníci s bílými maskami se pomalu rozcházejí do lesa, každý jiným směrem. Změna. Na palouk vchází stařec. Třikrát zvedá hůl směrem k mohyle, načež se mění v havrana a odlétá pryč. Na mýtinu se snáší klid.
Otevřel jsem oči do ranního šera a před sebou jsem spatřil zvláštně tvarovaný kámen, který mi přišel nějakým způsobem povědomý. Mohlo být tak kolem páté ráno a já byl podivně rozlámaný a nevyspalý. Měl jsem dojem, že se mi něco zdálo, ze snu jsem si však pamatoval jen matné útržky. Celkově na mě dolehla špatná nálada a únava pomalu stejná, jako když jsem šel spát. Rozhodl jsem se proto, že dnes už nepůjdu dál do lesa, jak jsem měl původně v plánu, ale vrátím se domů. Vyrazil jsem na cestu v ranním šeru, zvuky okolní přírody, které mě jindy těšily, mě najednou začaly zneklidňovat. Byl jsem rád, když jsem po pár hodinách vyšel z lesa a dal se po štěrkové cestě směrem ke svému domovu.
Nevím, proč jsem o svém objevu nikomu neřekl. Možná jsem to bral jako soukromou věc, jenom mezi mnou a lesem. A je také pravda, že jsem nikdy nebyl příliš společenský člověk a s lidmi jsem moc nekomunikoval, což ovšem nevysvětluje, proč jsem si nechal pro sebe nález takové vědecké hodnoty. Ale při pouhé myšlence na vyzrazení mého tajemství (ano, tak jsem o tom přemýšlel) jsem měl najednou pocit jakéhosi znesvěcení. Vůbec jsem se v následujících týdnech ocitl v podivném rozpoložení. V noci jsem špatně spal a neustále mě budily zneklidňující sny, pokaždé hned po probuzení nenávratně zapomenuté. Byl jsem unavený, zanedbaný a pořád nervózní. Přestal jsem také chodit do lesa, už mě neuklidňoval, naopak mi z neznámých důvodů začal nahánět strach.
Asi tři týdny po objevení mýtiny jsem šel z práce po cestě okolo lesa. Snažil jsem se pohledem vyhýbat jeho okraji, zdálo se mi, že mě pozoruje, což mě popuzovalo a děsilo. V té době jsem už měl pocit, že začínám bláznit, protože můj poklidný samotářský způsob života najednou něco rozvrátilo a já neměl nejmenší ponětí, co to bylo. Měl jsem hlavu plnou pocitů, neustále jsem pociťoval znepokojení a nervozitu, ve volném čase jsem místo obvyklých procházek po lese seděl doma a sledoval televizi. Ten den mi bylo v práci naznačeno, že pokud se nedám do kupy, pravděpodobně dostanu vyhazov. A tak jsem se pomalu šoural po polní cestě, utopený v myšlenkách a s nepříjemným pocitem v zádech, pocitem, který už nemizel. Najednou jsem na kraji lesa zahlédl pohyb. Podíval jsem se tím směrem a uviděl starce. Byl oblečený v šedém potrhaném hávu, měl dlouhé bílé vlasy a vousy a ruce založené na prsou. Byl sice starý, ale vypadal mohutně a svalnatě a jeho postoj prozrazoval živočišnou sílu a pružnost. Něco na mě zavolal, otočil se a vnořil se do lesního porostu. Naprosto zmatený jsem se za ním rozběhl a po několikatýdenní pauze opět vkročil do svého bývalého království. Běžel jsem po stopě ulámaných větviček a občas v dálce zahlédl záhyb mužovy róby. Pronásledoval jsem ho houštím několik minut, až jsem spatřil jeho postavu asi sto metrů před sebou, jak stojí vedle mohutného, zkrouceného dubu. Mírně se usmíval, nebyl vůbec zadýchaný. Zrychlil jsem, ale náhle se na mě bezhlesně sneslo cosi těžkého a já ztratil vědomí.
Byla noc a já stál na mýtině, na mojí mýtině. Pod pahorkem s mohylou hořel oheň. Před ním seděl stařec z lesa a potichu si prozpěvoval. Melodie zněla prastaře a slova byla znepokojivě uhrančivá. Byla v jazyku, kterému bych neměl rozumět, ale přesto jsem rozuměl:
Pod skalou zimy se obtočil had
Z dřevěných kostí tam plameny tančí
Pod skalou zimy se obtočil had
Jen hejno krkavců odpověď zná
Odletím s hejnem krkavců
Odletím k věčnému ohni
Odletím s hejnem krkavců
Do země kde čas shořel v plamenech
část 3
Stařec si do rytmu bubnoval na malý bubínek ozdobený ptačími pery. Teď, když jsem ho viděl zblízka, připadal mi starší. Byl mohutné postavy, ale svaly už ztratily mladickou pevnost a zbyly z nich jen povislé, stařecké vaky. Nebyl moc vysoký, vlastně byl spíš malý. Měl na sobě mnoho tetování, pokrývajících tvář a ruce, většina zobrazovala zvířata. Vypadal zamyšleně. Po chvíli na mě pohlédl a pokynul mi, abych se k němu posadil, což jsem učinil. Šířil kolem sebe štiplavý pach. Ještě nějakou dobu zpíval, až nakonec zmlkl a díval se na mě.
„Povím ti příběh,“ řekl ve svém hrdelním jazyce, kterému jsem nějak záhadně rozuměl.
„Je to starý příběh. Jmenuje se Běh bílého zajíce. Pamatuj si to jméno, stejně jako si pamatuj všechna ostatní jména, neboť jména jsou důležitá, jak se kdysi vědělo, ale zapomnělo. Nepřerušuj mě za žádných okolností.
Kdysi, před velkou zimou, žil na tomto místě mocný šaman. Válečníci putovali z dalekých krajů, aby je začaroval a zvýšil jejich sílu a odvahu. Jednou však válečníci přišli a našli jeho mrtvolu. Pohřbili ho proto a zase odešli. Z místa jeho hrobu vyrostl mocný strom. Jak čas plynul, a uplynulo ho hodně, rostly stromy všude okolo a všechny měly část síly starého šamana. Když někdo tančil za měsíční noci na kraji tohoto lesa, mohl si přivlastnit díl z jeho magie a stát se silnějším a mocnějším. Jednoho dne se však stalo, že tak učinil muž s šedivými vlasy, jehož srdce bylo černé jako havraní křídlo. Když si uvědomil, co se stalo, vydal ze sebe mocný řev, pomaloval si tvář černou hlinkou a zapřísáhl se rozsévat okolo sebe zlo všude, kam přijde. A tak kolem sebe během let shromáždil družinu plnou temnoty a projížděl zemí napříč časem a prostorem (neboť si vzal opravdu hodně ze síly starého šamana) při svém řádění plném krve, strachu a hrůzy. Jednou se s řinkotem přihnal do vesnice, která stála na kraji onoho lesa. Zapálil mnoho chatrčí, pobil mnoho lidí a znásilnil mnoho žen. Jedné z nich se z tohoto nečistého svazku narodil syn. Chtěla si dítě ponechat, ale šaman rozhodil kůstky a rozhodl, že dítě nemůže zůstat. Přikázal proto ženě, aby ho odnesla do lesa a nechala tam. Matka s šíleným jekem prosila o slitování, ale šaman nemohl polevit. Nakonec žena udělala, co po ní bylo žádáno, ale na znamení žalu si vytrhala všechny vlasy a pomalovala si tvář bílou hlinkou.
Dítě položila v lese mezi kořeny mohutného stromu a byl to ten strom, který rostl z hrobu starého šamana. Jeho duch se nad nemluvnětem slitoval a vzal ho pod svou ochranu. Dítě vyrostlo v jinocha a potom v mladého muže. Starý šaman mu šeptal prostřednictvím stromů a zvířat a naučil ho všechno, co potřeboval. Nikdy nedostal jméno, protože neznal svého otce. Mužovým osobním zvířetem byl bílý zajíc, jenž byl jeho nohama a po němž měl rychlost a chytrost, a bílá sova, která byla jeho očima a po které zdědil moudrost a schopnost vidět věci do hloubky. Jednoho dne mladík prchal lesem před skupinou lovců, kterou mu duch přivedl do cesty, a byl by jim hravě unikl, kdyby náhle po své pravici nezahlédl dívku. Podíval se na ní udivenýma očima, neboť děvče ještě jakživ neviděl, a poranil si kotník o kořen starého dubu. Lovci ho dostihli a chtěli zabít, ale dívka, která se ukázala být jejich vůdcem, jim v tom zabránila. Byla to zvláštní žena, oblečená v mužském oděvu a s loveckými barvami na obličeji. Byla dcerou náčelníka vesnice, ze které mladík pocházel, ale to nikdo netušil. Oba mladí se zamilovali a dívka, jmenovala se Soví let, odvedla mladíka do vesnice a učinila ho svým mužem. Dala mu syna, kterého pojmenovali Soví dráp. Jednoho dne byl muž na lovu, když náhle uslyšel varovně zahoukat sovu. Neváhal a rozeběhl se ke svému domovu, doběhl však pozdě, vesnice stála v plamenech a v dálce byl vidět houf jezdců, v jejichž čele jel šedovlasý muž a šíleně se smál. Mužova chatrč shořela, Soví let i s malým Sovím drápem byli podřezáni. Šedivák nikoho neušetřil. Muž zešílel žalem, roztrhal na sobě oděv, vytrhal si všechny vlasy, rozdrásal hruď a se strašným řevem se vřítil do lesa, aby před starým jilmem žádal o pomoc lesního ducha starého šamana. Ten jeho žádosti vyhověl, ale stanovil si hroznou podmínku, totiž že odměnou za pomoc zaujme muž jeho místo strážce lesa a šamanův duch bude moct konečně odejít do země věčného ohně. Muž souhlasil. Šaman vytvořil z nejsilnějších stromů armádu jezdců bez tváře, kteří si nasadili bílé masky. Muž se postavil do jejich čela a vydal se hledat pomstu.
Mnoho let jezdili ve stopách Šediváka a jeho bandy skrze stezky času a prostoru, mnohokrát už byli na dosah, ale Šedivák byl zkušený šaman a vyznal se v hledání zákrutů a cest. Nakonec se však dvě armády střetly a uprostřed bitevního pole stanuli proti sobě dva muži, Šedivák a bezejmenný, otec a syn. Byl to strašlivý souboj, jeden z nejstrašlivějších, a Šedivák by byl v jednu chvíli už už zvítězil, avšak v jeho očích se náhle mihlo poznání pravdy a jeho zaváhání využil soupeř k tomu, aby ho bodl dýkou. Umírajícímu Šedivákovi se ale z posledních sil podařilo probodnou soka mečem a posledním dechem mu zašeptat pravdu o jeho zrození. Tak dostal umírající bezejmenný muž konečně své jméno, a bylo jím Syn šíleného vlka.
Válečníci s bílými maskami pobili všechny Šedivákovy vrahy a se smutkem a lkaním se vydali na zpáteční cestu do svého lesa. Tam postavili mohylu na palouku blízko šamanova jilmu a Syna šíleného vlka v ní pohřbili. Ten se pak ujal svojí služby strážce lesa a duch starého šamana odletěl na havraních křídlech do země věčného ohně.
Stařec zmlkl. Chvíli jsme seděli mlčky, pak opět promluvil: „Měl bys mi říct své jméno.“ „James Crowly,“ odpověděl jsem jeho jazykem. „A tvoje?“ zeptal jsem se na oplátku. Stařec chvíli mlčel. Potom se na mě podíval a pomalu řekl: „Své jméno už jsem ti řekl.“
Probral jsem se před prahem svého domu, aniž bych tušil, jak jsem se tam dostal.
Po této události se můj život nadobro změnil. Přestal jsem chodit do práce. Netušil jsem, co okolo mě děje, všechno mi připadalo neskutečné. Myslím, že jsem se zbláznil. Často jsem vídal starce na kraji lesa nebo na cestě před mým domem. Přestal jsem se holit a stříhat, takže jsem vypadal jako poustevník. V noci jsem se pravidelně probouzel uprostřed lesa a potom vyděšený a zmatený běžel houštím zpátky do své postele. Také jsem měl neustále dojem, že mi nad hlavou krouží sova, ten pták mě pronásledoval všude, kam jsem se pohnul, jeho nemrkající oči na mě civěly z každého stínu a jeho houkání mě rušilo uprostřed noci i lekalo v pravé poledne. S lidmi už jsem se vůbec nestýkal, pokud nepočítám krátké udivené pohledy, které na mě vrhali obyvatelé vesnice, když jsem vyrazil proměnit část své tenčící se finanční zásoby na to málo jídla, které jsem v té době konzumoval. Les mě neskutečně děsil i lákal zároveň. Někdy v té době jsem také začal občas pociťovat palčivou bolest hlavy, která se skoro nedala vydržet. Jeden z těchto záchvatů mě přepadl, když jsem se vracel ze skrovného nákupu ve vesnici. Bolest byla nesnesitelná a posléze se k ní přidala i závrať, takže jsem si musel sednout. Tak jsem tam s hlavou v dlaních seděl několik minut. Když se utrpení trošku zmírnilo, zvedl jsem svůj pohled a uviděl ho přicházet. Tentokrát si nesl dlouhou sukovitou hůl a na tváři mu hrál lehký úsměv. Vypadal naprosto hmotně. Zastavil se asi dva metry přede mnou a pozdravil mě. Ani mě nepřekvapilo, že mu rozumím.
„Kdo jsi?“ zeptal jsem se ho.
„Jsi neobyčejně nechápavý. Moje jméno zní Syn šíleného vlka,“ odvětila postava, zjevení, přízrak, halucinace nebo jakkoliv ho chcete nazývat.
„Takže ta legenda byla o tobě,“ konstatoval jsem.
„Tvoje řeči jsou jako bzučení mouchy. Jsem tady, abych ti řekl, že do měsíce tvoje duše opustí tvé tělo. Je na tobě, co se s ní stane potom.“
„Co to je za nesmysl! A vůbec, proč bych tě měl poslouchat, jsi přízrak,“ osopil jsem se na něj.
„Jen bzučení…,“ zamumlal stařec, otočil se a kráčel pryč. Bolest mi nedovolila zvednout se a dohnat ho, takže jsem tam zůstal zmateně sedět a díval se, jak kráčí pryč.
Šel jsem k doktorovi. Ten mě poslal do nemocnice, kde mi bylo sděleno, že mám zhoubný nádor v mozku. Takže přízrak z lesa měl pravdu. Podařilo se mi přesvědčit sám sebe, že ten muž byl pouze výplodem mé chorobou týrané hlavy a doktoři mi to potvrdili. Řekli mi také, že jakákoliv léčba je už v tomhle stádiu zbytečná. Odešel jsem tedy domů, abych tam čekal na blížící se smrt.
O necelý měsíc později jsem opravdu umíral. Bolelo to. Strašlivě to bolelo, i přes účinky sedativ. Nemohl jsem tomu uvěřit, seběhlo se to tak strašně rychle, z ničeho nic, bez varování… I když varován jsem vlastně byl. Usmál jsem se té myšlence. Vlastní podvědomí mi muselo sdělit, že jsem smrtelně nemocný. Jak je lidské tělo nedokonalé. Jak je křehké… Matka, která seděla u mé postele, zamručela, ať si odpočinu, že jde na hodinku domů a že zase přijde. Pomalu jsem upadal do dřímoty. Když už jsem téměř spal, měl jsem najednou dojem, že mě v podpaží berou něčí ruce, ale dál už jsem nevnímal, pod vlivem silných sedativ a únavy z bolesti jsem usnul jako špalek.
Byl jsem opět na mýtině. Svítil měsíc. Nevěděl jsem, jestli je to sen nebo skutečnost, ale stál jsem, podpírán dvoumetrovým mužem v bílé masce, v kruhu jemu podobných. Uprostřed hořel velký oheň. Náhle se muži rozestoupili a do kruhu vstoupil můj starý známý stařec z lesa, Syn šíleného vlka, chcete-li. Na rameni mu seděla bílá sova, u nohou se pletl bílý zajíc. Kůži měl podivně zarudlou, ostře kontrastovala s jeho tetováním. Začal prozpěvovat vysokým hlasem cosi nesrozumitelného, Bílé masky zpívaly hlubokými hlasy s ním. Náhle všichni naráz zmlkli.
„Jsi tady, protože jsi byl vybrán!“ zakřičel stařec.
část 4
Lesem to zadunělo, jak po něm Bílé masky větu zopakovaly.
„Staneš se duchem lesa, okem sovy, tlapou zajíce i listem hlohu, dubu a jilmu!“
Znovu dunění.
„Jediné, co stane mimo tvou moc, bude černé křídlu havraní, neboť to chrání věčný oheň!“
Dunění.
„A co když nechci!“ zasípal jsem vyschlým hrdlem.
„Potom zemřeš a nenajdeš naplnění, potom tvůj duch bude navždy bloudit pustinou a nenajde svůj věčný oheň!“
„Kecy! Proč zrovna já?!“ připadal jsem si jako blázen.
„To je jedna z věcí, které zjistíš v budoucnu,“ zazněla nic neříkající odpověď.
„A když řeknu ano?“
„Potom bude tvůj duch strážit tento les do té doby, než nastane čas najít někoho jiného. Les musí být zachován.“
Nevím proč, ale nějak jsem cítil, že má pravdu. Les musí být zachován. Něco ve mně mě tlačilo k tomu, přijmout ten úkol za svůj. A šlo koneckonců o velmi ušlechtilý úkol. Zrálo ve mně rozhodnutí a uzrálo v pravý čas, protože moje tělo už nedokázalo dále vzdorovat tlaku cizího tělesa ve své nejintimnější části.
„Přijímám,“ zasípal jsem z posledních sil a pak můj duch opustil svou chatrnou tělesnou schránku.
„Staniž se!“ zahřímal stařec a třikrát uhodil holí do země.
Pozoroval jsem Bílé masky, jak ukládají mé mrtvé tělo do mohyly. Cítil jsem jejich zdánlivě lidská těla, viděl jsem mízu proudící v dřevěných údech. Přikázal jsem jim, aby přijali stromovou podobu, dokud jich nebude opět zapotřebí. Potom jsem sledoval Syna šíleného vlka, jak třikrát zvedá svou hůl směrem k mohyle, mění se v havrana a prchá z mé moci.
Samozřejmě, hledali mě. Ale mýtinu nikdy nenašli, koneckonců ani nemohli. Viděli jen to, co jsem jim ukázal. Vím o všem, co se děje v lese. Každý pták je mýma očima, každé zvíře je mýma nohama. Aura kolem stromů, a tím pádem i moje moc, sahá tak daleko, kam až dosahují jejich kořeny, a to je pěkný kus za viditelnou hranici lesa. Mohu tak pozorovat svoje rodiče. Mohu i zasahovat do jejich životů. Já a les jsme jedno a les odjakživa hluboce ovlivňoval lidské osudy. Konkrétně tenhle má velice bohatou historii. A já mám spoustu času na to, abych ji prozkoumal…
Podobnost čistě náhodná ?
Že na majáku svítí okénka znamená, že
tam je život.
Svým blikajícím světlem chrání maják životy
druhých .
Maják je velice silná pozitivní energie nejen
ve smyslu fyzickém, ale i psychickém .
Buďme i my pro ostatní takovými majáky
nejen v jejich temných chvilkách, ale i v čase
sluníčka a duhy .
Tvým posláním na tomto světe je existovat pro
druhé .
Jedním z nejkrásnějších zadostiučinění v životě je,
že kdykoli se upřímně snažíme pomoci jinému ,
pomáháme i sami sobě .
Dobrou noc , ať slunce je hluboko ve vašich snech
a ať vás láska doprovází .
Pa Dáša
Dáší, moc děkuji :) ♥
Vlk
Vlk obecný (Canis lupus) je psovitá šelma. Postupná domestikace tohoto druhu vedla k vydělení poddruhu Canis lupus familiaris – psa. Původně byl rozšířen po celé severní polokouli, nyní je jeho výskyt značně omezen – jeho stavy radikálně poklesly a na mnoha místech byl vyhuben. V Česku, se vyskytují poměrně v malé míře, pravidelně pouze při hranicích se Slovenskem
Vzhled
- Hmotnost: 30–80 kg
- Délka těla: 180–270 cm
- Výška v kohoutku: 70–105cm
Vlk obecný je největší psovitá šelma. Samice bývají menší než samci, velikost vlka záleží také na poddruhu. Vlci žijící na severu jsou obecně větší než poddruhy z jižní části areálu.
Vlk se na první pohled podobá německému ovčáckému psu, liší se však od něj v několika drobnostech. Má širší a zašpičatělejší hlavu, šikměji postavené oči a kratší, výrazně trojúhelníkovité uši.
Vlci mají 42 zubů. Vlčí špičák může být dlouhý až 6,5 cm, silné trháky a mohutné žvýkací svaly umožňují vlkovi chytit a zabít kořist.
více zde: https://cs.wikipedia.org/wiki/Vlk_obecn%C3%BD
Naděje
Naděje je jako noční nebe. Není na něm jediného kouta, v němž by vytrvalý pohled nenalezl aspoň jednu hvězdu. Naděje vždycky způsobí, že uvěříme…
V každém snu je skryta hořkost konce. A konec postrádá vlídnost naděje.
Přejít ze snu do skutečnosti není tak těžké...Je to raz dva a člověk se okamžitě přizpůsobí...
Těžké je rozhodnout se opustit sen a vstoupit do reality-skutečnosti...
Vyžaduje to úžasnou sílu vůle a je to tím těžší, čím víc narostl sen....
Nejkrásnější jsou nesplněné sny a po něčem toužit, znamená žít...Vždyť každé neprožité minuty je škoda a stejně život běží dál, tak ho žijme naplno...Krásnou noc, sny plné kouzel až do rozednění, kdy přivedou Tě k nádhernému probuzení do nového dne plného lásky, zdobené paprsky slunce a to nejen na nebi...
.... děkuji Jiřince :)
Přátelství...
Přátelství...je něco hezčího?
Mnoho lidí myslí jen samo na Sebe.
Před těmito lidmi je lepší se schovat.
Ti se nikdy nemohou stát nejlepšími přáteli.
Ale kdo je vlastně nejlepší přítel...?
To je ten, kdo Vás znovu postaví na nohy,
když padnete únavou,ten, kdo Vám dokáže
vykouzlit úsměv na tváři...
ten, kdo Vám nabídne společnost,
když Vám není nejlíp,ten, kdo Vás má rád,
bez ohledu na to, že nejste dokonalí,
ten, který se snaží o to, abyste se cítili
v bezpečí,ten, který tu bude vždy pro Vás,
když to bude potřeba.Doufám, že už i ty jsi
našel-la Své druhé já a spřízněnou duši
Věř, že tato osoba je pro Tebe velmi důležitá
a že není nic hezčího, než PŘÁTELSTVÍ...
Štěstí...
Štěstí je být sám sebou, ale nebýt sám.
Štěstí je vstávat ve čtyři ráno, popíjet čaj, dívat se z okna,
a cítit, jak se zvolna přesypává čas.
Štěstí je probudit se v nemocnici z narkózy a sledovat, jak
bolest zvolna ustupuje jako Napoleonovy vojska od Moskvy.
Štěstí je zvednout telefon a slyšet, že na druhém konci je ještě
někdo, komu na nás záleží.
Štěstí je mít čisté svědomí.
Štěstí je nepoznat zákopy u Verdunu, nebo koncentrační tábory.
Štěstí je žít a nejen si užívat.
Štěstí je nebýt otrokem svých slabostí, vášní či věcí.
Štěstí je umět odejít včas ze scény, z rozděleného bytu, i ze
světa.
Štěstí ale není výhra v loterii, nález peněženky, nebo zlaté
žíly. To nás jen klame jazyk, nedokonalý jako je člověk sám.
Protože štěstí a štěstí je rozdíl, stejně jako umění a umění.
A komu není z hůry dáno, v apatyce nekoupí.
Jsi to Ty! ***
Moc smutné...
Chlapec a děvče jeli na motorce víc jak 120 km/h....
Děvče: Spomal, prosím. Bojím se...
Chlapec: Ne, to je zábava.
Děvče: To teda není... Prosím zpomal!
Chlapec: Fajn. Až mi řekneš, že mě miluješ!
Děvče: Miluju Tě.. už spomal
Chlapec: Teď mě obejmi. Jakoby to mělo byt naposled...
Děvče ho obejme..
Chlapec: Můžeš mi sundat helmu a nasadit si ji?
Na druhý den v novinách: Motocykl narazil do budovy kvůli selhání brzd.
Byli na něm dva lidi, ale jen jeden přežil.
Pravdou je, že chlapec v poloviněstrmého kopce zjistil, že mu selhali
brzdy, ale nechtěl, aby to jeho přítelkyně věděla. Namísto toho chtěl,
aby mu přítelkyně řekla, že ho miluje, naposledy chtěl cítit její objetí
a potom jí dal svoji helmu i přesto, že to znamenalo jeho smrt!
Jen kvůli tomu, aby žila...
Večerní pozdravení......
"Někdy v životě potkáš zvláštního člověka,
někoho ,kdo ti změní život jen tím,že je jeho součástí,
někoho,kdo tě rozesměje natolik,že nemůžeš přestat,
někoho,kdo tě přesvědčí,že existují zavřené dveře,
které čekají jen na to,abys je otevřel.
Může to být tvůj přítel."
květomluva
Nejlepším a nejčastějším vyjádřením lásky a přátelství jsou,
byly a budou květiny.
A každá květina něco o vypovídá, každá něco znamená.
Proto lze vybírat květinu nejen podle toho, která se nám líbí,
ale i podle toho, co říká.
BEZ- nenech mě dlouho čekat
BLEDULE - musím s tebou mluvit beze svědků
FIALA - toužím po tobě
HYACINT - jsi skvělá
CHUDOBKA - hodně štěstí
JABLOŇOVÝ KVĚT - nerozumím mluvě tvých očí
JIŘINKA - popřej mi více trvalé lásky
KAKTUS - naše štěstí bylo krátké,trvalo jen okamžik
KAPRADÍ - miluji tě od prvního setkání
KARAFIÁT BÍLÝ - nenechávej mne v nejistotě
KARAFIÁT ČERVENÝ - trápí mne tvé otálení
KOPRETINA - tvá krása je jen pýchou
KONVALINKA - mám tě ve svém srdíčku
KOSATEC - tichá voda břehy mele
LILIE - skromnost, nevinnost
MACEŠKA - trápíš mě
MODŘÍN - kdyby tě vše opustilo, přijď ke mně
NARCIS BÍLÝ - tvá hrdost hraničí s nafoukaností
NARCIS ŽLUTÝ - i když jsme se pohádali, stále na tebe myslím
OŘECH - zevnějšek spanilý,vnitřek .....
PAŽITKA - lásce nikdo neodolá
PETRKLÍČ - kdo je pánem tvého srdce
RŮŽE BÍLÁ - nadevše je čisté svědomí
RŮŽE RUDÁ - náležím zcela tobě
RŮŽE RŮŽOVÁ - jsi krásná
RŮŽE MODRÁ - naděje...
RŮŽE ŽLUTÁ - závist, mlčení, nevěra
SASANKA - chci se s tebou setkat
SNĚŽENKA - tvé oči nelžou
TŘEŠŇOVÝ KVĚT - budeš opětovat moji lásku?
TULIPÁN - pýcha předchází pád
TULIPÁN ŽLUTÝ mám tě dost
VANILKA - vítězství je tvé
ZIMOLEZ - miluji tě stále víc
ZVONEK - kdy tě zas uvidím?
Zamyšlení ... o životě
Smysl života
Sedím v posteli a přemýšlím nad smyslem života... Proč tady vůbec jsme? Co očekáváme od života? V hlavě se mi honí plné takových otázek.
Když tak uvažuju, tak si říkám, proč nás někdy stojí tolik moc utrpení a pak jen chvilkové štěstí?! Asi si to "štěstí" musíme vybojovat, vybojovat tou bolestí...asi ano...to je cena za štěstí...
Uvažuju taky nad tím KDO JSME a PROČ TADY JSME?! Každý si žije svůj vlastní svět (někdy sen). Jsou podobné světy, ale ne stejné, a proto je každý z nás jiný, řešíme odlišně problémy, jinak prožíváme smutek a jinak radost - každý to dává najevo jinak. Každý člověk má svá tajemství, které ví jen on sám a dusí to v sobě...
Zdroj: https://cituj.cz/ (Michaela)
Pozvánka...
Přijmi pozvání , odsuň na chvíli svůj všední den, všechny starosti a pojď se mnou -
povedu tě.
Stoupáme pomalu po svahu uzounkou, zvěří vyšlapanou stezkou až na vrchol nejvyššího
kopce a naše nohy se opatrně vyhýbají rozkvetlému vřesu. Zastavíme se na malém
plácku, před námi se otevírá nádherný pohled na krajinu a za námi je vysoký smrkový
les.
Nastává chvíle, kdy slunce pomalu zapadá a barví oblaka do zlatěruda.
Na východě už se sešeřilo a do všech údolí se položil stín.
Chvíli vydržíme pozorovat jak slunečních paprsků ubývá a pak si sedáme
a zhluboka dýcháme vzduch, který voní vlahou zemí a vůní bylinek co rostou kolem.
Tady je místo, kde se cítím být mezi nebem a zemí. Jsi-li ateista, tušíš, že jsi na
posvátném místě, věříš-li v Boha, jsi v největším a nejkrásnějším chrámu.
Jsi tu se mnou a beze slov vnímáš krásu světa kolem sebe.
Nebe pomalu tmavne a Ty cítíš v slabých závanech, jak se teplý vzduch pomalu mísí s
chladnějším.
Na kraj se rychle snesla tma a ticho, je čas kdy nastupuje vládu noc a
nastává zvukové vakuum, které je za chvíli narušeno prvním křikem nočního ptáka.
Lehám si do voňavé trávy a Ty se mnou, díváme se na na nebe a na první hvězdy, které
se začaly objevovat . Reálné myšlenky ustupují a probouzí se podvědomí, které považuješ
za snění. Pociťuješ naprosté uvolnění a souznění ve svém nitru. Srdce se Ti plní láskou ke
všem lidem, miluješ mně tak jako já tebe. Dotknu se lehce tvojí ruky.
Oba se cítíme být tělem spojeni se zemí a duší s vesmírem, - tělo patří zemi, duše
nekonečnu.
Uvědomuješ si, že jsi nedílnou součástí toho všeho co vnímáš a vidíš.
V tu chvíli cítíš jemné brnění v konečcích prstů a závan na své tváři, něco jako pohlazení
hebounkým pírkem a přitom se nikde nepohnul ani lísteček.
Udiveně si sedáš, díváš se na svoje prsty a rozhlížíš se kolem.
Sedám si také a ptám se Tě: "Cítil jsi ten dotek? Právě proto, pro ten dotek jsem chtěla
abys šel se mnou.
Je to Tvůj první kontakt s neznámem, mystická chvíle kterou prožíváš s neznámou a přece
tak blízkou energií. Zavři oči a vnímej ji, nech ji proudit do celého těla. Všechno co
pocítíš, bude nádherné a skutečné. Zmizí obavy, únava i slabost a budeš se cítit silný.
Měsíc nám svítí na stezku, když pomalu sestupujem dolů. Jsi podivně tichý, plný dosud
nepoznaných pocitů.
Začnou Tě napadat otázky: Proč mám tak zatraceně málo času na takovéto chvíle?
Čtu Tvoje myšlenky a odpovídám Ti: Udělej si občas čas a jdi třeba sám na správné
místo ve správný čas. Staneš tak na pomyslné hranici mezi dnem a nocí, budeš blízko
světlu i tmě, dobru i zlu a poznáš jak snadné je udělat krok na tu, nebo onu stranu
.
Snaž se pokaždé zůstat svůj a udržuj rovnováhu. Nesni svůj život, ale žij své sny, pak se
stanou skutečností. V šumu a zurčení potoka, který blízko nás tvoří malý vodopád jsem
skoro přeslechla Tvoje tichá slova:
Děkuju za pozvání, stálo to za to...
Láska
Láska, co je láska, mnoho lidí vyslovuje tohle slovo, aniž ví, co vlastně znamená.
Láska je něco co dokáže člověka rozesmát, rozbrečet, oživit i zahubit zároveň.
Láska je něco, co si člověk musí prožít, aby pochopil, jak vzácná věc to je.
Láska, není krásnějšího a zároveň ničivějšího citu, avšak když se prožívá naplno,
její ničivá síla se zdá být nijaká.
Láska je něco úplně jiného než přátelství, které může skončit pro lež,
protože láska končívá pro pravdu.
Láska, mluví se o ní všude kolem nás, ale ta pravá láska, je pouze ve dvou,
ale jaká, to už vědí pouze oni a nikdo jiný.
Láska, píšu tu o ní jako o bohyni a přitom to byla ona kdo mi tak ublížil,
ale i přesto jí ctím, jako nejkrásnější cit a doufám,
že jednou mi splatí všechno co mi dluží a já opět budu moci lásku prožívat.
Láska, říká se, že pravá láska se potká jen jednou za život, já jí potkal,
bohužel jsem si jí neuměl uchránit a ona mi zmizela takřka před očima.
Láska je něco co se musí pěstovat a když budete zalívat těmi pravými doušky,
vyroste vám z ní něco překrásného, avšak stačí jeden den bez doušku a může uvadnout...
"ANDĚLEM" MŮŽE BÝT I KAŽDÝ ČLOVĚK...
Máš problém. Nemůžeš dál. Nejde to. Už jsi hotov.
Tu někdo jiný dostane vnuknutí, jakýsi tichý a naléhavý příkaz jít za tebou,
prokázat ti lásku, pomoci ti, potěšit tě, ukázat řešení, dát ti radu, udělat rozhodný krok.
Potom řekneš: "Ty jsi anděl!" Tma se prosvětlila, starost zmizela, život je zase plný jasu.
Potkal jsem již spoustu andělů. Často na ulici, v lidském hemžení.
Najednou tu byli, podali mi ruku, pomohli rozřešit problém a zase zmizeli,
aniž by čekali na poděkování.
"Andělem" můžeš být i ty sám. (Phil Bosmans)
Moc krásné a pravdivé...
Asi jste to již četli, ale určitě není na škodu, když si to pěkně v
Klidu a pomaloučku přečtete znovu.
S Alešem jsem pracoval v jedné stavební firmě. Aleš je ten typ člověka, kterého rádi potkáváme. Má stále dobrou náladu a vždy umí říci něco pozitivního.Vždy uměl lidi motivovat. Když měl některý z kolegů špatný den, Aleš mu vždy uměl ukázat kladnou stránku celé věci, změnit jeho postoj, pohled na danou situaci. Slovem - dodal každému energii a chuť řešit a poprat se s problémem.
Na otázku: "Jak se máš", měl oblíbenou odpověď:
"Kdybych se měl jen o chlup líp, byl bych už dvojče".
Byl jsem velmi zvědavý, jak to dokáže, jak je to možné... . A tak když se mi jednou naskytla příležitost, zeptal jsem se ho na to.
"Jen se nepřetvařuj, nemůžeš být snad dobře naladěný stále...celý den, každý den, celý čas! Jak to děláš?"
Aleš mi na to zajímavě odpověděl:
"Každé ráno když vstanu, tak si řeknu, že mám na výběr dvě možnosti.
Buď budu mít dobrou náladu, nebo...si mohu vybrat tu špatnou. No a já si vždy vyberu raději tu dobrou. A vždy, když se mi přihodí něco špatného, mohu si vybrat, že budu obětí, anebo si mohu vybrat možnost, že se z toho poučím. A já si vždy vyberu tu možnost poučit se z toho. Vždy, když někdo ke mně přijde a stěžuje si, mohu si vybrat - buď přijmout jeho neštěstí, anebo se snažit pomoci mu najít nějakou kladnou stránku života. A já si vybírám vždy tu druhou možnost - hledám spolu s ním ten důvod, pro který se vyplatí bojovat a žít dál. Hledám tu kladnou stránku života."
"No, to ale není vždy tak jednoduché!" protestoval jsem.
"Ale je," odpověděl Aleš. "Celý život si vybíráme. . Když si odmyslíš všechny ty hlouposti okolo, každá situace je ve skutečnosti volba. A ty si vybíráš, jak reagovat na danou situaci. Ty si vybíráš, jak lidé ovlivní tvou náladu. Ty si vybíráš, zda budeš mít dobrou, anebo špatnou náladu. Jednoduše řečeno ty si vybíráš, jak žiješ svůj život."
Hodně jsem přemýšlel o tom, co říkal Aleš.
Krátce potom, co jsem odešel pryč z té stavební firmy,začal jsem
podnikat sám.
I když jsme se s Alešem už nevídali, často jsem o něm přemýšlel, když jsem se dostával do problémových situací, když jsem si "vybíral", jak budu žít svůj život, namísto toho, aby jsem jen bezhlavě reagoval na konkrétní situaci.
Za několik roků potom jsem slyšel, že Aleš měl vážnou nehodu, když spadl z 20 metrové výšky.
Po 18 hodinové operaci a dlouhých týdnech na lůžku ho nakonec pustili domů se zadrátovanou páteří. Setkal jsem se s ním asi půl roku po té nehodě.
Když jsem se ho zeptal, jak se má, odpověděl:
"Kdyby jsem se měl jen o chlup lépe, byl by jsem už dvojče.
Chceš vidět moje jizvy??"
To jsem odmítl, ale zeptal jsem se ho, co se mu přehnalo hlavou, když dopadl tehdy na zem.
"První věc, která mi přeběhla hlavou byla, že chci vidět a těším se na děťátko, protože manželka měla zanedlouho rodit," odpověděl Aleš.
"...a hned vzápětí potom, jsem si uvědomil, že mám dvě možnosti:
Mohl jsem si vybrat život, anebo ....smrt. Tak jsem si vybral. Život."
"A neměl jsi strach? Neztratil jsi vědomí??" ptal jsem se ho.
Aleš odpověděl: "... záchranáři byli skvělí. Stále mi opakovali, že to bude dobré. Ale když mě přivezli do nemocnice a uviděl jsem hrůzu na tvářích doktorů a sestřiček, skutečně jsem se polekal. V jejich očích jsem četl - toto je mrtvý člověk.Uvědomil jsem si, že musím něco udělat. "
A co jsi udělal?", ptám se ho.
No, byla tam silná nemotorná sestřička, která na mně řvala, zda jsem na něco alergický. "ANO", odpověděl jsem. Lékaři i sestřičky zpozorněli a čekali na moji odpověď. Zhluboka jsem se nadechl a zakřičel jsem: "Na vážné ksichty!"
Když se dosmáli, řekl jsem jim: "Rozhodl jsem se, že budu žít. Operujte mě jako živého, ne jako mrtvolu!"
Aleš přežil nejen díky mistrovství chirurgů, ale i díky svému úžasnému přístupu k životu.
Od něho jsem se naučil, že každý den máme možnost žít naplno.
Co prožíváš, to chceš.
Co chceš, to prožíváš.
Není důležité, co se děje, ale jak to člověk přijme - to rozhoduje o všem. Jak přijme to dobré, ale i to špatné, co se nikomu z nás nevyhne.
Proto se netrap, co bude zítra, zítřek ať se o sebe postará sám. Každý den přináší dost starostí i bez toho. Kromě toho, dnes je ten den, kvůli kterému jsi se trápil už včera...
Dva kamarádi...
Dva kamarádi se vydali přes poušť. Předtím se ale pohádali a jeden z
nich dostal facku od toho druhého. Dotyčný aniž by cokoli řekl se sehl
a napsal prstem
do písku: "Dnes mi můj nejlepší přítel dal facku". Putovali dál. Došli
ke krásné oáze s jezírkem a rozhodli se, že se vykoupou. Ten, co
dostal facku se
začal topit, ale ten druhý ho zachránil a vytáhl z vody. Když se
probral, vytesal do kamene: "Dnes mi můj nejlepší přítel zachránil
život". Kamarád se
jej optal: "Když jsem ti dal facku, napsal jsi to jen do písku a
tentokrát jsi to vytesal do kamene. Proč?"...
A chlapec odpověděl: " Víš, když mi někdo ublíží, píši
to jen do písku,aby vítr tyto řádky odfoukl na znak odpuštění. Ale
když mi někdo pomůže, vytesám to do kamene,aby to tam zůstalo na
věky...
Nauč se svůj žal a křivdy psát jen do písku a své štěstí vyrýt do
kamene! ...
Říká se,že je potřeba jen jedna minuta na to aby jsme si někoho
zapamatovali, jen jedna hodina
aby jsme si jej oblíbili a mnohokrát nestačí ani celý život aby jsme
na něj zapoměli...
Proč ženy pláčou?
Malý chlapec se zeptal maminky:
„Proč pláčeš?"
„Protože jsem žena," odpověděla mu.
„Nerozumím!" odpověděl syn.
Jeho máma ho jen objala a řekla:
„A nikdy ani neporozumíš."
Později se chlapec zeptal svého otce:
„Proč se mi zdá, že máma pláče bez důvodu?"
„Všechny ženy pláčou bez důvodu," bylo všechno, co mohl otec odpovědět.
Malý chlapec vyrostl a stal se mužem, avšak stále nerozuměl, proč ženy pláčou.
Nakonec zavolal Bohu a když se dovolal, zeptal se:
„Bože, proč se ženy rozpláčou tak lehce??"
Bůh odpověděl:
„Když jsem stvořil ženu, musela být výjimečná.
Stvořil jsem její HRUĎ dost silnou na to, aby unesla váhu světa,
ale natolik jemnou, aby poskytovala pohodlí.
Dal jsem jí vnitřní SÍLU, aby vydržela porod dítěte a odmítnutí,
které častokrát zažije od svých dětí.
Dal jsem jí TVRDOST, která jí pomůže stále pokračovat,
i když se všichni ostatní vzdávají a starat se o svoji rodinu i přes choroby a únavu, bez stěžovaní si.
Dal jsem jí CIT milovat svoje děti za všech okolností, dokonce i tehdy,
když ji její dítě hluboce zraní.
Dal jsem jí SÍLU přijmout svého manžela i s jeho chybami
a vytvořil jsem ji z jeho žebra, aby chránila jeho srdce.
Dal jsem ji MOUDROST, aby věděla, že dobrý manžel nikdy nezraňuje svou ženu, ale někdy zkouší její sílu a rozhodnutí stát vedle něj bez výhrad.
A nakonec jsem jí dal SLZU, kterou uroní a která je jen a jen její,
aby ji použila kdykoliv ji bude potřebovat, aby to všechno zvládla.
Na tu slzu má opravdu právo, nikdo nevydrží bez slova tolik jako žena!
TŘINÁCTERO...
1.Nemiluju tě pro to,co jsi,ale proto,co jsem já, když jsem s tebou.
2.Nikdo si nezaslouží tvé slzy,a ten kdo si je zaslouží,
udělá vše pro to,aby jsi je nemusela prolévat.
3.I když tě někdo nemiluje,tak jak by jsi chtěla,neznamená to,
že tě nemiluje celou svou duší.
4.Opravdový přítel je ten kdo tě drží za ruku a dotýká se tvého srdce.
5.Nejhorší způsob jak pocítit,že ti někdo chybí, je posadit se vedle
a uvědomit si,že už nikdy nebude tvůj.
6.Nikdy se nepřestaň usmívat, i když jsi smutná,
protože nikdy nevíš,
kdo se může zamilovat do tvého úsměvu.
7.Možná,že neznamenáš nic pro svět,
ale pro někoho můžeš znamenat celý svět.
8.Neztrácej čas pro někoho, kdo ho nechce trávit s tebou.
9.Možná,že Bůh chce,aby jsi poznala zlé lidi předtím,
než poznáš dobré,
abys mohla být dostatečně vděčná,
až je konečně potkáš.
10.Neplač proto,co skončilo,ale usmívej se na to,co přijde.
11.Stále budeš narážet na někoho, kdo tě bude kritizovat,
neztrácej ale víru,
a věnuj svou pozornost tomu,
čemu budeš věřit dvakrát tolik.
12.Staň se lepším člověkem a ujisti se,
že víš dobře co jsi,
před tím,než poznáš někoho.
13.Nespěchej,nejkrásnější věci přicházejí aťuž je čekáš či nikoliv.
Ahoj.....
napsal jsem na kousek papíru Tvoje jméno,
ale nešťastnou náhodou jsem ho ztratil.
Napsal jsem Tvoje jméno na svoji ruku,
ale když jsem si umýval ruce, tak se mi smylo.
Napsal jsem Tvoje jméno na písek,
ale vlny ho pohltily.
Napsal jsem Tvoje jméno do sněhu,
ale slunečné ruce ho rozehřály.
Napsal jsem Tvoje jméno do mého srdce a zůstalo tam navždy.
Jednorožec :)
Jednorožec je bájný tvor podobný antilopě či koni s kopyty sudokopytníka. Obecně je považován za zosobnění dobra, později, v dobách křesťanství, také čistoty a panenství.
Zmínky o jednorožcích můžeme najít nejen v mytologii všech národů kolem Středozemního moře, ale také v čínských bájích. I když se popisy úplně neshodují, je poznat že všechny popisují jednoho tvora - sudokopytníka s jemným a křehkým vzhledem, podobného lani, antilopě či koni. Barva se mění podle popisu (včetně zelené). Také se všechny příběhy shodují na tom, že jednorožec je jemné zvíře, které nikdy nezabíjí(v Číně se jednorožci střeží i zašlápnout brouka či mladou trávu). Svou vůli však dokáže prosadit velmi dobře....
více na: https://cs.wikipedia.org/wiki/Jednoro%C5%BEec
Jaroslav Ježek- téměř neslyšící a nevidomý mistr jazzu...
Šlitr a Suchý, Grossmann se Šimkem, Lábus a Kaiser, Bohdalová a Dvořák. Ve výčtu nejlepších bavičských dvojic české historie schází Voskovec a Werich. Proč?
Úplně klasickou dvojičkou totiž nebyli. S jejich nesmrtelnou tvorbou navždy zůstane úzce spjata ještě jedna osoba. Klavírista a jazzman Jaroslav Ježek.
Objevitel moderní české jazzové a taneční hudby, i takové přízvisko se pro Jaroslava Ježka vžilo. Dnes by fenomenální hudební skladatel oslavil 105 let.
Jméno Jaroslava Ježka má v názvu i pražská konzervatoř, věnující se výuce populární hudby i Ježkova tak oblíbeného jazzu.
První vlaštovkou dlouholeté spolupráce Ježka se symboly Osvobozeného divadla Voskovcem a Werichem se stala písnička Tři strážníci z roku 1928.
„Byla v ní autorská solidarita, svízele našeho řemesla, premiérové ovace, fašistické demonstrace i nakonec společný odjezd za oceán. Tři strážníci byl pro
nás obraz věrnosti, symbol všeho, oč jsme se společně pokoušeli,“ zmiňoval význam legendární písně Jan Werich.
Text písně Werichova slova dokládá: „Strážníci tři, byli v rozepři, kdo zůstane hlídat na strážnici. A že se nepohodli, neměli pohodlí. Před strážnicí stáli
plačící, na ulici sami tři strážníci.“ Třemi strážníky byli Ježek, Voskovec a Werich a opuštěnou strážnici Československo.
Dvorním skladatelem Voskovce a Wericha
Trojice totiž roku 1939 emigrovala do Spojených států amerických. Na vině bylo uzavření jejich svatostánku, Osvobozeného divadla, fašisty. Voskovec s Ježkem
v USA zůstali, Jan Werich se po druhé světové válce domů vrátil. Ježek pak ve věku pouhých 36 let za oceánem také zemřel.
Legendární dvojice Voskovec a Werich, hvězdy Osvobozeného divadla
Jaroslav Ježek byl i dramaturgem a dirigentem, především ale proslul jako dvorní skladatel Voskovce a Wericha. Byl autorem hudby k naprosté většině jejich
písní, z těch nejznámějších zhudebnil Tmavomodrý svět, Hej rup, Nebe na zemi, Píseň strašlivá o Golemovi, Šaty dělaj člověka, Klobouk ve křoví, Život je
jen náhoda nebo Babička Mary.
Divadlo Ježek miloval, hudebně činný byl ale také ve filmu. Byl autorem hudby ke snímkům Hej rup, Svět patří nám, Pudr a benzín, Peníze anebo život či U
nás v Kocourkově.
Nerovný boj se šedým zákalem
Ježek si velmi oblíbil také jazz, který objevil při návštěvě Francie a toulkách pařížskými kluby a kabarety, koníčkem mu byla ale také hudba vážná. V roce
1927 napsal Koncert pro klavír a orchestr i Suitu pro čtvrttónový klavír. Další významnou orchestrální skladbou byl Koncert pro housle a dechový orchestr,
dodnes nedílná součást repertoáru České filharmonie.
Hudebně činný byl Jaroslav Ježek i přes těžký handicap, s kterým od mládí bojoval. Od šesti let trpěl šedým zákalem a jako dítě navštěvoval hradčanskou
školu pro výchovu nevidomých. Prodělal i spálu a skoro ohluchl. Veškerou možnou péčí a bratrskou láskou Ježka v té době zahrnovala o dva roky mladší sestra
Jarmila, pracující jako švadlena.
Sestru Ježek také přiměl, aby mu ze své první výplaty přispěla na vytoužené piano. Sestra souhlasila a de facto rozhodla o dalším směřování svého bratra.
Celých 36 let života měl zasvětit hudbě.
Jan Barák,
Novinky