Heidi děvčátko z hor

1 díl knihy

Autor: Johanna Spyriová
Nakladatelství: Albatros, 1971

* * *

 NA CESTĚ DO HOR
Nápadné ticho. Ve skupinách jedlí se snad občas ozval pták, ale horská cesta, příkře vystupující z městečka Maienfeldu, brzy vnikla do pásma klidných pastvin. Koberce mechu, rohože trav, barevná oka květů, bezhlučný let motýlů a nahoře ohromující obzor. Kolem dokola Alpy. Strohé hromady kamení, modře průsvitné skály, bělošedé pruhy sněžných polí a na hřebenech jehly, věže, plošiny, zuby, rohy, zbarvené růžově, červeně, oranžově, modře. Kdo na nich proměňoval barvy? Osamělé slunce, které právě tkvělo až ve špičce oblohy. Ano, slunce. Snad od stvoření světa rozveseluje hory pohádkovými odstíny, když ovšem není zastřeno mraky nebo ztlumeno mlhou.
Po úzké cestě stoupaly nahoru jenom dvě. Nápadnější
z nich byla mladá, zdravě vyhlížející žena. Nikomu nemohlo ujít, že jí hory nejsou cizí. Zato šestiletá holčička po jejím boku se sotva kulila. Nejenže ji bolely nohy, ale bylo jí taky strašně horko. Kdo by se divil? Měla na sobě troje, možná čtvery šaty a na nohou těžké boty. Byla ustrojená jako do mrazu, i když nadcházel červen a ve vzduchu se shromáždilo víc tepla než zimy.
Pořád do kopce. Po nekonečně dlouhé hodině přišly do vsi. Říkalo se jí Hůrka a byla to nejvýš položená vesnice v celém okolí. Bětu tady znali. Vždyť se tu narodila. Lidé ji pamatovali, když se jako malá batolila mezi horskými domky, když chodila do školy, i když odrůstala dětským sukýnkám. Teď na ni volali pozdravy, ale taky se ptali, co tu dělá a kam vede děvčátko, které je ještě tak malé. Byli zvědavější než lidé odjinud. Na horách se děje tak málo. Skoro nic. A najednou přijde Běta s malou Heidi. Není to událost?
Jenomže Běta je odbývala zkrátka. Nemá čas, musí se ještě dnes vrátit do lázní Ragazu. Ale před posledním domkem na ni zavolala její přítelkyně Hedvika, která byla zrovna tak mladá a plná života jako Běta. Může jít kousek s ní? Běta se zastavila a Heidi se hned posadila na zem.
"Heidi, ty jsi už unavená," řekla Běta.
"Ne," odpověděla malá, "je mi horko."
"Brzy budeme nahoře. Musíš se trochu namáhat a dělat delší kroky. Za hodinu jsme tam."
Hedvika se k nim přidala. Byla zvědavější víc, než na sobě dávala znát. Chtěla chvíli mlčet, ale dlouho to nevydržela.
"Kam jdeš s tím dítětem, Běto? Není to Heidi? Sirotek po tvé sestře?"
"Ano, je to Heidi," odpověděla Běta. "Vedu ji k strýci Konrádovi. Musí si ji nechat u sebe."
"Kam? K starému Konrádovi? Ty ses zbláznila! Jak bys to mohla udělat? Požene vás obě zpátky!"
"Je to Heidin dědeček a musí taky pro ni něco udělat. Já jsem měla dítě u sebe až dodneška. Čtyři roky jsem se o ně starala. Teď jsem dostala dobré místo a Heidi s sebou nemohu vzít. Kam ji mám dát? Jedině k strýci Konrádovi."
"Ano, kdyby to byl člověk jako jiní," souhlasila Hedvika. "Ale vždyť ho znáš. Co si s dítětem počne? To nebude dělat dobrotu. A kam vlastně ty sama chceš jít?"
"Do Německa," vysvětlovala Běta. "Jedna bohatá rodina z Frankfurtu jezdí v létě k nám do lázní a já jim uklízím pokoje. Už vloni mi nabídli místo a letos mě přemlouvají znovu. Proč bych nešla, když tam budu mít větší plat?"
"Je mi Heidi líto," vzdychla Hedvika. "Jaký je to vlastně člověk, ten starý Konrád? Žije nahoře sám, s nikým nechce nic mít. A když jednou za rok přijde s holí v ruce dolů do vsi, každý se mu vyhne. Se svým huňatým obočím a rozcuchaným plnovousem vypadá jako strašidlo. Člověk aby se ho bál potkat."
"To je pravda," připustila nerada Běta. "Ale je to Heidin dědeček a musí se o ni starat. Že by jí ubližoval, to se nebojím. Bude za ni zodpovědný, zrovna jako jsem byla zodpovědná já.
"Co vlastně má starý Konrád na svědomí, že se tak vyhýbá lidem? Všelicos se o něm povídá, ale každý si to přibarvuje podle svého. Tvoje sestra ti jistě o něm vyprávěla," naléhala zvědavá Hedvika.
"Nechci o tom mluvit," odmítala Běta, ale Hedvika si už dávno přála slyšet o starém podivínovi něco bližšího, a proto se nedala odbýt.
"Pověz mi pravdu. Byl starý Konrád vždycky tak divný?" .
"Řeknu ti, co vím, ale nech si to pro sebe," uvolila se konečně Běta a očima hledala Heidi. Jenže po dítěti nebylo ani vidu ani slechu. Ženy si v zápalu řeči nevšimly, že se malá ztratila. Leknutí. Proboha, kde je Heidi? Rychle se rozhlížely kolem dokola.
"Už ji vidím," vykřikla Hedvika. "Támhle se šplhá s Petrem a s jeho stádem koz. Nemusíš se o ni bát. Petr na ni dává pozor. Tak povídej!"
"Heidi nepotřebuje, aby na ni někdo dával pozor," poznamenala Běta. "Ta je na svých pět let chytrá ažaž. O všem ví, co se kolem ní děje. Nic jí neujde. Má v těle rtuť. To jí bude jednou dobré. Vždyť strýc má jen dřevěný domek a dvě kozy. Žít s ním vysoko v horách? Nebude to nic lehkého."
"Běto, tak už začni. Hořím zvědavostí. Byl strýc Konrád odjakživa tak chudý?"

 O STRÝCI KONRÁDOVI
Běta o něm něco věděla, ale my jsme se na něj museli doptávat i jinde. Starý Konrád? Ale ovšem! Nebyl přece vždycky starý. Už jako mladý muž s pěknými hnědými vousy měl slušný statek u Maienfeldu. Jak hospodařil? Od desíti k pěti. Miloval veselé pitky, zval kdekoho ke stolu, hrál karty, až přišel o všechno. Jeho rodiče z lítosti umřeli, mladší bratr, hubený zakřiknutý hoch, odešel do světa. Co Konrádovi zbývalo? Zmizel taky. Snad se dal do neapolského vojska, ale spíš se podobá pravdě, že žil v Neapoli jen tak, jako každý jiný. Patnáct let o něm nikdo neslyšel.
Pak se najednou objevil v Maienfeldu s odrostlejším chlapcem achtěl navštívit příbuzné. Měl jich tam plno. Ale ani jedny dveře se před ním neotevřely, nikdo s ním nechtěl nic mít. To všechno způsobila nedobrá pověst, která se za ním táhla, ať se hnul, kam chtěl. Jeden vykládal, že měl v Neapoli opletačky se soudem, druhý dokonce tvrdil, že někoho v hádce zabil. Konrád nic nevysvětloval, ale taky se nijak nestyděl, ani neupadal do rozpaků. Bohužel nic nepomáhalo, že se cítil nevinen. A tak se s příbuznými bez jediného slova dohodl: z Maienfeldu jednoduše odejde a oni budou mít pokoj.
Přestěhoval se do Hůrky a tam vedl klidný, nevšímavý život. Syna Tobiáše dal vyučit tesařem, a když se Tobiáš chtěl oženit s Bětinou sestrou, ani trochu mu nebránil.
Dva roky žili mladí manželé šťastně. Ale zčistajasna přišla pohroma. Na stavbě se uvolnil trám, spadl na Tobiáše a na místě ho zabil. Jeho žena padla při zprávě o jeho smrti do mdlob a už se nevzpamatovala. Za několik týdnů ji pochovali vedle Tobiáše. Malou jednoroční Heidi si k sobě vzala Běta.
Starý Konrád zůstal sám. Uzavřel se do sebe ještě víc než dřív. Nejen z bolesti nad ztrátou svých nejbližších, ale
12ť
taky proto, že staré pomluvy znovu ožily. Smrt těch dvou mladých lidí? To je jistě boží trest za Konrádovy hříchy z mládí. Ani jeho vnitřní neokázalá bolest se vesničanům nelíbila. Neviděli ji dost zřetelně, chtěli, aby byla větší a nápadnější.
A tak se starý Konrád stěhoval znovu. A opět o jedno patro výš do hor. Do osamělého dřevěného domku na horské salaši. Daleko od pomluv a úsměšků vesničanů z Hůrky, daleko od lidské krutosti a hlouposti, daleko od pokořujících slov, která se sypala jako obilí z pytle.
Byl starý Konrád hrdý? Byl. Vždyť vypadl z vyššího hnízda a po celý život se v něm ozýval pán. Jeho spravedlnost se opírala o jeho nepoddajnost. Snažil se žít po vesnickém způsobu jako všichni ostatní, ale to se mu nepodařilo. Musel tedy poslechnout svou nezkrotnou povahu a odejít do horské samoty. Tam žil po svém a jenom sám se sebou.

 HEIDI SE PŘIDALA K PETROVI
Hnal po úzké cestě stádo koz. Běta s Hedvikou si Petra nevšimly, protože si měly co povídat. Zato Heidi otevřela oči dokořán, srdíčko se jí roztlouklo a prstíky mimovolně prohrabovaly vzduch. Živý kluk a živé kozy! Chlapec byl nejmíň o dvě hlavy větší než Heidi a pobíhalo kolem něho asi dvacet koz. A jak ten kluk dovedl běhat po kamení! Právě tak lehce jako koza. Mimoto lezl obratně po kluzké stráni, balancoval nebojácně na šedém balvanu, protáhl se úzkou skulinou a hvízdal na kozy tak silně, že to ani ozvěna nestačila opakovat. Poslouchaly ho? A jak! Ani jedna nechtěla zůstat poslední.
Heidi zapomněla na Bětu a táhla se za Petrem jako omámená. Naučí se taky tak lehce skákat? Prolézat křovi-nami? Švihat prutem? Ztratit se v trávě a zase se objevit? S jistotou přejít po padlém kmeni? Přebrodit horský potok? Ochočit si kozy, aby ji poslouchaly na slovo? Najít pro ně svěží trávu?
Petr nezůstal v blízkosti cesty a hnal kozy hlouběji do horské stráně. Pozoroval Heidi koutkem oka a lehce předváděl své akrobatické umění. Myslel si: Je to holka? Proč má na sobě tolik šatů? Je jí zima? Půjde ještě dál? Nebo se vrátí?
Bylo to zvláštní. Děvčátko se drápalo za ním. Petr počkal a zeptal se:
"Jak se jmenuješ?"
"Heidi," vydechla celá uřícená. "A ty se taky nějak jmenuješ?"
"To se ví," odpověděl kluk a švihl přitom prutem.
"Tak jak?"
"Petr," vypravil ze sebe neochotně. "A kam jdeš?"
"Za tebou."
"Aha," zasmál se Petr a znovu vyrazil, aby dohnal čelo kozího stáda.
Petr byl vesnický pasáček. Každý den ráno shromáždil kozy z celé Hůrky do jednoho houfu a vyháněl je nahoru na horské pastviny, kde je pásl přes celý den. Ráno snědl kousek chleba a vypil hrníček mléka, na pastvu dostával taky kus chleba. Mléko si musel vydojit. Petrova matka byla vdova a chlapec jí pomáhal shánět živobytí. V létě nechoďil ani do školy, kozy měly přednost. Petr se nehněval. Zdálo se mu, že tráva je stvořená pro kozy, stromy pro ptáky a horská příroda pro takové kluky, jako je on. Nebylo divu, že se v ní cítil jako doma.
Heidi se za ním plazila ve svém těžkém oblečení a závistivě pozorovala Petrovy krátké kalhotky a tenkou košili. Byl v tom lehký jako ptáček. A najednou se rozhodla. Posadila se na zem a zula si boty. Potom svlékla všechny svrchní šaty. Byla jich pořádná hromada. Běta navlékla na Heidi její celou výbavu, aby se s ní nemusela dřít do příkrého kopce.
Teď se Heidi ulevilo. Zůstala jen v krátké sukýnce, ruce měla holé. Cítila se lehká jako motýl.
Petr si zprvu nevšiml, co Heidi provedla. Teprve když ho dohonila, nakrčil čelo, jako by se strašně divil, ale nakonec se mu kolem úst usadil široký úsměv, plný porozumění. Nic jí nevyčítal, ani se nezajímal, kam Heidi šaty položila. Na opuštěné horské stráni se přece nemohly ztratit.
Heidi se cítila lehká, ale taky jí bylo veselo a místo únavy najednou v sobě objevila zvědavost. Kolik má vlastně Petr koz? Jak se jmenují? To že je Turek? Protože se ničeho nebojí? A Sokolík že všude vleze? Kterou trávu mají kozy nejraděj? Nespadnou ze skály? Mají někdy z něčeho strach? Neutečou mu? Kam je žene? Kdy se vrací?
Petr odpovídal jen ledabyle, jako by se všechno rozumělo samo sebou. Sázel slovíčka vedle sebe jako kozí bobky, takže jich nebylo moc, ale nebylo jich ani málo. Heidi se přece jen dozvěděla, co chtěla. Můj Bože! Jaký má Petr veselý a šťastný život. Celý den s kozami na horském sluníčku!
Kozy se mezitím stočily k cestě. Petr a Heidi běželi za nimi a v záhybu cesty uviděli Bětu. S Hedvikou se už vypovídala dosyta a spěšně se s ní rozloučila. Teď přišla na řadu netrpělivost. Proč Heidi zašla tak daleko do pastvin? Copak neví, že Bětu zdržuje? V Bětě se objevila malá zlost. A ta zlost se najednou zvětšila, nafoukla a roztáhla. Proč se Heidi svlékla? Kde nechala šaty? Co to provedla?
"Heidi, kam jsi dala šaty?" křičela Běta.
"Támhle," odpovědělo krátce děvčátko a ukázalo k velkému balvanu daleko uprostřed stráně. Bětě se zdálo, že tam opravdu něco leží. Dokonce rozeznávala červeň známého šátku.
"To je k neuvěření! Proč jsi ty šaty svlékla?"
"Já je nepotřebuju," odpověděla bezstarostně Heidi.
"Ty nemáš rozum," zlobila se Běta. "V čem bys chodila, až přijde zima? Kdo ti teď má pro ně jít? Vždyť je to odtud půl hodiny cesty. Petře, nestůj jako přibitý a doběhni tam!"
"Kdepak," odmítl rozhodně Petr, "je už pozdě a kozy se teprve začaly pást."
"Ani když ti dám tenhle peníz?" lákala ho Běta. Obracela penízek na dlani, aby si Petr všiml, jak se leskne. Něco tak úchvatného chlapec zřídkakdy viděl. A teď má dokonce naději, že se ta třpytivá věc přestěhuje do jeho kapsy! V tom případě může na kozy zapomenout a Heidiny šaty přinést.
Petr se obrátil na patě a vyrazil na horskou stráň. Skákal přes kameny, obíhal balvany a prolézal křovíčka tak rychle, že ho Běta ani nestačila sledovat. Za chvíli si oddychla. Uzlík byl tady.
Heidi se zasmála. Petr se jí líbil ještě víc než dřív.

 STARÝ KONRÁD SE NEJDŘÍV ZAMRAČIL
Nahoru stoupali společně, protože Petr každodenně přibíral do svého stáda taky dvě kozy strýce Konráda a musel si pro ně zajít. Průvod se roztáhl. Vpředu čiperné kozy, za nimi lehkonohý Petr s uzlíčkem Heidiných šatů, jemu v patách Heidi, která ve svém lehkém oblečení vypadala drobná a čisťounká, jako by chtěla říct: Vidíte, takhle já vypadám, když chci. Vzadu se kodrcala Běta, která v posledních letech přivykla městským ulicím a rychlý výstup do horské stráně jí neočekávaně zkracoval dech.
Okraje údolí se zdály od sebe dál, skály se naopak přiblížily a zvlídněly, jako by chtěly dokazovat svou nevinnost, vzdálený ledovec svítil zeleně a místy taky modře, nebe se rozšířilo a přibylo ticha. Cinkání kozích zvonků, to ano. Ale jinak byste museli zvuk hledat na míle daleko, a ještě byste ho nenašli.
Konečně dorazili ke Konrádovu horskému domku. Žádná výstavná chalupa. Malý dřevěný domek na vodorovné plošince, kde si asi hora potřebovala na chvíli odpočinout, když se šplhala k mrakům. V pozadí několik jedlí, které naráz strnuly, když uviděly nezvyklý průvod. Potom se přitiskly k sobě, jako by chtěly jedna druhou chránit. Zato nedaleká skalní stěna se napřímila a hrozivě se zamračila. Kam se hrabete, červíčkové?
Ale nejvíc se asi divil strýc Konrád. Seděl na lavičce před domkem, na hlavě čepici a nohy v hrubých botách. Jeho rozčepýřený plnovous měl barvu starého medu, oči hleděly zpod hustého obočí přímo a pronikavě. Jako by nechtěly vůbec nic odpustit. Jedna ruka spočívala na koleně, druhá přidržovala dýmku. K čertu, Petr dnes nepřichází sám? Kdo se to k němu přidal?
Heidi se nepotřebovala rozmýšlet. Rozběhla se rovnou k starému Konrádovi, natáhla ruku a pozdravila, jako by ho odjakživa znala: "Dobrý den, dědečku."
"Jak to myslíš?" zamračil se starý Konrád a zkoumavě si prohlížel drobné děvčátko. Váhavě vysunul ruku dopředu a malá dětská pěstička se na chvíli ztratila v jeho tvrdé, upracované dlani.
Heidi ani nepřipadlo, že by se dědeček díval nějak nepřívětivě nebo zle. Každý člověk, který má hrozitánský plnovous a štětinaté obočí, se musí dívat jinak než ten, kdo má hladkou, usměvavou tvář. Hlavně že je dědeček hodný. Jiný ani nemohl být právě proto, že je to dědeček. A k tomu. ještě její. Heidin.
..Strýčku, já vám taky přeju dobrý den," pozdravila Běta, která mezitím došla k domku. Ani nečekala na Konrádovu odpověď a hned pokračovala. "Jestlipak ji poznáváte? To je Heidi. dítě vašeho Tobiáše. Naposled jste ji viděl, když jí byl rok. Chci ji tady nechat."
Konrád si změřil Bětu od hlavy až k patě, vyndal z úst dýmku a nevlídně se utrhl: "Jak jsi na to přišla? Co by tu dítě dělalo?" A hned vynadal Petrovi, proč tak hloupě zevluje. Má odehnat jeho dvě kozy a zmizet se stádem na pastvě.
Petr zčervenal i na krku, ale poslechl beze slova. Otevřel chlívek, vyhnal Konrádovy kozy a brzy se ztratil s celým stádem za ohbím skály.
"Heidi u vás musí zůstat," rozpalovala se Běta. "Udělala jsem pro ni ažaž. Teď jste na řadě vy."
Starý Konrád vstal a v rozčilení popošel několik kroků.
"Dítě mi tu začne fňukat a já si s ním nebudu vědět rady," začal se zlobit.
"Já jsem taky nevěděla, jak mám Heidi vychovávat. Vzala jsem si ji k sobě, ještě jí nebyl ani rok. Ke všemu jsem měla na krku starou matku. A musela jsem to vydržet. Ale teď už dítě u mne zůstat nemůže. Chci odejít do Německa, dostala jsem tam pěkné místo. Vy jste nejbližší příbuzný a jste za Heidi zodpovědný. Dělejte si s ní, co chcete, jen ubližovat jí nesmíte. Máte toho na svědomí dost a měl byste udělat taky jednou něco dobrého!"
Tohle už Běta křičela víc, než bylo třeba. Chtěla důraznou řečí nepochybně starého Konráda přesvědčit, ale možná že ještě víc potřebovala upokojit sebe samu. Přece jen jí svědomí vyčítalo, že tak pěknou a čipernou holčičku přenechává tomu starému mrzutému pavoukovi.
Starý Konrád vstal a podíval se na Bětu, jak když šlehne bičem, natáhl ruku, ukázal do údolí a řekl tvrdě:
"Koukej, ať zmizíš! A už se tu neukazuj."
Běta na nic dalšího nečekala. Rozloučila se chvatně, spíš aby se neřeklo:
"Heidi, buď hodná! A žijte tu dobře!" Otočila se a uháněla dolů k Hůrce, sotva jí nohy stačily. Od starého Konráda raději dál. A na dítě musí zapomenout. Bude teď zase svobodná. Má před sebou otevřený svět.

 JAK SE HEIDI ZABYDLELA
Jaký byl nový domov? Heidi ukončila prohlídku velice brzy. K boku domku byl přilepen kozí chlívek, za ním malá kůlnička, vzadu doplňovalo celkový obraz několik starých jedlí. Šuměly tiše, jako by si něco vyprávěly, ale Heidi jim nerozuměla. Vrátila se zpátky ke starému Konrádovi. Nevadilo jí, že zase sedí jako kamenná socha. Postavila se blízko něho, složila ruce za záda a čekala, co řekne.
"Co chceš dělat?" zdvihl konečně hlavu.
"Mohla bych se podívat dovnitř?"
"Tak pojď," vyzval ji starý mrzutě a pomalu vstal. "Ranec si vezmi s sebou."
"Já ho nepotřebuju." Heidi hořely oči nedočkavostí. Jak to asi vypadá uvnitř domku?
"Máš tam přece šaty."
"Já je nechci nosit. Je mi v nich horko. Co mají na sobě kozy? Nic."
"Teď můžeš chodit jako kozy," nerad se usmál starý Konrád. "Ale přijde čas, kdy se ti šaty hodí. Ještě ráda si je oblečeš."
Heidi poslechla a s ranečkem v ruce vstoupila dovnitř. Žádná nádhera. Jen nejnutnější věci potřebné k životu: stůl s jednou židlí, v jednom rohu postel, v druhém ohniště se zavěšeným kotlíkem. Ve skříni šaty, v jednotlivých přihrádkách trochu prádla, něco nádobí a v té nejvyšší chléb, uzené maso a sýr. Heidi přidala do skříně svůj raneček. Ulevilo se jí, ale hned na ni padla další starost.
"Dědečku, kde budu spát?"
"Něco si najdi." - Heidi prošmejdila celou místnost, ale vhodné místo na spaní ne a ne najít. Kam vede žebřík za dědečkovou postelí? Vyšplhala se po něm a octla se na půdě, plné voňavého sena. Malým okénkem vnikalo dovnitř světlo a proudil tam
čerstvý vzduch. Tím okénkem se taky dalo vyhlížet ven. Heidi viděla hluboko do údolí. Krása! Takovou vyhlídku nemá ani král!
"Tady budu spát," zavolala Heidi dolů. "Dědečku, pojď se podívat, jak je tu hezky."
"Já přece vím, jak to vypadá na půdě," ozval se zdola starý Konrád.
"Postel si udělám sama," odpovídala nadšeně Heidi a hned si stlala ze sena měkké lůžko. "Ale dědečku! Přines mi prostěradlo a pokrývku. Copak nevíš, co patří na postel?"
"Jen jestli něco najdu," bručel dole starý. Trpělivě štra-chal ve skříni, až našel kus plátna, který se při dobré vůli dal označit jako prostěradlo. Pak vytáhl těžký plátěný pytel, pokrývce ani trochu podobný, ale když ho starý Konrád přinesl nahoru a položil na postel, vypadal dokonce vábivě.
"Mám krásnou postýlku," vzdychla blaženě Heidi. "Teď bych chtěla, aby byla noc. Mohla bych si jít lehnout a spát."
"Se spaním počkej," bručel dědeček. "Snad bychom měli něco sníst. Copak nemáš hlad?"
"Dědečku, máš pravdu," odpověděla Heidi, protože v tom okamžiku ucítila hrozitánský hlad. "Měli bychom něco sníst."
"Tak vidíš," řekl starý Konrád a lezl pomalu dolů. Heidi za ním sjela jako veverka. Dívala se zvědavě, co bude dědeček dělat. Umí kuchařit? Co uvaří?
Nejdřív zavěsil na řetízky menší kotlík a naplnil ho mlékem. Pak si sedl před ohniště na dřevěnou třínožku s kulatým sedadlem a foukal tak dlouho do popela, až se objevil plamínek, který se rychle rozhořel. Olizoval zespodu kotlík tak dlouho, až se mléko ohřálo. Mezitím měla pravá ruka starého Konráda mimořádnou práci. Držela vidlici, na jejímž konci se opékal veliký kus sýra. Ne snad jen do žlutá, ale až do zlatova, takže se na sýru vytvořila křupavá kůrka.
Heidi připravila misky, sklenice, nože, a když byl dědeček s přípravou jídla hotov, mohli začít jíst. Jenomže kam si Heidi sedne, když je ve světnici jen jedna židle? Dědeček to vyřešil. Přitáhl od ohniště třínožku a bylo po starosti. Heidi seděla trochu níž, ale z nádherné chuti chleba s opečeným sýrem se tím nic neztratilo. A což teprve mléko. Heidi vypila naráz celou sklenici, takže děd jí musel dolévat.
"Dědečku, mně se tady líbí," prohlásila Heidi nadšeně.
"Opravdu?" usmál se starý Konrád jen málo. Bylo to sotva znát.
"A ty se mi taky líbíš."
"To jsem rád," usmál se děd trochu víc. V jeho srdci se objevila jiskřička náklonnosti k děvčátku, které jako jediné z lidí se k němu poprvé po dlouhých letech chovalo zcela upřímně.

 PROČ BY SE MĚLA V NOCI BÁT?
Ať si nikdo nemyslí, že děd Konrád neměl tak vysoko v horách co dělat. Že mu stačilo, aby jenom jedl a spal.
Heidi se dívala, jak přestýlá kozí chlívek. Nejdříve vyhrabal starou podestýlku a vyházel ji na hromádku hnoje za domkem. Pak nasypal na stání novou: suché jehličí, pomíchané s mechem a zavadlou trávou. V chlívku to najednou vonělo jako v lese. Na nové podestýlce se mohlo dokonce spát jako na měkkém koberci. Heidi si usmyslela, že tam někdy s kozami přespí. Ale dědeček o tom nechtěl ani slyšet. Začal raději s něčím jiným, aby dostal Heidi z chlívku. Víte s čím? Ani Heidi to hned neuhodla, a měla přece rozum jako ostrý nožík.
Čtyři kulaté kmínky přiřízl na stejnou délku, do čtvercového prkýnka vyvrtal díry a kmínky do nich zespodu nasadil. Heidi měla oči otevřené jako vrata. Co to dědeček dělá? A jak ho poslouchá pila, dláto i vrták! A jak rychle se míhají dědečkovy ruce!
"Heidi, co myslíš?" usmál se dědeček. "Co to bude?"
"Moje stolička ke stolu," vykřikla Heidi nadšeně. Právě v tu chvíli ji poznala.
"Proč zrovna tvoje?"
"Protože je vysoká," vysvětlovala Heidi, jako by dědeček nevěděl.
"Ano, je to tvoje stolička," odpověděl děd, a tak začala Heidina stolička svoje dřevěné žití. Co se s ní stane, až Heidi povyroste? Dědečkova pila přiřízne stoličce nohy a bude všechno v pořádku.
Den postrkoval slunce stále níž. Pomalu se blížil večer. Zvedl se lehký větřík a pocuchal jedlím v pozadí domku účesy. Nebe se zařizovalo po svém: trochu se zasmušilo, zšedlo a nad hřebenem hor rozestavilo mráčky. Jeden vedle druhého. Skály se zvedly do větší výšky, vzdálený ledovec
zfialověl. Sněhová pole se třepetala na šedých úbočích jako prádlo na šňůře.
Nablízku se ozval ostrý hvizd. Děd Konrád se obrátil, Heidi ztuhla. Co se děje? Nic zvláštního. Ze stráně nad domkem se řítilo stádo koz s Petrem v čele. Kozy mu snad ani nestačily. Děd Konrád se vrátil do domku, Heidi chtěla běžet stádu vstříc. Ale kam mohly její krátké nohy doběhnout! Než bys napočítal do pěti, stály kozy u domku. Bylo na nich vidět, že jsou na tuhle zastávku zvyklé.
"Bělko! Čmoudo!" křičel Petr.
Ze stáda se vylouply dvě krásně štíhlé kozy, jedna bílá jako sníh, druhá silně hnědá. A hned hledaly děda Konráda. Dobře že už vycházel z domku. Na dlani nesl hrstičku soli. Kozy si lízly jednou, lízly si podruhé a pák se hrnuly do chlívku.
"To jsou naše kozy, dědečku?" divila se Heidi.
"To víš, děvenko."
"Obě jsou naše?"
"Ano."
"Budou spát v noci v chlívku?"
"Jistě."
"A víš, dědečku, jak se jmenuje ta bílá koza?"
"Počkej...," rozpomínal se děd. Plnovous mu zakryl úsměv.
"Bělka!" vykřikla Heidi.
"Máš pravdu," připustil děd Konrád naoko vážně. "A jaké jméno má ta hnědá?"
"Čmouda!" hlásila vítězoslavně Heidi. A přitom si pomyslila, jak je dobře, že sem nahoru přišla, protože dědeček by svoje kozy ani neuměl pojmenovat.
Děd Konrád se chvilku divil, jak je to možné, že Heidi se s jeho kozami tak dobře zná. I kozy vystrčily hlavy z chlívku a snad se divily taky. Tak malá holčička a umí říct jejich jména, jako by tu s nimi vyrostla.
Jenomže na údiv nezbývalo tolik času, jak by si byl zasluhoval. Vítr přivál šero, hřebeny hor zšedly, jako by je někdo posypal popelem, skály sestoupily níž, jedle za domkem zčernaly. K tomu všemu došlo, protože zapadlo slunce. Za jeho zády si přece každý může dělat, co chce.
Heidi se sotva stačila najíst - krajíc chleba jí zase ohromně chutnal a mléko snad ještě víc - a dědeček ji hnal na kutě. Nejdřív najít v ranci košilku, po žebříku nahoru, přehodit si oblečení a pokojně se ve svém pelíšku uvelebit. Heidi všechno stihla, než přišla opravdová tma.
"Dobrou noc, dědečku," zavolala nakonec.
"Dobrou noc," odpověděl starý Konrád nezvykle měkkým hlasem.
"Dobrou noc, Bělko," pokračovala Heidi s očima napůl zavřenýma.
"Dobrou noc," ozvalo se zdola. Byl to dědeček? Byla to bílá koza?
"Dobrou noc, Čmoudo," vydechla ještě Heidi a odpověď už nezaslechla. Oči se jí semkly, pěstičky svíraly pokrývku a v pootevřených ústech se ukázaly zoubky. Spaní přišlo na ni tak rychle, že se ho nemohla na nic vyptat. Dokonce nestačila uvidět tmu, na kterou se tolik těšila.
A byla to pořádná tma, i kdyby se třeba někomu zdálo, že nahoře ve vysokých horách v blízkosti nebe musí být tma světlejší a řidší. Snad zhoustla taky proto, aby potěšila mraky, které se honily úžlabinou jeden za druhým. Mimoto skučel vítr, jedle naříkaly, střecha se chvěla a taky trochu vrzala. Inu, horská noc.
Děd Konrád ležel dole na posteli s očima dokořán a myslel si: Nebude se Heidi bát? Neměl bych se na ni podívat? Takhle si to myslel dlouhou chvíli, a než se doopravdy rozhodl, horská noc se opět změnila. Ukázala vlídnější tvář. Mraky zmizely a nad horami se objevily hvězdy a pokreslily oblohu přesnými obrazci. Kdyby děd Konrád mohl hvězdy spočítat, snadno by zjistil, že nechybí ani jediná. A před tou spoustou hvězd musela ustoupit i tma. Možná že ji zaháněl i měsíc, který právě vyšel nad horským štítem.
Děd Konrád vystoupil po žebříku nahoru. Malá hrstička světla, která pronikla okénkem ve střeše, stačila, aby nebyl na seníku bezbranný. Objevil postýlku a uviděl i samotnou Heidi. Ležela pod těžkou pokrývkou tiše a spokojeně: pěstičky podle hlavy, červené tváře, v koutcích úst pokojný úsměv. Čeho by se měla Heidi bát?
Dědeček se na ni dlouho díval. Tahal se přitom za vousy, aby si připomněl, že všechno je pravda. Žije vysoko v horách a ode dneška tu není sám. Na postýlce ze sena spí jeho vnučka: malá Heidi.
Konečně přišel mrak a na půdě se znovu setmělo. Děd se tiše vrátil dolů na svou postel.

 HEIDI SE PROBUDILA
Ne sama od sebe. Probudilo ji pronikavé zahvízdání. Heidi otevřela oči, ale zahvízdání se už neopakovalo, takže o něm nemusela přemýšlet. Zato její oči uviděly zlatý snopek slunečních paprsků, které vnikaly okénkem na seník a osvětlovaly všechno kolem: Heidinu postýlku, seno, kosu visící na trámu i saně odpočívající v koutě půdy. Všechno se zlatě lesklo. Heidi se rychle rozpomínala, kde vlastně je. U tety Běty? Ne, to není možné. Musí být někde jinde. Snad ji v noci nepřenesli? Je taky možné, že ve spaní bloudila tak dlouho, až zabloudila na tenhle seník.
Náhle uslyšela děda Konráda. Hlasitě zíval, volal něco na Petra a taky trochu pokašlával. Mimoto sem doléhalo slabé cinkání kozích zvonků. Heidi se v paměti rozbřesklo a v tu ránu se jaksepatří probudila. Už ví, kde je! U děda Konráda vysoko v Alpách. Už není u tety Běty a její nemocné matky, kde musela ponejvíc sedat u kamen nebo se dívat z okna. Jak je všechno v dědově domku jiné! Tady ji čeká ohromná volnost. Přinejmenším taková, jako mají kozy, které pase Petr.
Heidi rychle vyskočila a natáhla na sebe všechno, co včera svlékla: blůzičku, sukýnku a zástěrku. Zase tu byla včerejší Heidi. Nezměnilo se na ní nic. Až na to, že byla od sena trochu zaprášená a umouněná. Jenomže Heidi to sama na sobě neviděla. Seběhla rychle dolů, takže mohla ještě všechno zastihnout. Děd právě pouštěl z chlívku Bělku a Čmoudu, aby se mohly připojit k Petrovu stádu.
"Dobré jitro," pozdravila Heidi všechny najednou. Lidi i kozy.
"Nechtěla bys jít s Petrem na pastvu?" zeptal se dědeček.
"Chtěla," křičela Heidi. Mhouřila oči, ukazovala zoubky, kývala horlivě hlavou a šermovala rukama. Všechno, co na ní bylo, chtělo na pastvu.
"Nejdřív se musíš umýt, aby se ti sluníčko nesmálo. Podívej se na ně, jak se krásně a čistě leskne. A ty bys byla hned po ránu špinavá a umouněná. Vidíš ten sud? Čeká tam na tebe voda. Neboj se a pořádně se vydrhni!"
Dědeček přitom ukazoval na dřevěný sud, v němž se na slunci hřála voda. Jenomže po ránu byla jaksepatří studená. Ale Heidi to nevadilo. Třela si tváře tak dlouho, až zčervenaly. A prach si drhla na kůži tak silně, až se odplavil. Osušil ji hrubý ručník, který dědeček položil vedle sudu. V koutku si nakonec ulízla vlasy a do světa prokoukla Heidi čistá a svěží jako voňavý kvítek.
Mezitím dostal Petr pro Heidi kus chleba a sýr, aby měla přes den co jíst. Dědeček vložil do Petrova rance i misku. Chlapec měl do ní nadojit pro Heidi mléko. Ale co hlavního: Petr obdržel řadu přikázání a napomenutí, aby dal na Heidi pozor. Aby nespadla ze skály. Aby nezabloudila. Aby si nezlámala nohu. Aby ji koza neporazila.
"Já vím," hučel Petr. Díval se jinam a švihal přitom prutem. Nikdy toho moc nenamluvil.
"Dědečku, už jsem čistá?" přihnala se Heidi. "Už se mi sluníčko nebude smát?"
"Jsi v pořádku," pochválil ji dědeček. "A pamatuj si: Až se večer vrátíš, vlez do sudu celá. Přes den se zase umouníš. A špínu na sobě nesmíš nechat!"
"Budu plavat v sudu jako rybička," smála se Heidi.
"Co pořád mají s tím sudem," hučel sám pro sebe Petr.
"Tak už můžete jít," řekl děd.

 NA PASTVĚ
Ještě výš do Alp. Heidi se vydala na cestu plná radosti a napětí, Petr jen ledabyle pošvihával prutem. Oba cítili v obličeji jemné doteky ranního slunce a vlnění svěžího vzduchu. Nový den jim nabízel svůj chlad, nahoře na nebi se nahromadilo plno jasné modři. Několik malých mráčků zakulatilo nejvyšší hroty štítů, takže se zdálo, jako by si po ránu nasadily čepce. Hory zůstávaly tak vysoké jako včera, ale v očích dětí nápadně zmohutněly a možná že jim přibylo i na důstojnosti. Nechybělo jim nic: skály, štíty, hroty, propasti, bystřiny. Ledovec se leskl zeleně a modře. Sněžná pole svítila za strání klidnou bělostí. Všechno bylo na svém místě. Krásné a současně hrozivé.
Heidi poskakovala jako kozička a s nadšením objevovala celé trsy horských prvosenek, modrých pomněnek, koberce sasanek, zlaté květy chladnomilných hořců a růžo
vých silenek. Všechna ta krása se vešla do jejích očí, neztratilo se nic. Ale Heidi se nespokojila pouhým díváním. Chtěla vyzdobit svou ložnici na půdě. Ať krása přírody obšťastňuje Heidi i v noci!
Trhala si nejhezčí květy do zástěrky. Jenomže ji měla za chvilku plnou a nejhezčí květiny se teprve objevovaly. Co dělat? Podaří se jí odnést kousek horského ráje?
"Heidi, Heidi! Kde jsi?" volal Petr. Měl dnes plnou hlavu starostí. Heidi mu utíkala, kozy se rozbíhaly a Petr měl na všechno jenom dvě oči vpředu hlavy, prut, hvízdání a křik. Copak to stačí?
"Tady," ozvala se Heidi. Seděla právě za velkým balvanem a obdivovala moře horských protěží a vdechovala jejich kořennou vůni.
"Pojď sem!" nakazoval Petr netrpělivě. "Proč?"
"Spadla bys ze skály a strýc Konrád by se zlobil."
Heidi se přiloudala k Petrovi. Vpředu si přidržovala zástěrku plnou květin, v očích jí svítila nevinnost.
"Kde jsou skály?"
"Nahoře," utrhl se Petr. "Copak je nevidíš?"
"A jak mohu spadnout nahoru?" přála si vědět Heidi.
"Co to mluvíš? V horách se padá jenom dolů," zlobil se Petr. Kroutil hlavou, zuby mu cvakaly a kulaté oči se dívaly sem i tam. Konečně uviděly Heidinu zástěrku. Petra napadlo, že by měl taky trochu kázat.
"Proč nenecháš kytky na pokoji. Nejsou tu jenom pro tebe."
"Máš pravdu," odpověděla Heidi a sama se divila, proč je dnes tak chtivá. Před chvílí by byla nejradši orvala celou stráň. Ještě že má tak malou zástěrku. A do zítřka by se nové květy nerozvily. To je jisté. Bude lepší, když Heidi nechá horské květiny na pokoji. Ať si kvetou, jak dlouho budou chtít.
Heidi teď pochodovala způsobně vedle Petra. Kozy snad taky pochopily, že nemají cestu protahovat, a už se tolik nerozbíhaly. Tak se stalo, že stádo dorazilo na pastvinu, kde se každodenně pásávalo, včas a bez pohromy.
Krásná pastvina, veselá pastvina. Kozy přestaly pobíhat a vnořily se do husté trávy. Rostlo jí tu nejmíň pro tisíc koz. Ale byla to pastvina v té výši opravdu poslední. Hned nad ní strměla vysoká skála. Na jejím úpatí rostlo několik křovíček a nepravidelná řádka jedlí. Nejvyšší zeleň z celého okolí. Na zčernalé skále visela bystřina, pád vody nebylo slyšet. Petrovou pastvinou protékala říčka skoro klidně. Tu a tam zdvíhala bílý hřbet a zmítala se na místě, jinak se zdálo, že zlenivěla. I vzduch tu byl tekutý, voněl jako voda.
Petr skryl raneček s jídlem pod kámen a rozvalil se na zem, vyhřátou sluncem. V minutě spal. Heidi si odvázala zástěrku s květinami a uložila svou voňavou kořist do stínu nejbližšího balvanu. Pak se posadila vedle Petra a jenom se dívala.
Dole tiché údolí v ranním zlatém slunci, nahoře velebná prostota hor. Skály proti slunci zrůžověly pomíjivou barvou. Shora sem padalo vesmírné ticho, které jen nepatrně rušilo šplouchání vody a snad i drobné nárazy větříku, který tu má ostatně domovské právo. Heidi připadalo, že se vznáší. Jako by ji něčí ruce chytly pod pažemi a vyhouply ji co možná nejvýš, nebo jí snad narostla křídla? Heidi radši sklopila oči a podívala se na zem. Ale ani to ji neuklidnilo. Dva slimáčci opustili skořápky a šli se projít do orosené trávy. Proboha, co tu dělají? Tak vysoko v horách!
Náhle uslyšela ostrý křik a krákání. Podívala se nahoru. Nad hlavou jí kroužil ohromný pták, který poodlétl nad údolí a zase se vracel. Heidi nikdy tak velkého ptáka neviděla. Proč nad nimi krouží? Neublíží jim? Heidi přišla na to, že by se měla bát. Nebo se alespoň leknout, protože pták krákal. Nemínil odlétnout.
"Petře, podívej se! vykřikla Heidi.
Petr vyskočil, jako by pod ním měla vybuchnout mina.
"Vidíš ho?"
"Koho?" nechápal Petr a poulil oči ve směru Heidina ukazováku. Jenomže pták už odlétal pryč. Ve chvilce zmizel za nejbližší skálou.
"Co to bylo?"
"Orel." Petr se konečně vzpamatoval.
"Nevíš, kam letěl?"
"Do hnízda."
"Má hnízdo na skále? Až nahoře?" vzrušila se Heidi. "Petře, pojď se tam podívat. Vyšplháme se nahoru a podíváme se, kde orel bydlí."
"Ty máš nápady," odpověděl Petr s nelibostí. "Mezitím by nám utekly kozy, a že bys spadla se skály, na to si taky
nevzpomeneš. A víš dobře, že to strýc Konrád zakázal."
"Tak co budeme dělat?" zeptala se zklamaně Heidi.
"Budeme jíst," ohlásil vítězoslavně Petr. S pomyšlením na jídlo se mu vrátila dobrá nálada. Vytáhl ranec, rozdělil chleba i sýr a podojil kozy. Heidi poskytla mléko Bělka, Petrovi koza z jeho vlastního domova. Děti zaháněly hlad tak dlouho, až se přestal ozývat. Heidi ho ukonejšila dřív, Petr později. Přispěl k tomu kousek sýra, který Heidi ulomila ze svého přídělu. Teprve potom měli oba v žaludku pocit načisto blažený.
Po obědě se Heidi začala zaměstnávat kozami. Největšího kozla se silnými rohy už znala. Turek! Kdo by si nepamatoval tohle bojovné jméno. A přece se ho jeden kozlík _ ze stáda nebál. Který? Sokolík! Nebyl tak silný jako Turek, ale měl statečné srdce a ostré rohy. Nebylo divu, že se před ním silnější Turek občas uklidil stranou. Tvářil se přitom, jako by pohrdal bojem s takovým rváčem a otrapou, ale kdoví? Nejspíš se ho bál.
Ale ani Turek, ani Sokolík se nestali předmětem Heidi-na něžného zájmu. Kdo tedy? Inu, kozička Lízinka, která mečela tak žalostně, že ji Heidi musela hezkou chvíli upo-kojovat. Ale jen od ní poodešla, Lízinka mečela znovu.
"Co se ti stalo, že tak naříkáš?" nechápavě se dotazovala Heidi. Lízinka, to se rozumí, nic. Přitiskla se k Heidi, přestala mečet, ale za chvilku zase: Mé! Mé! Mé!
"Lízinko, koho voláš?" dotírala něžně Heidi.
"To je tím, že s námi nechoDí stará koza . Předevčírem ji prodali do Maienfeldu," ozval se Petr. Měl rodokmeny svých koz v malíčku. ,
"Jaká stará koza?" ptala se Heidi.
"Její máma."
"A babičku nemá žádnou?" "Ne."
"A dědečka?"
"Ani dědečka nemá."
"Ty moje malá Lízinko," litovala ji Heidi. "Nikoho na světě nemáš, ale nenaříkej: Teď s tebou budu chodit každý den já. A když se ti něco stane, přijď, já ti pomůžu."
Lízinka třela hlavou o Heidino ramínko a přestala mečet. Po poledni si kozy na chvilku lehly do stínu a odpočívaly. Lízinka se položila za nejbližší balvan, aby viděla na Heidi. Zdála se trochu veselejší.
Za necelou hodinku se kozy zvedly a šly se pást na druhý konec pastviny. Petr si toho zprvu nevšímal, ale najednou se zdvihl a vyrazil za nimi. Dobře věděl proč. Na téhle straně končila pastvina na samém okraji propasti. Kozy dovedly po skalách znamenitě lézt, ale všechno má své meze. Každá lehkomyslnost se v horách mstí. A Petr měl ve stádě několik koz, které pohrdaly jakýmkoliv nebezpečím.
Proto Petr tak uháněl. Heidi v patách za ním. Byla to zbytečná opatrnost? Nebyla! Všetečný Sokolík už stál na samém okraji propasti a vítězně pokyvoval hlavou, jako když se té prázdnotě dole vysmívá. Petr na něj zavolal. Sokolík jako když neslyší. Co podniknout? Nezbylo než po něm skočit a kozlíka od propasti odtlačit. Jenomže Petr v blízkosti Sokolíka uklouzl a upadl. Podařilo se mu zachytit jen jeho nohu.
Tak tam spolu trčeli nad propastí. Petr koulel očima a přemýšlel, co by měl dělat. Neodvážil se pohnout, protože hrozilo nebezpečí, že spadnou do propasti oba. Kozel i Petr.
"Heidi, Heidi," volal Petr s úzkostí v hlase. "Pomoz mi!"
Heidi udělala tu nejprostší věc na světě. Utrhla hrst voňavé trávy a lákala kozlíka k sobě. Ten kozlí čipera se skutečně pohnul a rozběhl se za Heidiným soustem. Petrovi se mezitím podařilo poodlézt od okraje propasti. Pak se pohyboval jako blesk. Vymrštil se ze země, chytil Sokolíka za obojek a sáhl po prutu s úmyslem, že jich kozlíkovi nandá, co se do něho vejde.
"Petře, to nesmíš!" vykřikla Heidi.
"Zaslouží si to!" zlobil se Petr a zdvihl prut.
"Nesmíš ho bít! Bolelo by ho to!"
"Já chci, aby ho to bolelo!"
"Ale Sokolík není vinen. Nemá přece rozum. Neví, že nesmí k okraji propasti."
"Víš, co se mohlo stát? Byl bych kvůli němu..."
"Ano, ale hlavně proto, že jsi upadl. Petře, ty si nepamatuješ, že jsi upadl?"
"Vlastně se pamatuju," zahučel Petr, sklonil prut a So-kolíka pustil. Kozlík odběhl ke svému stádu, které hltavě dokončovalo odpolední pastvu.

 NÁVRAT DOMŮ
Slunce se dokulilo až k vrcholkům hor a chystalo se, že za nimi zmizí. Heidi vůbec netušila, že za několik vteřin dojde k nádhernému barevnému představení. Petr si ničeho nevšímal a loupal kůru ze svého nového prutu.
Heidi nejdřív zpozorovala, že tráva kolem ní vypadá jako pozlacená, růžové silenky se rděly a žluté hořce vypadaly jako z pohádky. Užaslá Heidi zdvihla oči. Co uviděla? Barevný zázrak: skály, balvany, štíty, hroty i horské věže se rudě leskly a hořely prudkou červení. Heidi vyskočila a snažila se vyburcovat Petra z jeho nevšímavosti:
"Petře, podívej se! Hory jsou v plameni! I naše skála hoří! Všechno je rudé a žhavé! Hory nám roztají!"
"Proč by měly roztát?" odpověděl lhostejně Petr.
"Podívej se! Jedle hoří, všechno hoří!" křičela zkoprně-lá Heidi.
"To není žádný oheň."
"A co to je?" Heidi se nemohla té krásy nasytit.
"Západ slunce," odpověděl stručně Petr. "Vstaň, musíme rychle domů. Za chvíli bude tma."
"Petře, proč se nedíváš?" napomínala ho Heidi. "Viděl bys růžový sníh. Jistě je tam nahoře plno růží. Ale už se růžová ztrácí a skály jsou najednou šedivé. To je škoda. Petře, už je po všem."
"Zítra to uvidíš zas," utěšoval ji Petr. Zapískal na kozy a shromáždil je kolem sebe. Zpáteční pochod začal. Dolů to šlo rychleji než nahoru. Kozy nezdržovaly příležitostným okusováním, Heidi šla mlčky. Petr si hvízdal. Všechny vábil domov. Musí se dostat domů dřív, než začne v horách strašit tma.
Konečně dorazili k horskému domku. Děd Konrád seděl na lavičce, pokuřoval a už je vyhlížel. Bělka s Čmoudou
se oddělily od stáda a utíkaly do svého chlívku. Heidi se rozloučila s Lízinkou:
"Dobře spi a nezapomeň, že se zítra zase uvidíme!"
Pozdravila taky Petra. Díval se zrovna někam jinam, jako když ho Heidi vůbec nezajímá, ale pak si to rozmyslel a vykřikl nahlas:
"Dobrou noc! Pojď se mnou zítra zas!"
"Dědečku, tam bylo krásně," volala Heidi nadšeně. "Musíš mi všechno vypravovat," odpOvěděl děd.
"Podívej se, co ti nesu," Heidi vysypala ze zástěrky všechno květinové bohatství. Jenomže nemohla rostlinky poznat Květy uschly, lístky uvadly.
"Takhle nevypadaly, když jsem je trhala," naříkala Heidi. "Dědečku, co jim je?"
"Mělas je nechat na místě, a ne je mačkat do zástěrky," mínil děd. "Ale teď se jdi vykoupat a při večeři mi budeš vypravovat."
Heidi se vykoupala a zasedla ke stolu na svou vysokou stoličku. Napila se mléka a vzpomněla si na orla.
"Proč kroužil nad údolím a tak zlostně křičel?"
"Posmíval se lidem, že žijí pohromadě ve vesnicích a že se navzájem pomlouvají," odpověděl zlostně děd Konrád. "Možná že volal: Měli byste radši jít k nám nahoru a starat se každý sám o sebe. Jistě by vám bylo líp."
"Dědečku, já jsem se ho trochu bála, ale teď už bych mu asi rozuměla," zamyslela se Heidi. Obdivovala dědečka, že rozumí ptačím hlasům. Jestlipak se tomu naučí taky ona sama?
"Tak vypravuj dál," pobídl ji děd a oči se mu opět dívaly přívětivě. Heidi tedy vypravovala, co za celý den viděla. Jak se seznámila s Lízinkou, jak zachránila Sokolíka od výprasku, a nakonec si nechala svůj největší zážitek: jak všechno při západu slunce kolem dokola hořelo.
"Ano, to opravdu dělá slunce," usmál se děd. "Dává
všem horám a kopcům dobrou noc a přitom je nádherně
osvítí svými posledními paprsky." "A proč to dělá?"
"Aby hory přes noc nezapomněly, že se k nim ráno slunce vrátí."

 PŘIŠLA ZIMA
Ráno se sluníčko opravdu vrátilo a Heidi musela uznat, že se na něm nezměnilo vůbec nic. Nádherná koule, plná třpytu a ohnivých barev. Slunce umělo dodržet večerní slib.
Petr přihnal svoje mlsné stádo a u dědova domku se k němu připojily Bělka s Čmoudou. Heidi se přidala k Petrovi a hned se ho pokoušela vyburcovat z mlčení. Moc se jí to nedařilo, protože Petr při ranní cestě do hor ještě dospá-val. Musel vstávat moc brzy.
A takhle se to opakovalo každý den. Prospělo to Heidi?
A jak! Opálila se na horském slunci do zlatovA, zesílila a snad se i otužila. Podobala se mladé jedličce na horské stráni. Byla právě tak svěží, svítivá a plná života. Snad taky proto, že měla starosti: aby Lízinka nebyla smutná, aby se Cmouda s Bělkou nevrátily hladové, aby Sokolík zas něco neprovedl. Musela taky dbát na Petra: aby měl co jíst, aby přestal bít kozy, aby se koupal v sudu, aby víc mluvil, než mlčel. A to se nezmiňujeme o radostech. Těch se urodilo na pastvě mnohem víc.
Ale všechno má svůj konec. Přiblížil se podzim. Nápadně se ochladilo, větry zesílily, na nebi přibylo mraků, takže je slunce ani nemohlo zdolat. Zrána se ukazovaly mlhy tak husté, že se jimi dalo sotva projít. A tak jednoho dne řekl děd Konrád:
"Heidi, musíš zůstat doma. S pastvou je konec."
"Dědečku, a proč?" nechápala Heidi. "Jen se na sebe podívej. Jsi jako pírko."
"Pírko?" zasmála se Heidi. Doposud si o sobě myslela, že je holčička jako každá jiná.
"Pro horský vítr jsi jenom pírko. Kdyby do tebe foukl, shodil by tě dolů, ani bys nestačila pípnout."
Co měla Heidi dělat? Musela zůstat doma. Vysvětlila
Petrovi, že je jenom pírko, ale Petr to neuznával. Sekal zlostně prutem do křovíček, a protože se tam zrovna namanul Turek, dostal taky. Kozel udiveně zamečel a uháněl pryč.
Petr dobře věděl, co to znamená, že Heidi zůstane doma. Především se bude smrtelně nudit, protože na pastvě bude chybět Heidin hbitý jazýček. Mimoto bude mít slabší oběd.
Ale na Heidi si zvykly i kozy. Když ji dlouho neviděly, začaly ji hledat, rozbíhaly se, divočely, takže Petr s nimi měl dvojnásobnou práci. Jenže co mohl Petr dělat proti rozhodnutí děda Konráda? Nic.
Heidi tedy zůstala doma. Nějakou zábavu si vždycky našla. Jednak ráda přihlížela dědově truhlařině i výrobě dřevěného náčiní a snažila se uhádnout, který nástroj právě potřebuje, aby mu ho mohla podat. Ale ještě radši připravovala s dědečkem sýr. Vyhrnula si rukávy a pomáhala míchat tvarohovou směs, která se vařila ve velkém kotli. Nejradši ze všeho podnikala krátké výpravy do okolí domku: ke třem jedlím, které pokládala za živé, takže s nimi mohla rozmlouvat, k horskému potoku, tak čistému a průzračnému, jako by v něm tekl spíš vzduch než voda, a ke křovíčkům na úpatí skály, kde občas Heidi zahlédla kavku s červeným zobákem nebo sojku s modravými peříčky na křídlech.
Petr stále ještě vyháněl kozy na pastvu, i když ho zábly nohy a na ruce si musel dýchat. Ale dlouho to už netrvalo. Jednoho dne se Petr neobjevil. I kozy zůstaly doma. Víte proč? Do rána napadlo plno sněhu. Alpy byly bílé, nikde ani zelený lísteček.
Heidi se dívala okénkem na tu bílou krásu a nemohla se nového pohledu nabažit. Údolí plné sněhu, hory s bílými čepicemi, jen příkré skály si ponechávaly svůj přísný, ponurý vzhled. Heidi si při pohledu na bílou záplavu připadala menší než dřív. A taky se jí zdálo, že musí mít dědečka radši
o něco víc. Co by si bez něho počala?
Tenhle první sníh? To byla jen ukázka. Před polednem začaly padat velké vločky a ukládaly se na zemi jedna za druhou. Padaly až do večera a možná i v noci. Bylo jim asi jedno, jestli je někdo vidí nebo ne. Ráno bylo sněhu tolik, že zavalil okna a dveře se skoro nedaly otevřít Dědečkův domek byl pod sněhem.
Heidi se nejdřív dívala, jak se děd tváří. Nezdálo se, že by se zlobil. Pod jeho vousy se nedalo nic rozeznat, ale v očích jako by mu svítila veselá světýlka. A proč ne. Stačilo přece vzít lopatu a proházet pěšinu kolem domku ke kozímu chlívku a uvolnit okna. Kolem domku vyrostly malé Alpy, celé ze sněhu. Heidi mezi nimi pobíhala v botičkách a v zimních šatech, které si přinesla tehdy v létě s tetou Bětou. Teprve teď je jaksepatří ocenila. Snad i tetu by Heidi měla mít trochu víc ráda, když je všude tolik sněhu.
Odpoledne spolu seděli u ohně. Dědeček na třínožce, Heidi taky na třínožce. Na ohništi praskal oheň, slovíčka poletovala sem a tam. Najednou se strhl u dveří hluk. Někdo si tam oklepával dřeváky. A víte, kdo vešel do světnice? Petr. Ale jak vypadal! Zledovatělé dřeváky nechal u dveří, na šatech měl namrzlý sníh, protože se musel prodírat závějemi, tváře zrudlé, na obočí a na špičkách vlasů mu svítily drobounké rampouchy. Namrzlá čepice vážila nejmíň dvě kila.
"Dobrý večer," pozdravil Petr, ačkoliv o večeru se ještě nedalo mluvit. Postavil se mlčky k ohni a pomalu roztával. Obličej se mu orosil, ze šatů kapala voda.
"No tak, Petře," zeptal se dědeček. "Jak se ti vede?"
"Dobře," zahučel Petr a mrkl na Heidi.
"Teď budeš kousat do násadky, viď?"
"Proč bude kousat do násadky?" zeptala se Heidi. Popichovala ji věčná zvědavost.
"V zimě musí Petr chodit do školy," vysvětloval děde
ček. "A při psaní pomáhá, když žáček kouše do násadky. Petře, je to pravda, nebo ne?"
"Je to pravda," přisvědčil Petr.
Heidi se hned začala vyptávat na školu. Chodí tam Petr rád? Nechodí. A proč? Protože neumí přečíst písmenka tak šikovně, aby z nich bylo pořádné slovo. Ani psát se ještě nenaučil. Co tedy ve škole dělá? Šoupe zadkem po lavici a čeká, až bude moci odejít. A může odejít, kdy chce? To právě škola nedovoluje, aby odešel, kdy chce. Ani když má hlad? Ani když má hlad. Ani když se chce napít? Ani když se chce napít.
"To je divná škola," divila se Heidi.
"Taky tam jednou budeš muset chodit," řekl dědeček ani trochu vesele a pozval obě děti k jídlu. Každé dostalo krajíc chleba s uzeným. Petr vyvalil oči: tak velký kus uzeného snad ještě na krajíci neměl. Ne, že by ho neuměl sníst. Určitě mu to šlo líp než čtení ve škole, nebo dokonce to hloupé psaní.
Když se začalo šeřit, Petr se vypravil domů. Zahučel něco jako dobrou noc, taky je možné, že to bylo poděkování, ale před prahem se ještě jednou obrátil a řekl zřetelně:
"Heidi, máš přijít k naší babičce, ona tě k nám zve."

 U BABIČKY
"Dědečku, slyšel jsi?" zeptala se Heidi.
"Nic jsem neslyšel," odpověděl mrzutě starý Konrád.
"Petrova babička mě pozvala.
"Je tam moc sněhu."
"Ale babička na mě čeká."
"Musíš počkat, až se vyčasí."
Čtyři dni to trvalo, než dědeček uznal, že se vyčasilo. Mráz jako jed, sníh chrupal pod nohama, větve jedlí pokryté sněhem, na skle okének ledové hvězdice, od úst se valily chomáčky par, ale slunce se jasně třpytilo na modré obloze a jeho paprsky bodaly do kůže jako špendlíky. Sáně z půdy dolů, a nejen sáně. Taky pytel, který sloužil Heidi jako přikrývka.
Nasedli spolu na přední široké sedadlo. Dědeček roztáhl nohy daleko dopředu, aby mohl řídit a brzdit. Při pravé postranici držel tyč, která mu pomáhala při řízení saní. Heidi seděla vedle něho zabalená do pokrývky, sotva jí hlava koukala. Dědeček ji objal levou rukou, aby ji snad někde neztratil. Sjeli dolů jako blesk. Heidi sotva stačila vykřiknout radostí z prudkého běhu saní a už stáli před osamělým domkem stranou Hůrky, kde bydlely Petrova babička a maminka. Tam měl svůj domov i Petr.
Dědeček postavil Heidi na umrzlý sníh, vybalil ji opatrně z pytle a řekl:
"Jdi dovnitř. Až se začne stmívat, vyjdi zase ven. Vrátím se pro tebe."
"A proč nejdeš se mnou?" divila se Heidi.
"Mě nikdo nezval," zamračil se Konrád.
"Babička by tě nechala ohřát."
"Pro mě by tam nebylo místo," usmál se křivě děd Kdoví jak to myslel. Otočil sáně a táhl je zpátky do vrchu ke svému domku.
Heidi musela uznat, že měl pravdu. Babiččin domek byl tak těsný, že se tam sotva vešli jeho obyvatelé, s hosty se zřejmě nepočítalo. Malá černá kuchyňka s ohništěm a úzká světnička zaplněná především stolem. Mladší paní tam spravovala Petrovu kazajku. Byla to Petrova matka Brigita. Babička spřádala v rohu len.
"Dobrý den," řekla Heidi vesele, "už jsem tady."
"Kde ses tu vzala?" divila se Brigita.
"Ty jsi jistě Heidi," ozvala se měkce babička. Byla slepá, ale dovedla všechno uhodnout.
"Dědeček mě sem dovezl na saních," smála se Heidi.
"Strýc Konrád?" divila se Brigita. "To ani není pravdě podobné. Ten starý mrzout?"
"Já vím dobře, kdo mě zabalil do pytle a jel se mnou k vám. Byl to dědeček," tvrdila rozhodně Heidi. Nemohla pochopit, že by to mohl být někdo jiný.
"Už to asi tak bude," mínila babička. "Petr měl pravdu. Strýc Konrád se o Heidi dobře stará, i když nám to připadá divné."
"A já se zase starám o dědečka," přispíšila si Heidi.
"I ty moje malá," usmála se slepá babička a přitáhla drobnou holčičku k sobě. Hladila ji po tvářích a po vlasech a trpělivě jí vysvětlovala, že vůbec nic nevidí.
Heidi to nechtěla připustit. Jak by bylo možné, aby babička neviděla krásný horský svět? Heidi se o tom dala přesvědčit jen nerada. Aby to babičce nějak vynahradila, začala vyprávět, co dělá nahoře v domku, jak pomáhá dědečkovi, jak spolu podestýlají a krmí kozy, jak připravují sýr, jak jdou spát a jak zase ráno vstávají. Bylo toho tolik, že babička ani nestačila poslouchat. I Brigita přestala šít a napjatě sledovala vodopád slov malého hosta.
Vypravování bylo přerušeno dupáním u dveří. Dovnitř vpadl Petr. Zůstal stát za prahem, údivem vyvalil oči, ale když poznal Heidi, hned se mu obličej roztáhl do širokého úsměvu.
"Dobrý den, Petře," volala Heidi na kamaráda.
"To už jsi tady ze školy?" ptala se pochybovačně matka.
"Petříčku, jak to vypadá se čtením?" doptávala se babička.
"Pořád stejně."
"To je trápení," povzdechla si babička. "Snad se to přece jednou naučíš. Vždyť už ti v únoru bude dvanáct let."
"Co se má naučit?" ptala se Heidi se zájmem.
"Číst a psát," odpověděla babička. "Támhle na polici mám staré modlitby a v nich jsou krásné písně. Byla bych ráda, kdyby mi je Petříček předčítal, ale on se nemůže naučit číst. Asi je to těžké."
"Je skoro tma, musíme rozžehnout světlo," řekla matka.
"Já musím domů," vzpamatovala se Heidi. Seskočila ze stoličky a hrnula se ke dveřím. "Dědeček na mě bude čekat."
"Počkej," zdržovala ji babička. "Máš něco teplého na krk? Brigito, najdi jí něco! Petře, doprovoď ji!"
Před domem už stál dědeček se saněmi. Usmál se na děti, ale na Brigitu se zamračil. Nevrle pozoroval, že chce ovinout krček dítěte šátkem.
"Sousedko, nechte si ten šátek," řekl nevlídně, "Heidi ho nepotřebuje."
"Mně opravdu není zima," potvrzovala Heidi.
"Strýčku Konráde," ozvala se nesměle Brigita, "já jsem tak ráda, že jste se ujal toho dítěte ..."
"Starejte se o sebe," odbyl ji starý Konrád. "Já vím dávno, co si o mně myslíte. Jen jděte hezky domů a nechte nás na pokoji."
"Dobrou noc," špitla uražená Brigita a zmizela v domě.
Dědeček za Petrovy pomoci zabalil Heidi znovu do pytle, vzal ji na ruku, přitiskl ji k sobě a vydal se na cestu do vrchu. Sáně táhl za sebou. Bylo jim oběma teplo. Dědečkovi i Heidi.

 PAN FARÁŘ
Ke komu je čas zvlášť ohleduplný? K dětem. Prodlužuje jim den, léto se jim zdá nekonečné, a zima? Dětem připadá, že ani neskončí. To se rozumí, že i zima každý rok skončí.
Takhle pomalu, ale přitom úchvatně ubíhal čas i malé Heidi u děda Konráda. Po první zimě přišlo léto s vyháněním koz na vysokohorské pastviny a po něm druhá alpská zima neméně tuhá a velkolepá jako první.
Heidi se nemohla dočkat jara. Bylo jí už osm let a připadala si v horách jako doma. Uměla vzít do ruky pilu i sekerku, připravit sýr, podestlat a nakrmit kozy, poklidit v domku. Přitom pozorně sledovala první příznaky jara a ohlašovala je dědečkovi: větve jedlí střásly sníh, objevily se sněženky, kolem ucha zafrčely mouchy, lišejníky na skále zčervenaly, na místech osvobozených od sněhu se objevil trávníček jemný jako plsť, na jedli se rozkřičela straka.
Z Heidi se zkrátka stávala horalka. Až na to, že neuměla číst a psát. Pan učitel z Hůrky několikrát vzkazoval po Petrovi, že Heidi už musí do školy, ale děd Konrád odpovídal nevrle. Jestli mu ten pán něco chce, ať přijde nahoru. Ostatně Heidi do školy nepůjde. S tím ať pan učitel nepočítá.
Pan učitel se k strýci Konrádovi neodvážil, přišel sám pan farář. Vážný, černě oděný, důstojný až běda. Heidi ho uviděla první a leknutím by byla málem upadla. Šla právě ke kozímu chlívku. Ale pan farář řekl pokojně:
"Neboj se, já mám děti rád. Ty jsi Heidi, viď. Kde je dědeček?"
"Sedí doma a vyřezává kulaté lžíce," odpověděla Heidi a vedla divného hosta ke dveřím. Srdíčko jí tlouklo, oči se nedokázaly zachytit něčeho pevného a spolehlivého.
Pan farář vešel dovnitř a pozdravil starého Konráda:
"Dobré jitro, sousede." Ve vsi bývali skutečně sousedy. Dřívější Konrádův domek stál hned vedle fary.
Děd Konrád zdvihl překvapeně hlavu, potom vstal a zdvořile odpověděl: "Dobré jitro, pane faráři. Jestli vám přijde vhod dřevěná židle, tady je."
"Dávno jsme se neviděli," odpověděl farář rozpačitě, ale přece jen se posadil.
"Je to opravdu dávno," souhlasil starý Konrád. "Jistě si domýšlíte, proč k vám jdu."
"Heidi, jdi ke kozám. Nalož jim do jeslí sena a dej jim líznout soli," řekl děd. Heidi zmizela za dveřmi.
"Ano, týká se to Heidi," potvrdil farář. "Měla už loňského roku chodit do školy. Pan učitel vás upomínal, ale vy jste na to nedbal. Co s Heidi zamýšlíte?"
"Do školy ji posílat nebudu," odpověděl rozhodně starý.
"Co z ní bude?" zeptal se farář nespokojeně.
"Je jí tady dobře. Zvykla si na život v mém domku, honí kozy na pastvu, žije většinou v přírodě. Nemůže se tu naučit ničemu zlému."
"Jenomže Heidi je lidský tvor. Nenaučí se tu ničemu špatnému, ale nenaučí se tu ani ničemu dobrému. Od toho je škola. Příští zimu musí Heidi chodit do školy, ať chcete nebo ne." Kněz začínal mluvit přísně a rozhodně.
"Pane faráři, Heidi do školy chodit nebude."
"Byl jste ve světě, sousede," pokračoval farář o něco mírněji, "očekával jsem od vás větší rozhled. Copak dnes mladý člověk obstojí bez vzdělání? Musí se alespoň naučit číst a psát."
"Já to uznávám," odvětil starý, "ale jak bych mohl posílat každý den ve vichřici a navátém sněhu malou Heidi až do Hůrky? Dvě hodiny cesty!"
"Přestěhujte se do Hůrky a žijte pokojně mezi lidmi," odpověděl farář.
"To nemohu," odmítl bez rozmyšlení starý. "Lidé ve vsi mnou pohrdají a já pohrdám jimi. Je pro nás prospěšnější, když se nevidíme."
"Sousede, smiřte se s Pánem Bohem a smiřte se i s lid-mi.
"Já nemám s Bohem žádné rozepře."
"Nechodíte do kostela."
"Pane faráři, pojďte se mnou," usmál se děd. Zavedl hosta před domek a ukázal na úchvatné alpské panoráma. "Vidíte? To je můj kostel. Myslíte, že tady není Pán Bůh? Možná že se tady cítí líp než u vás v kostele."
"Vy jste filozof."
"Nejsem," odpověděl děd Konrád, "ale mám svoje zkušenosti. Žiju tady v klidu s přírodou, s Pánem Bohem i sám se sebou. Když sejdu dolů, jako bych dýchal jen napolovic. Nejspíš se dusím. Hlavně z těch lidí ze vsi."
"Přeju vám všechno dobré," loučil se farář smířlivě, "ale Heidi musí příští zimu do školy. Na to je zákon."
"Já vím, že to se mnou myslíte dobře, pane faráři," připustil starý Konrád a taky zmírnil tón. "Ale co ode mne žádáte, to udělat nemohu. Říkám to otevřeně: Heidi do školy posílat nebudu. A že bych se stěhoval do Hůrky? Ani pomyšlení."
"Snad vám Pán Bůh pomůže," odpověděl kněz a pomalu odcházel. Byl právě tak rozladěný jako starý Konrád.

 BĚTA PŘIŠLA PRO HEIDI
Uplynuly dva dni? Nebo snad tři? Jeden den sem nebo tam. V horách na tom tolik nezáleží. Pověděno zkrátka: sotva dědeček a Heidi vstali toho dne od oběda, ukázala se v domku nová návštěva. Nejdřív ji nikdo nepoznal. Děd se mračil. Heidi kulila oči. Paní v šatech s ozdobnými prýmky, na hlavě se jí natřásal klobouk s nádherným perem.
Byla to Běta. Poznali ji, když začala mluvit. Heidi se vtiskla do koutka, aby ji nebylo vidět, děd si změřil Bětu od hlavy k patě, a že by ji nějak přivítal? Kdepak. Neřekl ani slovo.
Běta začala přívětivě. Slova jí na rtech sládla jako med. Pochválila nejdřív Heidi, jak dobře vypadá. Je na ní vidět, že se u dědečka neměla špatně. Snad mu ani tolik nepřekážela, jak si původně Běta myslela. Co měla tehdy dělat? Musela ji tu nechat, i když se to strýci Konrádovi nelíbilo.
"Moc mluvíš," utrhl se starý Konrád. "Řekni, co vlastně chceš, a sbohem."
Běta se nedala vyvést z rovnováhy a v rozvláčném výkladu pokračovala. Myslela po celou tu dobu na Heidi dnem i nocí, jak by ji co nejlíp umístila. Pomohla jí náhoda. Její panstvo má ve Frankfurtu bohaté příbuzné, kterým patří nejkrásnější dům ve městě. Mají jedinou holčičku, ale je to chudinka. Musí celý den sedět v židli na kolečkách. Je ochrnutá. A pro tohle děvčátko hledají kamarádku, která by ji bavila a rozptylovala. Nějaké dítě zcela prosté a přirozené, ne žádnou fikanou holku, jakých je v městských ulicích dost a dost. Běta si vzpomněla na Heidi a hned o ní promluvila se slečnou Majerovou, která má v tom nádherném domě slovo. Slečna byla nadšená! Heidi! Nezkažené dítě z hor! Takové právě hledala. Běta jí slíbila, že Heidi přivede. A proto je tu. Jen ať strýc Konrád uváží, jaké štěstí na Heidi čeká.
"Už jsi se svým povídáním hotova?" zarazil ji strýc Konrád.
"Vy se tváříte, jako bych nabízela Heidi něco obyčejného," urazila se Běta. "V celém Maienfeldu by se nenašel nikdo, kdo by tuhlenabídku odmítl."
"Nabízej, co chceš, Heidi zůstane tady," řekl suše strýc.
"Já vám tedy řeknu, co si myslím," vybuchla Běta. "Holce je už osm let a co umí? Nic. Neposíláte ji ani do kostela, ani do školy. Řekli mi to lidé v Hůrce a já jim věřím. Jsem za Heidi zodpovědná jako vy a nemohu připustit, aby tu vyrůstala jako boží hovádko. Teď má nádhernou příležitost dostat se do bohaté rodiny a vy jí nesmíte stát v cestě. Možná že se budete chtít se mnou soudit. Prosím! Jen to zkuste! Lidé z Hůrky jsou na mé straně a mohou před soudem vypovědět věci, které byste asi nerad slyšel."
"Mlč," vykřikl strýc Konrád a z očí mu létaly jiskry zlosti. "Tak si ji spánembohem odveď, ale víckrát ať vás nevidím. Já vím, že ji zkazíš. Nasadíš jí na hlavu klobouk s peřím a naučíš ji mluvit tak, jako jsi mluvila dnes. Jsi stejná jako tvoji přátelé z Hůrky. Nejradši byste mi nasadili psí hlavu!"
Strýc Konrád vyšel ven a práskl za sebou dveřmi. Ve světnici bylo chvíli ticho. Zvenku sem doléhaly strýcovy kroky. Nejdřív silně, pak slábly, až zcela zanikly.
"Ty jsi rozzlobila dědečka," začala plakat Heidi.
"Ten se brzy udobří," zasmála se zlostně Běta. "Kde máš svoje šaty? Než se strýc vrátí, budeme pryč."
"Já nepůjdu!" bránila se Heidi v slzách.
"Ty tomu nerozumíš," utrhla se na ni Běta a rychle shledávala ve skříni Heidiny šaty. Sbalila je do uzlíku a chytla děvčátko za ruku.
"Já nikam nejdu," opakovala Heidi.
"Proč jsi tak tvrdohlavá a hloupá?" zlobila se Běta. "Já vím: naučila ses tomu od strýcových koz. Ty jsou zrovna takové. Slyšela jsi, co dědeček řekl, nebo jsi to neslyšela? Abychom mu už nechoďily na oči. To znamená, že si přeje, abys šla se mnou. Ani nevíš, jak je ve Frankfurtu krásně. A když se ti tam nebude líbit, můžeš se vrátit"
"Ještě dnes večer?" ožila Heidi.
"Dnes dojedeme jenom do Maienfeldu," odpověděla teta. "Ale znovu tiříkám, že se můžeš kdykoli vrátit."
"Tak dobře. Ale teď musíme pospíchat, aby tu dědeček nebyl dlouho sám," rozhodlase Heidi. Vzala Bětu za ruku a táhla ji na cestu k Hůrce. Čím dřív budou ve Frankfurtu, tím dřív se bude moci Heidi vrátit do dědečkova domku.

 JAK SE HEIDI UVEDLA
Stály už hezkou chvíli u domovních vrat ozdobených velkou psí hlavou s mosazným kruhem v zubech. Běta držela pevně drobnou ručku Heidi, jako by se bála, že jí dítě v poslední chvíli uteče, a vyzvídala na kočím Janovi, jestli by mohla mluvit se slečnou Majerovou. Kočí se povýšeně zamračil, vykřikl na koně, kteří chtěli vjet i s kočárem do zavřených vrat, a pak teprve odpověděl:
"To není moje věc."
"Promiňte," omluvila se Běta.
"Zazvoňte na Šebestiána," řekl kočí koutkem úst.
Běta tedy zazvonila. Sluha přišel dolů a otevřel dveře v blízkosti vrat. Vypadal jako vznešený pán: na tmavě modré livreji stříbrné lemování a veliké žluté knoflíky. Tvář měl ještě mladou, oči veliké a snad taky kulaté. Heidi se na něj dívala jako na zázrak.
"Chci se jen zeptat, jestli smím tak pozdě obtěžovat slečnu Majerovou," vydechla pokorně Běta.
"To není moje věc," odpověděl sluha Šebestián.
"Promiňte," omlouvala se zkroušeně Běta.
"Zazvoňte na komornou Žofii. To je tenhle zvonek," upozornil Šebestián a zmizel jako duch.
Běta zazvonila znovu. Po chvilce se objevila komorná s bílým čepečkem na hlavě a s výsměšným výrazem v obličeji. Zeptala se, co si přejí, a když uslyšela Bětinu prosbu, beze slova zmizela. Vzápětí se vrátila a už na schodech volala na obě návštěvnice:
"Pojďte dál!"
"Máme jít dál," zašeptala Heidi a táhla Bětu ke schodům. Jaképak zdržování, když vysoko v horách čeká dědeček na Heidin návrat.
Vystoupily po schodech, vystlaných měkkým červeným kobercem, a následovaly komornou Žofii do učebny. Běta
zůstala stát u dveří a mačkala Heidinu ručku ještě víc. Snad se bála, aby Heidi něco neprovedla. Ale nemusela mít strach. Dívčina prudká životnost se ztlumila. Heidi měla co prohlížet, měla se čemu divit. Zlacené hřbety knih v zasklené skříni, stojací hodiny s obrovským kyvadlem, na obrazech udivené obličeje neznámých lidí, veliký stůl a u něho v křesle dívka s bledým, úzkým obličejem. Dívala se na Heidi? Ano, jenom na Heidi.
To jsi ty? ptala se jí na dálku svýma černýma očima.
Ano, to jsem já, odpovídala Klára taky jenom očima, jenomže její oči byly modré.
Slečna Majerová vstala od malého pracovního stolku, kde právě vyšívala. Měla vysedlé lícní kosti, rysy v obličeji pravidelné a tvrdé, drobné uši a vlasy stažené do vysokého účesu. Seděl jí na temeni jako homolka. Byla oblečena ve zvláštním domácím úboru: v dlouhém plášti neurčité šedé barvy s bílým límcem. Vypadala přísně i vznešeně.
Nejdřív si hezkou chvíli prohlížela Heidi. Líbila se jí, nebo se jí nelíbila? Spíš ne. Heidi měla na sobě starou bavlněnou sukýnku s květovanou zástěrkou a pomačkanou mašličkou. Vypadala venkovsky a k tomu ještě chudě.
"Jak se jmenuješ?" zeptala se konečně slečna Majerová.
"Heidi," odpověděla malá jasným, zřetelným hlasem. Přestala se dorozumívat s Klárou a s úžasem pozorovala homoli vlasů na slečnině hlavě.
"Heidi?" divila se nepřívětivě slečna Majerová. "Je to vůbec křesťanské jméno? Jak jsi k němu přišla?"
"Dědeček mi tak říká. Všichni mi tak říkají," odpověděla Heidi bez rozpaků.
"To je zvláštní odpověď," poznamenala nespokojeně slečna a obrátila se k Bětě. "Jak tomu mám rozumět? Je to dítě nevinné, nebo je drzé?"
"Ráda vám to vysvětlím," odpověděla Běta uctivě a po
tají dloubla Heidi do zad, aby ji upozornila, že musí mluvit zdvořile. "Heidi není drzá ani prostořeká. Říká jenom to, co si myslí. Nikdy ještě nebyla v panském domě a nezná jemné mravy. Ale je chápavá a lehce se učí. Jistě všechno rychle pochytí."
"Ano, ano," pokyvovala hlavou slečna Majerová, "jenomže se mi zdá mladší, než jsem si přála. Slečně Kláře je dvanáct let a její společnice má s ní sledovat vyučování. Dokáže to? Kolik je jí vlastně let?"
"Nevím to přesně," vykrucovala se Běta. "Možná že je trochu mladší, ale míň než deset jí nebude."
"Dědeček říkal, že je mi osm," prohlásila jasně Heidi. Nechápala, proč do ní teta dloube.
"Teprve osm?" rozhořčila se slečna Majerová. "O čtyři roky mladší! To není možné! A z čeho se učila? Jaké měla knihy?"
"Žádné," řekla klidně Heidi.
"A jak ses naučila číst?"
"Já přece neumím číst a Petr taky ne," usmála se spokojeně Heidi. Byla ráda, že si na Petra vzpomněla.
"Je to vůbec možné, abys neuměla číst?" zhrozila se slečna. "A čemu ses, prosím tě, učila?"
"Ničemu," odpověděla Heidi podle pravdy.
"Slečno Běto," vypravila ze sebe slečna Majerová zdrceným hlasem, "jak je to možné, že jste se opovážila přivést sem tohle nemožné stvoření?"
"Promiňte, madam," ohradila se Běta s nově nabytou odvahou, "ale jen si vzpomeňte, jakou holčičku jste si přála jako společnici slečny Kláry. Ne takovou, jakou potkáváme každý den na ulici, vychytralou a drzou, ale holčičku věrnou a upřímnou. Sama jste mi řekla: Nejlepší by bylo děvčátko z hor. A to všechno je Heidi. Uvidíte, že s ní budete spokojená. Teď už musím jít, moje paní na mě čeká. Přijdu se podívat, jak tu Heidi zdomácněla. Na shledanou!"
Běta se uklonila a už byla ze dveří. Slečna Majerová se nejdřív za ní užasle dívala, ale pak vyběhla ven. Musí se přece s Bětou dohovořit, má-li Heidi zůstat v domě. Pane Bože, co si to nadrobila! Venkovské telátko v městském domě!

 POUČOVÁNÍ SLEČNY MAJEROVÉ
Zůstaly v učebně samy. Heidi u dveří, Klára v křesle u stolu. Potřebovaly se nějak seznamovat? Kdepak, to už měly za sebou. Stačila vzájemná náklonnost v očích.
"Pojď sem," pobídla ji Klára.
"Tady jsem," zaradovala se Heidi, udělala několik kroků a našpulila svůj drobný obličej rovnou na Kláru.
"Mám ti říkat Heidi?"
"Já nemám žádné jiné jméno."
"Dobře," odpověděla Klára. "Připadáš mi tak zvláštní. Můžeš mi ukázat svoje vlasy? Měla jsi je vždycky tak kudrnaté?"
"Hned jak jsem se narodila," řekla Heidi bez rozpaků a točila hlavou tak, aby ji Klára viděla ze všech stran.
"A k nám do Frankfurtu jsi jela ráda?"
"Nerada a zítra se vrátím domů. Dědeček na mě čeká."
"Heidi, ty jsi opravdu zvláštní," divila se Klára. "Copak nevíš, proč tě sem přivezli? Budeme pořád spolu a máme se taky společně učit. Já jsem ráda, že neumíš číst. Alespoň budeme mít při vyučování nějakou legraci. Jinak je to strašná nuda. Představ si, že mám školu každý den dopoledne až do dvou hodin. Někdy se stane, že pan učitel zívá, slečna Majerová zívá a já zívám taky. A čím víc zíváme, tím míň nám utíká čas."
Zatím se do učebný vrátila slečna Majerová. Byla očividně rozčilená. Měla taky proč. Bětu na schodech nedostih-la, a tak se musela smiřovat s pomyšlením, že Heidi v domě zůstane. Zlobila se sama na sebe, že si opravdu takové dítě přála. Co má dělat? Vypeskovala alespoň komornou Žofii, že ještě nepřichystala pro Heidi pokojík, a nevlídně připomněla Šebestiánovi, že už je čas kjídlu.
Šebestián otevřel s velkým hlukem dvoukřídlé dveře, které vedlydojídelny. Trochu si tím ulevil, protože odmlou
vat nesměl. Potom odvezl Kláru na jejím kolečkovém křesle k jídelnímu stolu. Slečna Majerová si sedla vedle ní a Heidi se uvelebila naproti. Nikdo další se u stolu neobjevil.
Heidi seděla tiše a divila se sama sobě, jak je způsobná. S radostí se dívala na krajíček bílého chleba, který ležel vedlejejího talíře. Když zdvihla hlavu, zpozorovala, že u ní stojí Šebestián. Držel vrukou mísu s pečenou rybou. "Smím si vzít chlebíček?" zeptala se Heidi. Šebestián
pokynul hlavou. V očích mu jiskřil smích.
"Ty se podobáš Petrovi," řekla Heidi. Chtěla udělat sluhovi radost. Šebestián měl opravdu kulaté oči zrovna jako Petr. "Ty ho neznáš?Petr pase v horách kozy," pokračovala
klidně Heidi a zakousla se do krajíčku. Bylo jí divné, že Šebestiánneodpovídá. A taky že se nehýbá. Stál tam s rybou namíse jako solný sloup.
"Snad nemusím jíst tu rybu?" pochopila konečně Heidi a ukázala na mísu.
Šebestián pokynul hlavou.
"Tak mi dej kousek," řekla Heidi, i když po rybě nijak zvlášť netoužila.
V tom okamžiku zasáhla slečna Majerová. Vstala a řekla přísně: "Šebestiáne, položte mísu na stůl a odejděte za dveře. Za chvílisemůžete vrátit." Šebestián zmizel za dveřmi.
"Mně se zdá, že ti musím vštípit základní formy chování u stolu," začala kázat slečna Majerová. A nespokojila se jenom s výkladem. Předvedla názorně každý pohyb, kterému se musí Heidi naučit, aby si dovedla sama dát jídlo na talíř. Heidi po ní jen točila očima. Naučí se někdy takhle divně jíst? Bude jí jídlo vůbec chutnat?
"Mimoto ti musím připomenout, že u stolu nesmíš se Šebestiánemmluvit," pokračovala slečna Majerová. "Můžeš mu dát nějaký příkaz, ale musíš mu přitom vykat. Komornou taky oslovuj vy. A jak budeš říkat slečně Kláře, to si určí ona sama."
"Kláro, jak jinak," usmála se nemocná dívka, která neuměla skrýt potěšení z neobvyklé scény u jídelního stolu.
Slečna Majerová se nedala zastavit. Když už byla jednou v poučování, chtěla vyčerpat všechno. Heidi musela vyslechnout, jak má otvírat dveře, jak má vcházet do pokoje, jak má dveře zase zavírat, jak má pozdravit, jak má poprosit a jak má poděkovat, kdy bude chodit spát, kdy má vstávat, že musí všude udržovat pořádek a zavedený mrav...
Heidi se snažila poslouchat pozorně, ale nemohla udržet oči. Vstávala ráno o páté a vykonala ten den dlouhou a dost namáhavou cestu. Chtělo se jí strašně spát.
"Rozuměla jsi všemu dobře?" končila slečna Majerová.
"Heidi už chvíli spí," řekla Klára pobaveně. Tak veselou večeři už dávno nezažily.
"My si s tím dítětem asi něco zažijeme," odpověděla rezignovaně slečna Majerová. Ale vzpamatovala se rychle. Začala zuřivě zvonit na Šebestiána i na komornou Žofii. Jak to, že je nechávají vjídelně sHeidi, která spí? Proč ji neuloží do postele? Od čeho jsou v domě? Musí jim každou povinnost zvlášť připomínat? To přece není její starost!

 O PANU HOFMANOVI
Nadešel čas, abychom se s ním seznámili, protože má v příběhu s Heidi důležité místo. Správně jste hádali: měl dost peněz, aby mohl dvakrát obědvat a třeba třikrát večeřet. Ale on to neudělal. Obědval jen jednou denně, večeřel taky jednou a ke všemu ještě tak málo, že jídlo bylo na talíři sotva vidět. Prosím vás, jako bychom neznali důvod: chtěl se udržet mladý a svěží, i když mu bylo přes čtyřicet. Taky mohl lenošit v posteli celý den, kdyby byl o to stál. Jeho bohatství by to bylo sneslo. Ale pan Hofman se převaloval v domácí posteli velice nerad. Byl pohyblivý a nejradši cestoval: Paříž -Londýn-Řím a mnoho dalších měst. Objížděl zkrátka Evropu a domů do Frankfurtu se vracel spíš jako host. Obchodoval se vším, co mu přišlo pod ruku, a jeho bohatství rostlo. Jakpak by neměl úspěchy, když se v jeho přítomnosti museli lidé usmívat: veselé oči, knírek pod nosem, lehké pohyby, příjemná řeč. Jestli byl taky šťastný? To už je horší. Žena mu umřela dřív, než si mohla zvyknout na jeho bohatý dům. A zůstala po ní dcerka Klára s ochrnutýma nohama.
Tehdy přijal do domu slečnu Majerovou. Nebyla už mladá, ale zdála se spolehlivá. Vedla celý dům a měla vrchní dohled nad služebnictvem. Pan Hofman tušil, že by mohla být časem dost protivná, a proto nařídil, že hlavní slovo v domě bude mít jeho dcera Klára. Nikdo nesměl omezovat její přání. Naštěstí to byla dívka skromná, takže bylo těch přání spíš méně než více. Tak se stalo, že autorita slečny Majerové přece jen nepříjemně vybujela. Stará slečna snášela dobře Kláru, to je pravda a dá se to pochopit, ale pak uznávala už jen samu sebe. Služebnictvo v domě sekýrovala a nad lidmi na ulici ohrnovala nos. Ve vznešeném domě si připadala taky vznešená.
Ten nápad, aby slečna Klára dostala dětskou společni
ci? To byl její nápad. Chtěla Kláru zabavit a sobě ulevit. Ne, nebylo to nic zavrženíhodného. Naopak. Výtečný nápad. Pan Hofman ho schválil, ovšem pod jednou podmínkou. S Klářinou společnicí se bude zacházet jako s jeho dcerou. Nesnesl by, aby v jeho domě bylo chudé dítě nějak ponižováno. Slečna Majerová četla tyhle řádky v dopise pana Hofmana s nechutí. Copak má někdo v úmyslu novou společnici ponižovat? Od čeho je tu ona, slečna Majerová? Ale neštěstí přišlo odjinud. Proboha, jak ta nová společnice vypadala! Jaké měla chování! Heidi... děvčátko z hor! Slečna Majerová by se byla radši neviděla. Svede
i
s tímhle stvořením něco? Naučí je něčemu?
V panském domě platí panské zvyky a panské mravy. Slečna Majerová byla jejich neoblomnou strážkyní. Jestlipak vpraví tuhle nezkrotnou a nevědomou divošku do jejich železného řádu? Stará slečna si povzdychla. Nejradši by byla Heidi od minuty vyhodila z domu, ale copak to mohla udělat? Pan Hofman už o přítomnosti děvčátka věděl a sotva by takový násilný čin schválil. A taky by určitě podotkl: "Slečno Majerová, vždyť jste si ji sama našla!" Byl v řeči velmi čilý a myslet taky uměl, to musela slečna uznat. Mimoto mu nemohla ani pořádně odporovat, protože jako její zaměstnavatel musel mít pravdu.
Bohatí jsou neustále ve výhodě. Nejenže mají vždycky pravdu, ale i po smrti jim vytesají na kamenné hrobce krásný nápis.

 HEIDI CHTĚLA OTEVŘÍT OKNO
Probudila se časně ráno, jak byla zvyklá z dědova horského domku, a rozhlédla se. Proboha, kde to je? Mnula si oči, znovu je zavřela, ale nic se kolem ní nezměnilo. Krásný pokojík s dlouhými záclonami na oknech, kulatý stůl, křesla s veselými potahy plnými květin, rozkošná pohovka, v rohu umyvadlo se spoustou podivných věcí. A Heidi sama seděla na vysoké bílé posteli a nevěřila ani sama-sobě. Jak se sem dostala? Jak je to možné, že uměla na tak krásné posteli spát? Není to všechno sen?
Nebyl to sen. Heidi si vzpomněla na cestu do Frankfurtu a poznenáhlu se jí vrátil do paměti celý včerejší den. I některá ponaučení slečny Majerové se hlásila jako něco živého, co se nesmí zapomenout.
Heidi vyskočila a rychle se oblékla. Nejdřív běžela k oknu, byla by ráda uviděla nahoře modré nebe a dole alespoň malý kousek trávníku. Dokonce podlezla záclonu, aby se dostala blíž k oknu. Ale nebylo to nic platné. Okna byla vysoká a Heidi sotva zahlédla protější řadu domů. A okno otevřít? Na to byly Heidiny ruce příliš slabé. Okenní rám se ani nehnul. Heidi zesmutněla. Připadala si jako ptáček v kleci. Vzpomněla si na dědečka. Jakou svobodu u něho měla! Ráno si jenom protřela oči a frrr! Už běžela po trávníku, těšila se z květin, naslouchala jedlím, obdivovala rozcuchaná temena hor. A tady? Okno, zeď, okno, zeď...
Někdo zaklepal na dveře. Heidi se lekla a rychle se od okna přesunula ke stolu. Je přece možné, že provádí něco zakázaného, když se chce podívat z okna. Komorná Žofie pootevřela dveře, nakoukla dovnitř a krátce oznámila: "Snídaně je připravena." A zase zmizela.
Heidi chvíli přemýšlela, jestli je v tomhle oznámení obsaženo taky pozvání k snídani. Májít na snídani, nebo ne? Nakonec usoudila, že by to byla Žofie řekla jinak. Napří
klad: Heidi, pojď k snídani! Nebo něco podobného. A tak si Heidi radši vytáhla zpod stolu malou stoličku, sedla si na ni a čekala, co se bude dít
To se rozumí, přišla sama slečna Majerová. Hedvábí jí šustilo kolem nohou, ruce poletovaly, v tváři mrak zlosti. Křičela jasně a srozumitelně: "Heidi, copak nerozumíš, že snídaně je na stole? Nezdržuj nás a pojď do jídelny!"
Heidi se ulevilo. Tohle byla jiná řeč. Proklouzla kolem slečny do jídelny a pozdravila se tu s Klárou, která mhouřila oči a zase je do široka otvírala. Heidi uhodla, že Klára je něčemu ráda, a proto byla hned ráda jako ona. Obě snědly způsobně svůj chléb s máslem, a když slečna Majerová vyšla z jídelny, rozesmály se nahlas. Čemu? Nejspíš ničemu,
protože děti se nejradši a nejvíc smějí právě ničemu. Měly teď ostatně volnou chvilku. Vyučování nemohlo začít, protože student ještě nepřišel.
"Proč se v tomhle domě nedá otevřít okno?" zeptala se Heidi.
"Dá se otevřít," tvrdila Klára.
"Nemohla jsem s ním ani hnout."
"Co jsi chtěla vidět?"
"Kousek nebe, trávník, stromy... jako u dědečka
"Heidi, ty nevíš, že jsi ve městě?" divila se Klára. "Řekni Šebestiánovi, aby ti okno otevřel, ale to, co chceš vidět,asineuvidíš."
"To je škoda," vzdychla Heidi. Přece jen se jí ulevilo, když uslyšela, že se i v tomhle bohatém a honosném domě dají otvírat okna. Stačilo by mít křídla a mohla ulétnout. Kam? Ovšemže k dědečkovi. Tohle pomyšlení naladilo Heidi na vzpomínkovou strunu. Začala vypravovat o svém dědečkovi, o jeho domku, o třech jedlích, o kozách, o pastvě, o Petrovi a jeho babičce, o horách a jejich barevných proměnách, o spoustách sněhu...
Mezitím slečna Majerová rozmlouvala s Klářiným domácím učitelem. Byl to mladičký student s licousy až na bradu, vysokým čelem a zamyšlenýma očima. Vylíčila mu, do jakého postavení se dostala. Do hrozného postavení, ať jí pan učitel věří. A popsala mu to divné stvoření, které od včerejška straší v tomhle zámožném domě. Ráda by se Heidi co nejrychleji zbavila, ale neví jak.
"Lituji, že nemohu pomoci," řekl opatrně student.
"Mohl byste mi pomoci, kdybyste chtěl," zpozorněla slečna.
"Nevím jak," zneklidněl student.
"Heidi neumí číst. Stačilo by, kdybyste prohlásil, že nemůžete ty dvě děti současně vyučovat. Byl by to pro pana Hofmana dobrý důvod. Hledala bych novou společnici."
Ale student se nedal jen tak umluvit. Přesvědčoval slečnu Majerovou, že malá je možná na jedné straně zanedbaná, což nemusí znamenat, že není rozumově vyvinutá. Byl dokonce ochoten začít s Heidi od samého začátku. Jeho samotného potěší, když děvčátko naučí číst, a slečna Majerová bude taky nakonec ráda. Pomohou dítěti z hor na cestě do života.
"Když myslíte," pokrčila slečna Majerová uraženě rameny a otevřela dveře do učebny. Pan učitel brzy pozná, zač je toho loket. Vyučovat Heidi! Takové svéhlavé stvoření.

 TOLIK TOUŽILA PO PŘÍRODĚ
Tušení slečnu Majerovou nezklamalo. Z učebny najednou zazněla rána a za ní následoval rachot. Hned potom se ozvalo volání po Šebestiánovi, po komorné Žofii. Slečna vrazila do učebny, její očihledaly spoušť. A taky ji nalezly. Na zemi hromada učebních pomůcek, knihy, sešity, převržený kalamář, rozlitý inkoust, pomačkaný ubrus. Klára seděla v křesle, student stál jako přikovaný. Heidi utekla.
"Proboha," sepjala ruce slečna Majerová. "Knihy, koberce, všechno polité To jistě udělala Heidi."
"Ano, udělala to Heidi, ale ne úmyslně," vysvětlovala Klára. "Chtěla rychle odběhnout a přitom strhla ubrus. Všechno spadlo na zem. Jel kolem kočár a Heidi utíkala za ním. Snad ještě nikdy neviděla kočár."
"Pane učiteli, co tomu říkáte?" řekla vítězně slečna Majerová. "Měla jsem pravdu, nebo ne?"
Student pokrčil rameny. Neřekl nic.
Slečna Majerová na jeho odpověď nečekala. Vyrazila z učebny jako puma, seběhla ze schodů a dole zastihla Heidi, která stála v otevřených dveřích a napjatě sledovala mizející kočár.
"Heidi, co se děje?" spustila slečna Majerová. "Víš, co jsi provedla v učebně? Proč utíkáš z vyučování?"
"Já jsem slyšela šumět jedle, ale už je neslyším. Nevíte, kde ty jedle stojí?" odpověděla Heidi a dívala se zklamaně směrem, kde zmizel kočár. Nebo se Heidi jen zdálo, že zadul vítr do větví horských jedlí? Byl to opravdu jenom sen?
"Jedle? Copak je tady les? Heidi, vzpamatuj se! Pojď nahoru a tam uvidíš, co způsobily tvoje jedle!"
Heidi uviděla v učebně pohromu a bylo jí všeho líto.
"Vidíš, co jsi provedla," kárala ji slečna Majerová. "Jestli nebudeš při vyučování tiše sedět, tak tě přivážeme k židli. Doufám, že jsi rozuměla."
"Ano. Budu při vyučování tiše sedět," odpověděla zkrot-le Heidi a po očku sledovala, jak Šebestián a Žofie uklízejí. Na dalšívyučování užnebylo pomyšlení. Student odešel a Klára ve svém křesle začala klímat. Slečna Majerová odešla do svého pokoje a Heidi pochopila, že má volno. Může dělat, co chce.
Rozhodla se, že si počíhá na Šebestiána. Hodilo se to, kdyžodnášelstříbrné příbory.
"Pane Šebestiáne?" zastoupila mu cestu Heidi.
"Já nejsem pro vás pán, slečinko," usmál se sluha.
"A já nejsem pro vás slečinka," odpověděla Heidi.
"Slečna Majerová mi nařídila, že vám musím říkat slečinko."
"Dobře, tak mi před slečnou Majerovou říkejte slečinko. Ale když tu není, tak mi říkejte Heidi."
"Heidi! Heidi! To se mi líbí!" smál se Šebestián, který setolikpodobal Petrovi. "Ale vy jste si, slečinko, něco přála."
"Abyste mi otevřel okno," zaprosila Heidi.
"Jenom to?" řekl Šebestián a položil k oknu stoličku, aby si nanimohla Heidi stoupnout, a otevřel okno dokořán.
"Já vidím jen ulici," vydechla zklamaně Heidi. "Dlažbu, domy, zdi, okna... A co je na druhé straně domu?"
"Jiná ulice."
"A kam mám jít, abych viděla daleko do údolí, jako to vidím u dědečka?
"To byste musela, slečinko, vystoupit na věž nějakého kostela. Tady ve Frankfurtu je jedna vysokánská věž se zlatou kopulí. Odtud byste asi viděla široko daleko."

 VÝSTUP NA VĚŽ
Snadno se řekne vystoupit na věž. Ale jak to provést? Především musí Heidi tu věž najít. Viděla ji z okna? Ano. Zdálo se, že je docela blízko. Stačí jen přeběhnout ulici.
Heidi se bez přemýšlení vypravila ven. Přešla jednu ulici, přeběhla druhou, ale věž nikde. Zahnula za roh další ulice, věž jako by před ní utíkala. Heidi stála chvíli bezradná. Má se někoho zeptat? Ale koho? Lidé někam pospíchali, nikdo se na Heidi ani nepodíval.
Na rohu stál kluk s rozházenými vlasy. Pod paží držel zvláštní černé zvíře. Díval se na Heidi, jako by ji odjakživa znal. A tak začala rozmluva, která přece jen k něčemu vedla.
"Nevíš, kde je věž se zlatou kopulí?" zeptala se Heidi.
"Nevím. Já se o zlaté kopule nestarám," odpověděl kluk líně.
"Koho se mám zeptat?"
"Nevím," krčil kluk rameny a díval se jinam.
"A neznáš nějaký kostel s vysokou věží?"
"Znám, ale asi to není ten se zlatou kopulí."
"To je jedno. Pojď a ukaž mi ho," rozhodla se Heidi a přitom si pomyslila, že vlastně na zlaté kopuli tak moc nezáleží.
"Co mi za to dáš?" Kluk natáhl volnou ruku.
"Počkej," řekla Heidi. Našla v kapse obrázek, který dostala od Kláry. Krásný obrázek: věnce červených růží. Bylo jí ho líto, ale Heidi tolik toužila uvidět co nejdříve horské údolí, že se odhodlala obrázek obětovat.
"Chceš ho?"
"Ne." Kluk zavrtěl opovržlivě hlavou. Zvíře pod jeho paží třepetalo nohama.
"Tak co vlastně chceš?" Heidi svůj obrázek s radostí schovala.
"Peníze."
"Peníze nemám, ale Klára mi dá, když budu chtít. Kolik chceš?"
"Korunu."
"Tak pojď se mnou."
Děti šly spolu dlouhou ulicí a Heidi se vyptávala na zvíře, které kluk nesl pod paží. Byla to želva a podle klukova vychloubání byla náramně cvičená. Na písknutí vyběhla, na písknutí se zastavila. Heidi by byla viděla představení s tak zvláštní želvou docela ráda, ale kluk se najednou zastavil a prohlásil: "Už jsme tady." A opravdu. Děti stály před starým kostelem s vysokou věží.
"Jak se dostanu dovnitř?" zeptala se Heidi. "Přece nemůžu projít zavřenými dveřmi."
"Nevím," prohlásil kluk.
"Myslíš, že můžu zazvonit na zvonek?"
"Nevím."
"Co vlastně víš?" zajímala se Heidi.
"Nic." Kluk se vůbec nesnažil, aby něco věděl.
"A dovedeš mě domů, až se budu vracet?"
"Ano," uvolil se kluk, "když mi dáš ještě jednu korunu."
"Tak dobře," souhlasila Heidi a stiskla zvonek. Po chvilce ticha zachrastil v zámku klíč, kované dveře se otevřely a na prahu se objevil vousatý stařec. Podíval se zlostně po dětech a hned spustil: "Co to má znamenat? Proč na mě zvoníte? Děláte si legraci?"
"To ona," řekl kluk a ukázal na Heidi.
"Já bych chtěla vystoupit na věž," osmělila se Heidi.
"To není pro děti," řekl hlásný zhurta.
"Pane, prosím vás," Heidi ho chytila za šos, "pusťte mě nahoru. Jen jednou, já víckrát nechci."
Stařec se podíval do dětských očí, které se na něj prosebně dívaly, a dal se obměkčit. Vzal Heidi za ruku a řekl změněným hlasem: "Tak pojď, když ti na tom tolik záleží."
Vedl Heidi po mnoha a mnoha schodech. Nejdřív byly široké, potom se zužovaly. A najednou stáli oba dva nahoře nad městem. Stařec zvedl malou holčičku až k obrubě věžního ochozu a řekl: "Tak se dívej."
Heidi se dívala na moře střech, komínů, štítů a věží. Ale brzy stáhla hlavu zpátky a prohlásila zklamaně: "Já jsem si představovala něco jiného." Kde bylo alpské údolí, které denně vídala od dědečkova domku? Někde daleko. Tak daleko, že to Heidi ani neuměla pochopit.
"Tak vidíš," bručel hlásný. "Říkal jsem, že to není pro děti. I dospělí bývají z toho pohledu zmatení."
Vraceli se dolů zase spolu. Hlásný šel po úzkých schodech napřed, Heidi klopýtala za ním. Až přišli na místo, kde se schody rozšiřovaly. Minuly dveře vedoucí do světničky
hlásného. Vedle nich byla půda, která sahala až po šikmou střechu. Stál tam košík s několika koťaty. Kolem pobíhala šedá kočka a nechovala se nijak přátelsky. Prskala zlostně, mrskala ocasem, na hřbetě se jí ježila srst. Podle všeho varovala kolemjdoucí před vměšováním do záležitostí své rodiny.
Heidi se zastavila a úžasem celá zdřevěněla. Tak velkou kočku ještě neviděla. Začala se bát. Ale druhá půlka srdce se jí naproti tomu rozněžnila při pohledu na rozkošná koťátka. Hlásný zpozoroval její bojácné nadšení a pobídl ji:
"Jen se jdi na koťata podívat. Kočka ti nic neudělá, když jsi tady se mnou."
"To jsou krásná koťátka!" rozplývala se Heidi a obíhala košík. Koťata si mezi sebou roztomile hrála a Heidi se na ně nemohla vynadívat.
"Chceš jedno?" usmál se stařec.
"A mohla bych si ho nechat?" zeptala se Heidi.
"Počkej chvilku," řekl hlásný a odnesl starou kočku do světnice. Teprve potom pobídl Heidi: "Tak si vyber."
Heidi byla šťastná. Oči jí svítily, srdíčko vesele tlouklo. Nejdřív si vybrala jedno bílé s růžovou tlamičkou, ale pak se jí zdálo, že to žluté s bílými pruhy je hezčí. Které si má vzít?
"Vezmi si obě," řekl dobrotivě stařec.
"To bude nejlepší," zasmála se Heidi. Měla v zástěrce dvě kapsy, do každé z nich vstrčí jedno kotě. Krásně se tam vešla, zvenku bylo vidět jen špičky uší. To se bude Klára divit! Živá koťata! Mají tlapky a růžové čumáčky. A jak si umějí hrát!
Heidi se vyhrnula z věžních dveří celá šťastná. Kluk na ni trpělivě čekal. Hvízdal a želva se mu pohybovala kolem nohou. Heidi se na ni sotva podívala. Od začátku se jí nelíbila. Její koťátka, to je něco jiného!
"Utíkej," pobídla kluka, "musím rychle domů."
Kluk sebral želvu a dal se do líného klusu. Nebylo ostatně třeba, aby nějak zvlášť běžel. Heidi mu sotva stačila. Za čtvrt hodiny stáli před známými vraty s hlavou psa, který držel v zubech mosazný kruh.

 KOŤATA SE PŘIHLÁSILA SAMA
Heidi zazvonila a vzápětí se objevil Šebestián. Jakmileuvidělděvčátko, kulaté oči se mu ještě zvětšily. Úžas, leknutí, strach.
"Rychle, rychle!" volal na Heidi a strkal ji do domu. Kluka dovnitř nepustil. Přirazil mu dveře před samým nosem.
"Co se stalo?" zeptala se Heidi a nutila se do spěchu.
"Slečinko, honem do jídelny. Čekají na vás u stolu. Slečna Majerová vypadá jako nabité dělo," udýchaně vykládal Šebestián.
Heidi vešla do jídelny. Slečna Majerová jako když ji nevidí. Klára neřekla ani slovo. Trapné ticho. Při jídle cinkaly jen příbory. Sousta se zdvihala z talíře, ale jazyk je odmítal ochutnat, zuby kousaly jen ledabyle, ani polykání se nedařilo jako jindy. Jídlo jako trest. Jinak se to nedá označit.
Konečně odložila slečna Majerová příbor a zatvářila se, jak to patřilo ke kázání, k němuž muselo dojít.
"Heidi, opět ses zachovala jako nezvedené dítě," začala slečna mrazivě. "Odešla jsi z domu bez dovolení. Toulala ses venku až do pozdního večera. U večeře jsme na tebe čekaly se slečnou Klárou pět minut. To ti nemohu prominout."
"Mňau," ozvalo se jako odpověď.
"Co říkáš?" rozčilila se slečna. "Tvoje nevychovanost jde tak daleko, že si dovoluješ špatné vtipy? Dej si pozor!"
"To já...," chtěla se hájit Heidi.
"Mňau, mňau," ozvalo se znovu z Heidiny strany.
"Tohle přestává všechno," vykřikla slečna Majerová. "Heidi, vstaň a odejdi z jídelny."
Heidi vstala a ještě jednou se pokusila, o vysvětlení: "Já jsem..."
"Mňau, mňau, mňau," mňoukání dostávalo úzkostný tón.
"Ale Heidi," zasáhla Klára. "Vidíš, jak jsi rozčilila slečnu Majerovou, a nepřestáváš mňoukat. Proč to děláš?"
"To nedělám já, to mňoukají koťátka," vypravila ze sebe Heidi a vytáhla z kapes dvě rozkošná zvířátka.
"Cože? Koťata? Kočky?" zakvílela slečna Majerová, která odjakživa cítila ke kočkám nesnesitelný odpor. "Šebestiáne! Pomoc! Pojďtesem ahned je dejte pryč!"
Šebestián se vřítil do jídelny, jako by přinejmenším hořelo.SlečnaMajerová ve stejném okamžiku utekla do učebny a zamkla se tam.
V jídelně se rozhostilo mírumilovné ticho. Šebestián se rozhlížel,komu by měl pomoci. Klára si vzala koťátka na klín a blaženě je hladila. Heidi klečela u ní a pokoušela se koťata napodobit. Předla a tiše mňoukala. Občas sekla prstíkem, jako by to byla tlapka.
"Šebestiáne, pomozte nám," řekla Klára sluhovi, který snadnopochopil, co se v jídelně stalo. "Najděte v domě místo, kam slečna Majerová nikdy nepřijde. Víte, jak se koček bojí. Ale já a Heidi si chceme s koťaty hrát, když nebudeme mít co na práci. Kam je dáte?"
"Nebojte se, slečno Kláro," odvětil mladý sluha s úsměvem, který v sobě skrýval porozumění. "Já už pro ně nějaké místečko najdu."

 JAK SE HEIDI UČILA ČÍST
Nazítří ráno začal student učit Heidi abecedu. Psal jí jedno písmenko za druhým a upozorňoval ji na jejich vzhled. Často použil přirovnání. Ukazoval, že jedno písmenko má zobáček, jiné zase žlábek nebo kulaté bříško. Tahle živá písmenka se Heidi líbila. Sama dokonce upozorňovala, které písmenko vypadá jako husa, jiné zase jako dravec.
Klára je poslouchala a měla z Heidiny fantazie radost. Oběma se zdálo, že čtení je vlastně hračka. Stačí se pořádně na písmenko zakoukat, trochu si je zapamatovat a dítě se naučí číst, ani neví jak.
Jenomže na konci hodiny si Heidi popletla písmenka tak důkladně, že nerozpoznala ani jedno. Bylo jí najednou smutno nejen z podivných písmenek, ale i z toho, že je hloupá. Dokonce ji v tu chvíli napadlo i to, že je moc daleko od dědečka. Nejdřív jí vyklouzla z očí slza, potom druhá a v malé chvilce se Heidi rozplakala. Slečna Majerová nebyla naštěstí vyučování přítomna. Ta by měla určitě z Hei-dina neúspěchu radost. Zato Klára i sám student hleděli děvčátko utěšit, jak uměli.
"Já se to nikdy nenaučím," naříkala Heidi.
"Co se nikdy nenaučíš?" ptala se Klára.
"Číst!"
"Jak jsi na to přišla, že by ses nenaučila číst?" chtěl vědět student.
"Povídal to Petr. On taky ještě neumí číst. Říkal, že je to moc těžké," vzlykala Heidi.
"Ty mu věříš a myslíš si, že se nikdy nenaučíš číst," usmívala se Klára.
"Petr to ví."
"Heidi, já ti něco povím," řekl srdečně mladý student. "Za hodinu se ještě nikdo nenaučil číst. Vždycky to trvá ně
jakou dobu. Ty se číst naučíš. A dokonce tak brzy, že se všichni budeme divit."
"Já bych byla ráda," usmála se konečně Heidi, i když jí slzy stále ještě klouzaly po tváři. Hned si představila, jak bude Petrově babičce předčítat nábožné písně. A snad bude číst celé knížky jako Klára. A pak jí ani nepřijde, že taky někdy neuměla číst. Bude zkrátka s písmeny jedna ruka. A už se s nimi nikdy nerozloučí.

 PŘIŠEL SI PRO PENÍZE
V téže chvíli se dole u domovních dveří rozhoupal zvonek. A ne málo. Spíš jako by chtěl vzbouřit celý dům. Snad se nevrací pan Hofman, napadlo Šebestiána, a tahle myšlenka ho nutila do spěchu.Rychleotevřít! Jenomže přede dveřmi nestál pan Hofman, ale docela obyčejný rozcuchaný kluk s černou želvou pod paží.
"Co si to dovoluješ?" vykřikl zlostně Šebestián. "Kdo máposlouchattvoje zvonění? Co vlastně chceš?"
"Musím mluvit s Klárou," odpověděl kluk nebojácně.
"S jakou Klárou, ty uličníku! Snad se slečnou Klárou, ne? Co jí chceš?" rozčiloval se Šebestián.
"Jdu k ní pro dvě koruny," řekl kluk sebevědomě.
"Poslyš, nemáš to v hlavě popletené?"
"Včera jsem jí ukazoval, kudy má jít. Za cestu ke kostelu mi slíbila korunu, za cestu zpátky taky korunu. Dohromady dvě koruny."
"Tak vidíš, jaké mluvíš nesmysly. Slečna Klára nevychází vůbec ven, protože nemůže chodit. A teď koukej zmizet!"
"Já vám můžu říct, jak vypadá: malá, krátké černé vlasy, černé oči, a měla na sobě hnědé šaty. Dovedl jsem ji až sem ke dveřím. Sám jste mě viděl. Jenomže jste mě nepustil dovnitř," nedal se kluk. Včera nevěděl skoro nic, dnes věděl všechno.
"Aha, já už vím," vzpomněl si konečně Šebestián a sám pro sebeseusmál. "To byla naše malá slečinka. Když je to tak, musím tě vpustit dovnitř. Ale tu želvu nech přede dveřmi. Je to nečisté zvíře a nepatří do slušného domu."
"Moje želva je čistá!" Kluk z téhle potupy dokonce zčervenal. "A taky je cvičená!"
"Tak si ji vem s sebou," svolil konečně Šebestián a šelohlásitslečně Kláře, že ji přišel někdo navštívit. Trochu se
přitom usmíval. Kláru potěšilo, že ji přišel někdo navštívit, protože ji vlastně nikdo nenavštěvoval. Mimoto postřehla Šebestiánůvúsměv, a proto její zvědavost vzrostla. Poprosila studenta, aby přerušil vyučování, a napjatě čekala, kdo otevře dveře. Heidi naráz zapomněla na svoje trápení se čtením a byla napjatá taky. Jen student se tvářil, jako by v učebně vůbec nebyl.
Kluk vešel do dveří s želvou pod paží. Chtěl vejít samozřejmě a pokud možná drze, ale jistota, z ulice ho opustila. Krásný pokoj, pod nohama měkký koberec, cítil na tváři tři páry očí. Zčervenal až za ušima, a co víc: nemohl ze sebe vypravit ani slovo. Heidi ho poznala a čekala, že bude vymáhat dvě koruny, ale kluk snad na ně zapomněl.
"Co to neseš?" zeptala se Klára udiveně.
"Želvu," vzpamatoval se kluk. "A je cvičená. Když zapískám, želva se rozběhne. Zapískám znova a želva se zastaví."
"Předveď nám to!" zasmála se Klára. Chtěla vidět cvičenou želvu. Je to možné, že kluka poslouchá? I Heidi se jaksepatří vzrušila, ba i student dal najevo, že v učebně opravdu je a že se na představení s černou želvou skoro těší. Usmíval se v koutcích úst i v pěkných hnědých očích a proti přerušení vyučování nic nenamítal.
Scéna s cvičenou želvou mohla začít. Kluk ji položil na koberec a trochu do ní strčil. Snad aby jí připomněl, že bude muset lézt. Želva ospale mrkala, ale aby se hnula? To ne. Kluk vložil dva prsty do úst a zapískal. Byl to hvizd tak řízný a ostrý, až se všichni lekli. I tabulky v oknech se snad zachvěly. Ale želva zůstávala v klidu. Nezdvihla ani jednu nožičku.
Kluk zahvízdal znovu. Ještě ostřeji než prve. Klára si zakryla uši, tak byl ten hvizd pronikavý. Všichni ho slyšeli, jen želva snad ne, protože se ani nehnula. Dokonce se zdálo, že se jí chce spát.
"To je tím, že je na koberci," vysvětloval rozčilený kluk. "Je zvyklá na dlažbu a tady leží na koberci."
"Tak odhrneme koberec," řekla Heidi a kus podlahy hned osvobodila. Ukázaly se krásné hladké parkety. Představení mohlo začít znovu. Kluk se nadechl, vložil prsty do úst a ostré hvízdnutí rozťalo vzduch. A ještě jedno. Byla snad želva nahluchlá? Ne. Konečně se odhodlala poslechnout svého pána. Posunula jednu nožičku, hnula druhou, opřela se o třetí, nadzdvihla čtvrtou. I ocásek se jí slabě komíhal. Želva se dala na pochod! Byl to triumf.
Jenomže se z něho nikdo neradoval. Ani kluk, ani pozorné publikum. Neměli na to čas. Do dveří učebný vtrhla slečna Majerová, kterou pobouřilo strašlivé pískání v domě jindy tak klidném. Byla připravena se pořádně rozčilit a původce hluku z domu vyhnat Ale ani k tomu nedošlo. Slečna Majerová se při pohledu na černé zvíře na žlutých parketách svalila jako špalek. Omdlela.
V učebně vznikla panika, ale netrvala dlouho. Komorná Žofie se ujala slečny Majerové a omývala ji tak dlouho, až ji přivedla k životu. Kluk sebral želvu a hledal dveře, kterými by utekl. Šebestián měl codělat, aby ho dohonil. Vtiskl mu do ruky desetikorunu od slečny Kláry. Za to, že ukázal cestu Heidi, ale současně to byla odměna za krásné představení. Klára se pobavila, a proto se chtěla klukovi odvděčit.
Jediný, kdo se vůbec nebavil, byla slečna Majerová. Už přišla opět k sobě, ale jen slabě pohybovala rty, vzdychala a tiše pokňourávala. Komorná Žofie ji trpělivě omývala, ostatní seděli beze slova. Koberec ležel na zemi jako dřív.
Najednou se slečna Majerová vztyčila a řekla nahlas: "Co jsem viděla a co jsem slyšela, na to nezapomenu. Všechno vyšetřím a viníka potrestám. Žofie, odveďte mě do mého pokoje!" , .,
Žofie se ji snažila při chůzi podpírat, ale nebylo to třeba. Slečna Majerová šla jako voják, který svou bitvu jen odložil.

 SLEČNA MAJEROVÁ OHLÁSILA TREST
To se rozumí, že se nakonec všechno svezlo na Heidi. Ne hned, protože slečna Majerová nevycházela ze svého pokoje několik dní. Ohlásila Kláře, že je nemocná. Měla k tomu dobrý důvod, protože v poslední době se několikrát pořádně lekla. Získala tím ještě něco navíc: čas nezbytný k vyšetřování a k přemýšlení o trestu.
Heidi se zatím seznamovala s písmenky stále důvěrněji. I když se s nimi jeden den rozloučila, přivítala se s nimi druhý den ráno jako se starými známými. Uměla už dokonce číst krátká slova.
"Vidíš, Heidi!" smála se Klára.
"Vždyť jsem ti to říkal," zářil student.
"A vy si myslíte, že už umím číst?" pochybovala Heidi, ale u srdce ji něco hřálo. Cítila jasně, že se v bludišti písmen a slov trochu vyzná.
"Zítra budeš umět číst o něco líp a pozítří přečteš celou větu," těšil ji student.
"Až budeš číst věty, dostaneš ode mne tuhle krásnou knížku," řekla Klára a ukázala Heidi silnou knihu s mnoha příběhy a s pěknými obrázky.
To byla pro Heidi další pobídka. Cvičila se ve čtení tak zuřivě, že ani nechtěla nic jiného dělat než číst. Ve psaní trochu pokulhávala, ale čtení zdolávala velmi rychle. Chudinka. Netušila, co na ni čeká.
Jednoho dne k polednímu se v učebně objevila slečna Majerová. Přerušila vyučování a poslala studenta domů. Posadila se za stůl a chvíli mlčela. Měla kruhy pod očima a zažloutlé tváře. Klára se na ni dívala klidně, v Heidiných očích se zračila upřímnost. Že by něco zavinila, toho si nebyla vůbec vědoma.
"Heidi," začala přísně slečna Majerová, "vím o tobě všechno. Toulala ses po městě, přinesla jsi domů kočky,
a ten ničema s hrozným černým zvířetem přišel taky za tebou. Jestlipak víš, že jsem z toho mohla mít smrt?"
"Ne," odpověděla upřímně Heidi.
"Zasluhuješ trest," pokračovala neoblomně slečna Majerová. "Moc jsem přemýšlela, jak tě potrestat, až jsem na to přišla. Jsi divoká a nezvedená holka a já tě musím zkrotit. Dám tě zavřít do sklepa, kde jsou pavouci a myši. Snad budeš potom mírnější a přestaneš vyvádět."
Heidi poslouchala slečnin rozsudek s překvapením. Ne že by se sklepa bála, ani trochu ne, vždyť dědeček měl taky sklep a nebylo v něm nic strašného, ale Heidi mrzelo, že se slečna Majerová na ni pořád zlobí. A přitom Heidi neměla žádný pocit viny. Chovala se tak, jak by se chovala u dědečka. Všichni s ní byli spokojeni, jen slečna Majerová ne. Co si Heidi počne?
"Slečno Majerová, musíme počkat na tatínka," ozvala se Klára po chvilce mlčení. "Víte přece, že má přijet co nejdřív. Tatínek rozhodne, co se Heidi stane. S tím sklepem zatím počkejte."
"Prosím," urazila se slečna Majerová, "jak si přejete. Já už nechci s Heidi nic mít."
"Ale já mohu jít do sklepa," chtěla ji udobřit Heidi. "Mám pavouky a myši docela ráda."
"Nikam nepůjdeš," řekla rozhodně Klára.
"Dobře. Já budu s panem Hofmanem taky mluvit. Uvidíme, co řekne," odpověděla slečna Majerová. Důstojně se zdvihla, natočila hlavu s černou homolkou vlasů směrem k jídelně a bez dalšího slova odešla.

 DOMŮ K DĚDEČKOVI
V odpoledních hodinách seděla Heidi u Kláry a vypravovala jí o Alpách, o dědečkovi a jeho domku, o kozách Bělce a Čmoudě, o pastvě s Petrem. Obraz se střídal s dalším obrazem, příhoda s novou příhodou, hory měnily barvu, proměňovaly se i výrazy v obličejích dětí.
Heidi uměla dobře vyprávět. Dojímala přitom Kláru, ale dojímala současně i sebe. Tak se stalo, že se v ní znovu probudila tak velká touha po domově, až ji rozbolelo srdce.
"Já musím domů," vykřikla Heidi. "Zítra se vrátím k dědečkovi, protože na mě jistě čeká." ? "Heidi," napomínala ji Klára, "počkej, až přijde tatínek. Kdybys věděla, jak je hodný. Všechno mu řekneme. Možná že tě pustí domů."
"Tak dobře," uspokojovala se Heidi. "Počkám, až přijde tvůj tatínek. Já vím, že mě pošle k dědečkovi. A ty půjdeš se mnou."
"Já bych ráda," usmála se smutně Klára. Cestovat v křesle do hor? To přece nebylo možné. Kdyby alespoň trochu chodila. Kdyby vládla alespoň jednou nohou. Ale takhle? Kláře bylo do pláče. Slzy se jí samy od sebe sunuly po tváři, padaly na bílé šaty a vytvářely na nich tmavší ostrůvky.
"Kláro, prosím tě, neplač," konejšila ji Heidi. "Já tady přece zůstanu."
"Jsi hodná," zašeptala Klára a osušila si oči.
Uplynulo několik dní, ale pan Hofman se nevracel. Heidi se lepšila ve čtení od hodiny k hodině a začínala taky slušně psát. Jenomže stesk po domově v ní spíš rostl, než aby se menšil. Bylo to taky tím, že Heidi teď vídala ve své blízkosti nepřátelskou tvář. Je to možné? Ano. Slečna Majerová si jí od posledního střetnutí vůbec nevšímala. Jako by Heidi v domě neexistovala, jako by byla průhledná, spíš podobná vzduchu než dítěti.
Heidi musela uznat, že je to horší než napomínání, že je to citelnější než jakýkoli trest. A domů se jí chtělo ještě víc. Vzpomínala si slovo za slovem, co říkala teta Běta. Když se jí nebude ve Frankfurtu líbit, může se vrátit domů.
Je to pravda, Heidi se začala slečny Majerové bát. Za-tím se ve svém krátkém životě nebála nikoho. Ani dědečka ne, i když měl strašidelné vousy. A právě tenhle zbrusu nový strach se spojil se steskem po domově a vyháněl Heidi z bohatého domu. Nemohla se tomu ubránit. Složila si věci do ranečku a v klidné popolední hodině šup po schodech dolů. Už byla blízko domovních dveří, kde na ni čekalo vysvobození.
Ale na samém prahu narazila na slečnu Majerovou. Heidi se zastavila, zdvihla provinile oči, ramínka jí klesla. Slečna Majerová si ji užasle prohlížela. Nejdéle se dívala na její raneček. Nebylo jisté, jestli stará slečna promluví, ale hněv ji přece jen přiměl k řeči.
"Co to znamená?" vykřikla slečna. "Už jednou jsem ti zakázala toulání. A teď ses na to zvlášť vystrojila. Kam vlastně jdeš?"
"Já se nechci toulat," hájila se Heidi. "Já jdu domů."
"Domů! Ty chceš domů," spráskla ruce slečna Majerová. "Ty vlastně chceš utéct. To se ti v našem domě nelíbí, že odtud utíkáš? Co tomu řekne pan Hofman, až se to dozví? Máš se tady snad špatně? Nevyspíš se dobře? Nenajíš se dosyta? Jen to řekni!"
"Mám se tu dobře," odpověděla tiše Heidi.
"Tomu ráda věřím," zasmála se uštěpačně slečna. "Nechybí ti tu vůbec nic, a přesto jsi neuvěřitelně nevděčná. Ze samých roupů nevíš, co bys prováděla."
"Já chci domů k dědečkovi," rozplakala se Heidi.
"Šebestiáne," zavolala slečna na mladého sluhu, "odveďte tonešťastnéstvoření do pokoje a nepouštějte ji ven. Ode dneška má domácí vězení." A sama vyběhla do schodů,
jako by jí bylo osmnáct. Takovou měla zlost.
"No tak, slečinko," řekl Šebestián vlídně a vzal Heidi za ruku."Přestaňte plakat a dejte hlavu nahoru. Vždyť vy vlastně ani plakat neumíte. Já jsem u vás slzy ještě neviděl."
"Já už nepláču," řekla Heidi a utřela si poslední slzy.
"Půjdeme se podívat na půdu na koťata?" chtěl ji rozveselit Šebestián.
"Třeba," souhlasila lhostejně Heidi. Bylo jí jedno, kam ji Šebestiánpovede, protože se jí v téhle chvíli zdálo, že se z toho kamenného domu nikdy nedostane.

 PŘIJEL PAN HOFMAN
Před domem zastavil kočár, kočí Jan sjel z kozlíku jako blesk, otevřel dvířka a na dlažbu vyskočil muž v elegantních kostkovaných šatech. Nebyl mladý, ale ani starý. Vousek pod nosem skrýval úsměv, který mu neustále seděl v koutcích úst. Přihrnul se Šebestián,přiběhla Žofie. Jeden kufr. druhý kufr a těch krabic! Pan Hofman uměl cestovat, ale uměl se taky vrátit domů. Nikoliv s holýma rukama, ale se spoustou dárků.
Nejdřív pospíchal ke své dceři. Políbil ji a podrobně se vyptal na její zdraví. Neuslyšel nic nového. Pak se obrátil k Heidi, která se uklidila do kouta pokoje.
"Tady je naše malá Švýcarka," usmál se pan Hofman. "Pojď ke mně a podej mi ruku. Tak a teď mi řekni: přátelíte se s Klárou, nebo se spolu hádáte?"
"My jsme se spolu nikdy nehádaly," odpověděla Heidi s naprostým klidem. Pan Hofman se jí líbil. Necítila před ním žádné rozpaky. Měl v sobě něco veselého a srdečného.
"Ale můžeme se hádat, jestli si to přeješ," smála se Klára.
"Ne, ne," pan Hofman odmítal umělou hádku. "Z vás dvou chci mít radost Nepříjemnosti si nechám až nakonec."
Dočkal se jich brzy. Sotva se posadil v jídelně k pečlivě prostřenému stolu, přišla slečna Majerová a už ve dveřích se zatvářila přímo zoufale. Jako by měla za minutu umřít, nebo alespoň omdlít.
"Slečno Majerová, proč máte tak utrápený výraz? Co se vám stalo?" zeptal se zdvořile domácí pán.
"Pane Hofmane," vypravila ze sebe skleslým hlasem slečna Majerová. "Byly jsme zklamány obě: Klára i já."
"Jak to?" Panu Hofmanovi nemohlo ujít, že slečna přehání.
"Víte, že jsme se rozhodli vzít do domu společnici pro
vaši dcerušku. Měla jsem na mysli malou Švýcarku. Doufala jsem, že najdu jedno z těch čistých a ctnostných dětí, které se narodily nahoře v horách na zdravém vzduchu a které procházejí životem, aniž by se dotýkaly země."
"Švýcarské děti chodí právě tak po zemi jako naše," zněla věcná odpověď.
"Pane Hofmane, vy mi nerozumíte. Mám na mysli ideální dítě, které je spíš neskutečné než skutečné."
"A co by si s ním Klára počala?" nechápal pan Hofman.
"Já opravdu nežertuji," ohradila se stará slečna. "Až poznáte Heidi, tak mi dáte za pravdu. Je to úplný opak ideálního dítěte, o kterém jsem mluvila. Ani nevíte, jak jsem zklamaná."
"Co provedla?"
"Utíká z domu a toulá se po městě. A kdybyste viděl, jakými zvířaty a jakými lidmi zamořila náš dům. Mohla jsem z toho mít smrt. To dítě nemá zdravý rozum. Je trochu pomatená. Pan učitel to dosvědčí."
Pan Hofman si k sobě pozval mladého studenta. Vyslechl příběh s koťaty. Potom příběh s cvičenou želvou. Bylo to spíš pro zasmání. Student se tomu skutečně smál a pan Hofman taky. A co Heidi? Pane, to je otevřená hlavička! Student ji nemohl dost vynachválit. Kde se v ní bere tolik energie? Naučila se číst neuvěřitelně rychle, píše taky dobře a student má dojem, že by ji mohl učit i latinsky.
"Prosím vás, s tím ještě nezačínejte," brzdil ho pan Hofman.
"Chtěl jsem jen říct, že by to svedla," poznamenal student.
Pan Hofman se znovu vrátil ke Kláře. Poslal Heidi pro sklenici vody, aby si mohl se svou dcerou nerušeně pohovořit.
"Jakou vodu si přejete?" zeptala se ochotně Heidi. "Čerstvou?"
"Ano, čerstvou."
Heidi zmizela. Pan Hofman se obrátil ke Kláře.
"Klárko, řekni mi doopravdy, co si myslíš o Heidi. Slečna Majerová se domnívá, že nemá zdravý rozum. Že je pomatená. Já tomu nevěřím, ale bojím se, jestlli tě Heidi neunavuje."
"Tati, právě naopak. Od té doby, co je tu Heidi, bývá u nás veselo. Každý den se něco stane a čas pěkně utíká. A jak umí Heidi vypravovat. Já bych ani bez ní nemohla být. Jenomže se jí hrozně stýská po domově," bránila Klára svou malou přítelkyni. Znovu otci vyprávěla, co se v domě stalo, a nedala přitom na Heidi dopustit.
"Dobře, Heidi tu tedy zůstane," rozhodl pan Hofman. "A aby se měla na co těšit, můžeme jí slíbit, že na podzim pojede k dědečkovi na návštěvu."
Heidi se vrátila se sklenicí vody. Pan Hofman se s chutí napil.
"Děkuji ti, Heidi."
"Je čerstvá. Byla jsem pro ni u studny," podotkla Heidi.
"Ty jsi utíkala až ke studni?" divila "se Klára.
"Ano, já jsem chtěla čerstvou. Zastavil mě cizí pán, abych mu dala napít Pak se mě ptal, komu tu vodu nesu. Pane Hofmane, ten pán vás pozdravuje."
"Kdo to mohl být?" ptal se pan Hofman.
"Měl u vesty zlatý řetízek s přívěskem a hůl se stříbrnou koňskou hlavou," popisovala ho Heidi s nápadnou přesností.
"Náš pan doktor!"
"Heidi, ty se ve světě neztratíš," usmál se pan Hofman a zabořil ruku do černých kučer děvčátka.

 CO ZPŮSOBILA OBRÁZKOVÁ KNÍŽKA
Pan Hofman opět odjel na obchodní cesty a život v domě se vrátil do starých kolejí. Heidi se trochu uklidnila, zejména když slyšela, že pojede na podzim k dědečkovi. Jenomže se jí zdálo, že dni ve Frankfurtu jsou příliš dlouhé. Zaměstnávala se dost: četla, psala, vypravovala Kláře, pomáhala Šebestiánovi, občas taky vyjela sKlárouv kočáře do městských sadů, ale čas se nedal oblomit. Táhl se jako smůla. Dlouhé letní dni připadaly Heidi k nepřečkání.
Slečna Majerová ukazovala Heidi vlídnější tvář, ale její oči zůstaly hněvivé. V řeči se nutila do zdvořilosti, jenomže co je to platné - srdečnosti v ní nebylo ani za nehet. Heidi dobře vyciťovala její nepřátelský chlad a nebyla z něho ani trochu šťastná. Myslila, že si nebude ze strany slečny Majerové ničeho všímat, ale nedovedla si poručit. Znovu a znovu ji mrzelo, že ji slečna nesnáší. Ještě že se měly navzájem rády s Klárou. Ráno se bouřlivě vítaly a večer se nemohly od sebe odtrhnout.
Teď měly spolu jednu velkou radost. Heidi dostala od Kláry slíbenou obrázkovou knížku. Byla to odměna za to, že už tak pěkně četla.
A právě z téhle knížky četla Heidi nahlas příběh za příběhem. Klára poslouchala s přivřenýma očima, okouzlená jasným, stříbrným hláskem malé Heidi. Tak se spolu dostaly až k příběhu, v němž umřel nějaký cizí dědeček. Heidi si ho spojila se svým vlastním dědečkem a začala naříkat:
"Můj dědeček! Já už ho nikdy neuvidím!"
"To není tvůj dědeček," utěšovala ji Klára, "to je dědeček úplně jiný."
"Ale tady je napsáno, že dědeček umřel," lamentovala Heidi. ř
"Jak se jmenuje tvůj dědeček?"
"Konrád."
"A jak se jmenuje dědeček v knížce?"
Heidi hledala v příběhu dědečkovo jméno tak dlouho, až ho našla. Jmenoval se Ludvík. Heidi se svalil kámen ze srdce. Byl to opravdu cizí dědeček, který v příběhu umřel. Heidi se upokojila, ale zbytek strachu jí v srdci zůstal. Co kdyby se jejímu dědečkovi opravdu něco stalo? Je už starý a žije v horském domku sám. Kdo by mu pomohl? Neměla by se Heidi co nejdřív vrátit?"
V jiném příběhu četla o nemocné babičce. Heidi si neuměla představit nikoho jiného než babičku svého kamaráda Petra. Chudinka stará! Je slepá a teď se ke všemu rozstonala. Heidi se dala do pláče. Jenomže tentokrát byla v pokoji přítomna slečna Majerová. Heidin pláč jí nebyl vhod. Ovládla se jen malou chvíli. Pak vybuchla:
"Heidi, tvého bezdůvodného pláče mám právě dost.
Jestli se to stane ještě jednou, vezmu ti knížku a už nikdy ji neuvidíš!"
Heidi zbledla leknutím. Obrázková knížka - její největší poklad! Nesmí o ni přijít. Potlačila pláč, osušila si oči a při dalším čtení se už ovládala. Někdy dojetím pokřivila obličej, ale slzy z očí už nevypustila. Musela za každou cenu ochránit svou knížku.
Takhle se tedy Heidi snažila potlačovat své city i svůj stesk po domově. A to nemohlo zůstat bez následků na jejím zdraví. Ztrácela chuť k jídlu, hubla a tvář jí nápadně pobledla. Všiml si toho i Šebestián a podstrkával jí v jídelně nejlepší sousta.
Nejhorší bylo, že večer nemohla usnout. Stále měla před očima horský domov a k spaní se dostala, až když se pořádně vyplakala. Palčivá touha po horách se v ní ozývala stále silněji. Jenomže to nikdo nevěděl, její pláč nikdo neslyšel.

 V DOMĚ ZAČALO STRAŠIT
Už několik dní se dělo v domě něco podivného a neobyčejného. Slečna Majerová se kradla domem jako stín a neustále se ohlížela, komorná Žofie se nechtěla hnout od Šebestiána, jako by se samabála, kuchařkaupadala natolik do zamyšlení, že si pletla cukr se solí nebo mouku se škrobovou moučkou.
Co se vlastně dělo? Někdo otvíral v noci domovní dveře. Když se to stalo poprvé, prohledali celý dům, ale nic podezřelého nenašli. Nic se neztratilo, nic nebylo poškozeno. Večer tedy dveře pečlivě zamkli, ale ráno je našli znovu dokořán. A tak se to opakovalo několikrát.
Konečně se dva mužové odhodlali k noční hlídce. Sluha Šebestiánakočí Jan. Usadili se v přízemním pokoji, odkud neměli daleko k domovním vratům, a čekali, co se bude dít. Slečna Majerová jim doporučila, aby se ozbrojili pistolemi a šavlemi. Byly to muzeální kusy z pokoje pana Hofmana. Pistole bez nábojů a šavle se nedaly z pochvy ani vytáhnout. Ale na první pohled vypadaly tyto zbraně hrozivě. Mimo to se oba hrdinové zásobili několika lahvemi vína.
Strážci se usadili večer v pokoji a silně popíjeli. Neměli ani trochu strach. Prozpěvovali si, kurážně pokřikovali, jenomže jejich křesla byla příliš měkká. Skoro se podobala postelím. A tak se nedivme, že oba hlídači zvečera usnuli.
Šebestián se probudil až někdy k půlnoci a rychle sevzpamatoval.Snažil se probudit svého druha, ale to nebylo právě lehké. Kočí Jan měl hlavu opřenou o opěradlo a hlasitě chrápal. Šebestián sním musel pořádně zatřást. Konečně ho přivedl k vědomí.Kočí se nejdřív divil, jak to, že neleží v posteli, ale pak si rychle uvědomil, že je na hlídce. Probudila se v něm dokonce odvaha. Vyskočil z křesla a vyzval svého druha:
"Šebestiáne, musíme se podívat, jestli je venku všechno vpořádku.Pojď za mnou!"

 ZASÁHL PAN HOFMAN
Musel přijet domů, i kdyby byl na cestě kolem světa. Slečna Majerová mu napsala dopis, ve kterém nejen vystupovalo noční strašidlo, ale taky se tam předpovídalo nervové zhroucení jeho dcery. Zatím se celá věc před slečnou Klárou tají, ale co se stane, až se dozví, že se v noci prochází po domě nějaký nehodný předek, kterému nebyl dopřán záhrobní klid?"
Pan Hofman přijel jako na koni. Nejdřív se přivítal s dcerou, pohladil Heidi a hned nato vyhledal slečnu Majerovou.
"Slečno Majerová, jak se ten duch chová?" zeptal se s obvyklým úsměvným výrazem v tváři.
"Pane Hofmane, prosím vás, abyste tuhle věc bral vážně," ohradila se slečna Majerová.
"Proto jsem přijel."
"Chtěla bych se vsadit, že do rána se přestanete smát."
"Promiňte, přivítal jsem se právě teď s Klárou a mám dobrou náladu," omlouval se zdvořile pan Hofman. "Chci vám sdělit, že vaše vysvětlení o nočním strašidle se mi zdá přitažené za vlasy."
"Možná že se tu v minulosti stalo něco strašného, co zůstalo utajeno i vám. Kdo to může vědět," krčila rameny slečna Majerová. Bylo to nejlepší vysvětlení, na které přišla. A taky slušně ospravedlňovalo každého, kdo se v domě bál.
"Slečno, prosím vás, abyste nepodezírala moje počestné předky. Ručím za ně," usmál se znovu domácí pán. "A teď mi zavolejte Šebestiána.Chci s ním mluvit o samotě."
Sluha vešel do jídelny s rozpaky v tváři. Kulaté oči měl otevřené dokořán, rty se mu chvěly. Proboha, co mu pan Hofman chce?
"Šebestiáne, pojď ke mně," pobídl ho domácí pán.
"Řekni mi po pravdě, neděláš noční strašidlo ty sám? Třeba abys trochu vystrašil slečnu Majerovou." Pan Hofman dobře věděl, že sluha nemá slečnu Majerovou rád. Nebylo by divu, kdyby si z ní chtěl vystřelit.
"Pane Hofmane, to si o mně nemyslete. Mně samotnému to nejde na rozum," odpověděl Šebestián upřímně.
"Přiznej se, ty se toho ducha bojíš?"
"Nebojím," kroutil se Šebestián, "ale nechci s ním nic mít."
"Já vím, jak jste pochodili na noční hlídce," smál se pan Hofman.
"V noci je to něco jiného než ve dne. My jsme se taky nejdřív smáli, ale pak nás smích přešel."
"Dobře, Šebestiáne. Dnes večer to zkusíme znovu. Já a doktorKlasen.Dojdi k němu a vyřiď mu, že ho prosím, aby mě dnes večer v devět hodin navštívil. A upozorni ho, že budeme spolu celou noc bdít. Rozuměl jsi?"
"Ano, pane," odpověděl Šebestián s ulehčením.

 NA NOČNÍ HLÍDCE
Oba pánové se sešli v přízemním pokoji, kde už jednou hlídali Šebestián s kočím Janem. Na stole dva svícny, dva revolvery advěláhve vína. Doktor Klasen byl starší člověk a nikdo by ho nepřesvědčil, že se v domě může v noci procházet nějaký duch. Hledal přirozené vysvětlení jako pan Hofman.
Pánové se posadili do křesel a dali se do vypravování. Vzpomínka se řadila ke vzpomínce, myšlenky jiskřily, veselé slovo probouzelo smích. Občasný doušek vína podporoval dobrou náladu, i čas ubíhal rychleji než jindy. Než se nadali, byla půlnoc.
"Mně se zdá, že se dnes strašidlo neukáže," řekl doktor Klasen.
"Doktore, buďte trpělivý," odpověděl pan Hofman. "Slyšel jsem, že se objevuje až k jedné hodině."
Rozhovor pokračoval a pánové se brzy dočkali jedné. Ulice už dávno zmlkla, všude hrobové ticho. Náhle doktor zvedl ruku:
"Pane Hofmane, slyšíte?"
Oba napjatě naslouchali. Nebyl to žádný velký hluk: lehké cvaknutí závory, otočení klíčem, vrzání vrat. Pan Hofman vzal do ruky revolver.
"Snad se nebojíte?" řekl doktor a vstal.
"V noci bývám opatrný," usmál se pan Hofman a následoval doktora, který šel se svícnem v ruce napřed. Vstoupili do chodby. Otevřenými vraty tam padal proud měsíčního světla. Toho si sotva všimli. Ale na prahu stála nehybná bílá postavička. Rychle k ní!
"Kdo jste?" zeptal se rázně doktor.
Postava se obrátila a slabě vykřikla. Na prahu stála Heidi. Bosá, v dlouhé bílé noční košili. Bylo na ní vidět, že se chvěje jako list na stromě. Dívala se na oba muže pobloudilýma očima.
"Heidi, co tu děláš?" zeptal se užasle pan Hofman.
"Že je to ta vaše malá!"
"Ano," přikývl pan Hofman a znovu se obrátil k Heidi. "Proč jsi tady?"
"Já nevím," sotva slyšitelně odpověděla Heidi. V obličeji byla celá bledá strachy.
"Pane Hofmane, ten případ patří mně," řekl doktor a vzal Heidi do náruče. "Sedněte si zatím do křesla a já ji donesu do postele."

 NEŠŤASTNÁ HEIDI
Přenesl Heidi do jejího pokoje, položil ji do postele a sám se posadil na pelest. Čekal, až se uklidní. Konečně se děvčátko přestalo chvět a v očích se objevilo světýlko, které ohlašovalo, že Heidi už zase všechno chápe. Doktor ji vzal za ruku a ozval se vlídně: "Heidi, slyšíš mě?" "Ano," vydechla.
"Můžeš mi říct, kam jsi před chvílí chtěla jít?" "Já jsem nikam nechtěla jít," ujišťovala Heidi upřímně. "Ale my jsme tě našli u domovních dveří." "Já jsem tam nešla, a najednou jsem tam byla." "Heidi, vzpomeň si. Nezdálo se ti něco?" "Ano, já mám každou noc stejný sen. Zdá se mi, že jsem u dědečka v horách a že slyším šumět jedle. Vyběhnu z domku a kolem dokola je krásně. Hory tam stojí jako hradby a na nebi se třpytí hvězdy. Ale když se pak probudím, jsem zase ve Frankfurtu." Na děvčátku bylo vidět, že zadržuje pláč.
"Nebolí tě něco?" vyptával se starostlivě doktor. "Hlava? Nebo snad v zádech?"
"Ne, ale tady mě něco tlačí jako kámen." Heidi ukázala na srdce.
"Třeba jsi něco snědla a žaludek to nechce přijmout." "Ne, spíš se mi zdá, že bych měla moc a moc plakat." "Vypláčeš se někdy, aby se ti ulevilo?" "Málokdy. Slečna Majerová mi to zakazuje." "I ty holčičko," rozněžnil se doktor. "Ty jsi asi svůj smutek potlačila, viď? Řekni mi upřímně: jsi ve Frankfurtu ráda?"
"Ano, ale víc se mi chce domů k dědečkovi."
"Není ti vysoko v horách dlouhá chvíle?"
"Tam je tak krásně," vzdychla Heidi a už nemohla dál.
Noční rozčilení a vzpomínka na hory ji přemohly. Do očí ji vskočily slzy, začala usedavě plakat.
Doktor vstal, položil jí ruku na čelo a tiše ji konejšil: "Jen se vyplač, Heidi. Uvidíš, jak se ti uleví. Zítra ti bude zase dobře."
Teprve teď se pan Hofman dozvěděl, co se vlastně stalo. Doktor Klasen mu sdělil, že Heidi je náměsíčná. Domovní dveře otvírala v noci nevědomky. Jak k tomu došlo? Heidi trpí silnou touhou po horách. Chce se vrátit k dědečkovi, a nemůže. Stesk po domově ji znatelně oslabil. Je vyhublá a bledá. Měla by se hned vypravit domů do Alp.
"Jak je tohle možné?" rozčilil se pan Hofman. "Takovýhle stesk po domově! Heidi nápadně pohubla! A to slečna Majerová nevidí?"
"Heidi by měla odjet co nejdřív. To je moje vážná a upřímná rada." Doktor se tahal za stříbrnou bradku, byl rozčilen právě tak jako pan Hofman.
"Doktore, to ode mne nemůžete chtít. Dítě se musí dát nejdřív do pořádku a teprve potom se může vrátit. Co by si o nás její dědeček pomyslil?" Obvyklý úsměv se z tváře pana Hofmana úplně ztratil.
"Její nemoc není taková, že by se dala vyléčit pilulkami," pokračoval důrazně doktor. "Když nepošlete Heidi domů hned, není vyloučeno, že se úplně zhroutí. Upozorňuju vás na to. Na vaší straně je taky odpovědnost!"
"Poslechnu vás," odpověděl pan Hofman po krátkém rozmyšlení. Bylo mu líto Heidi, bylo mu líto Kláry, ale co měl dělat?

 HEIDI SE VYPRAVILA NA CESTU
Už v pět hodin ráno vzburcoval pan Hofman celý dům. Všechno služebnictvo i slečnu Majerovou.
Vyskočili polekáni, v chvatu se oblékli a sami u sebe se dohadovali, co se děje. Objevilo se strašidlo? Přepadlo pana Hofmana? Mají snad jít na pomoc?
Ale domácí pán procházel chodbami a žádné známky přepadení na něm nebylo vidět. Udílel jasné a přesné rozkazy, co má kdo dělat. Kočí Jan dostal příkaz, aby zapřáhl kočár. Komorná Žofie měla vzbudit Heidi a připravit ji na cestu, Šebestián ať běží do domu,kdepracovala Heidina teta Běta, a přivede ji k panu Hofmanovi. A slečna Majerová měla připravit pro Heidi kufr. Složí tam její svršky a přidá něco z věcí Klářiných, aby si dítě.přivezlo domů něco pořádného.
Stará slečna zůstala, jako když ji k zemi přibije. Očekávala, že jí pan Hofman svěří nějakou strašidelnou historii, a místo toho uslyšela nepříjemný rozkaz. Žádná historie, žádné vysvětlování. Pan Hofman ukázal slečně záda a vešel do pokojíku své dcery. Tam ho čekala krušná chvilka.
Sedl si na okraj Klářiny postele a začal vypravovat. Strašidlo v domě. Heidi je náměsíčná. Doktor tvrdí, že je nemocná steskem po domově. Její stav by se mohl zhoršit. Pan Hofman nemůže převzít tak těžkou odpovědnost. Rozhodl se poslat Heidi domů. Klára se s tím musí smířit.
"Já tomu rozumím," vzdychla Klára. Už delší čas pozorovala, že se s Heidi něco děje. Její přecitlivělost se den ode dne zvyšovala.
"Najdeme ti jinou společnici."
"Ne," odmítla Klára.
"Nemůžeš tu být sama jen se slečnou Majerovou."
"Novou Heidi už nikdo nenajde," dala se Klára náhle do pláče.
"Víš co?" chtěl ji potěšit pan Hofman. "V září můžeme jet za ní. Já budu dole v Maienfeldu a tebe nechám dopravit nahoru k Heidi."
"Tati," usmála se v slzách Klára, "ty myslíš, že by to bylo možné?"
"Všechno na světě je možné," odpověděl pan Hofman a myslel to doopravdy.
Šebestián ohlásil, že přivedl Bětu. Pan Hofman vyšel ven asdělilBětě, co se stalo s Heidi. Přál by si, aby Běta odvezla dítě k dědečkovi. To byla nepříjemná novina. Běta se tvářila, jako by kousala do citrónu. Ale rychle se vzpamatovala a začala se vymlouvat. Dnes nemůže s Heidi odjet a zítra taky ne. V nejbližší době je to vůbec vyloučeno.
Pan Hofman to pochopil a poručil Šebestiánovi, aby se připravilnacestu. Dnes pojede s Heidi do Basileje, přenocuje tam v hotelu a zítra ji dopraví nahoru do hor. V noci na ni musí dát pozor. Vzbouzí se, chodí po domě a mohla by přijít k úrazu.
"Takhle to tedy bylo," vypravil ze sebe Šebestián. V doměsenezjevoval žádný nadpozemský duch. Procházela se tam Heidi. Šebestián by se měl stydět, že na noční hlídce neobstál. Musel todátnajevo: pořádně se začervenal.
Pak si dal pan Hofman zavolat do jídelny Heidi. Přišla oblečená do svátečních šatů, v tváři zřetelný údiv. Co se děje? Proč ji komorná vzbudila tak brzy? Pojede snad někam? A kam?
"Tak Heidi," oslovil ji pan Hofman, "co tomu říkáš?"
"Čemu?" zdvihla hlavu Heidi. Komorná jí nic neřekla. Přezírala Heidi od začátku a měla zlost, když pro ni musela něco udělat.
"Pojedeš přece domů!" zasmál se pan Hofman.
"Domů? K dědečkovi?" užasla Heidi a silně zbledla. Srdce se jísevřelo radostí, nemohla ani vydechnout.
"Snad nakonec do hor nechceš?"
"Ale ano, chci, vypravila ze sebe Heidi a teď se zase zarděla.
Musela se v rychlosti najíst a pak už nezbývalo nic jiného než se rozloučit s Klárou. Hned se k ní rozběhla. Uprostřed pokoje stál kufr, jehož víko nebylo ještě přiklo-peno.
"Heidi, podívej se, co jsem ti přidala do kufru," volala Klára. "Máš z toho radost?" A ukazovala jí šaty, zástěry, hračky, šicí potřeby.
"Mám," odpověděla smutně Heidi. "A tebe tady musím nechat?"
"Já přijedu na začátku září za tebou," oznamovala s radostí Klára. "Tatínek mi to slíbil."
"Půjdeme s Petrem na pastvu. To budou mít kozy radost," zasmála se Heidi. "Ale kdy je září?"
"Za měsíc. Za obyčejný krátký měsíc."
"To je brzy," musela uznat Heidi. Teprve teď si uvědomila, jak má Kláru ráda. Moc by si přála, aby Klára jela s ní. Dnes to není možné, ale bude to možné za měsíc. A budou pást společně kozy. Heidi byla zvědavá, co tomu dědečkovy kozy Bělka a Čmouda řeknou. Ty se budou divit!
"Kočár je připraven," volal Šebestián a sám byl připraven taky.Vypadal jako mladý zámožný pán. Jen hůlka se stříbrnou hlavicí mu chyběla.
Heidi ještě zaběhla do svého pokojíku. Rozprostřela velký červený šátek a složila si tam svoje staré šaty a přidala k nim obrázkovou knížku od Kláry. Málem by ji tu zapomněla. Nahoře zavázala dva uzly. Byl to hezký červený raneček.
Kolem kočáru se sešlo všechno živé z domu. Jen Klára chyběla. A koťata, která se proháněla po půdě.
"Co to máš v ruce?" zamračila se slečna Majerová.
"Přece tu nemůžu nechat svoje šaty," lekla se Heidi. "A obrázkovou knížku od Kláry si musím odvézt taky."
"Jen si vezmi, co chceš," řekl pan Hofman a vysadil Heidi na sedátko. Měla na sobě žluté hedvábné šaty, na hlavě městský klobouček. Šebestián se uvelebil vedle ní.
"Heidi, buď doma způsobná," napomínala ji ještě slečna Majerová. "Nezapomeň, čemu ses tady naučila."
"Šťastnou cestu!" zavolal pan Hofman a kočí Jan pobídl koně.
"Šťastnou cestu!" řekla potichu slečna Majerová. Byla najednou vlastně nerada, že to neklidné děvčátko odjíždí. Koho bude napomínat? Koho bude vychovávat? Vždyť se ani nebude moci pořádně rozzlobit!

 NÁVRAT DO ALP
Jeli vlakem už druhý den. Heidi seděla s ranečkem na klíně a nepromluvila slovo. Byla napjatá a opojená předem. Šebestián seděluokna a poulil oči na zvláštní zemi: hory, propasti, sněžná pole, lesy, bystřiny, skály. A slunce nahoře jako by viselo na laně. Šebestiánovi připadalo, že je na kraji světa. Vůbec byhonepřekvapilo, kdyby tu potkal medvěda.
Když to nejméně očekávali, ozvalo se zvolání: "Maien-feld!" Heidi vyskočila ze sedadla, Šebestián popadl kufr. Za chvíli stálinaperóně. Vlak ujížděl dál a odvážel s sebou jejich dosavadní pohodlí. Heidi se dychtivě rozhlížela, důstojnost na Šebestiánovětváři pohasla. Všechno se mu zdálo horší, než sipředstavoval. Tahle země mu připadala cizí a zdivočelá. Kam nyní půjdou? Do jakého kopce se budou šplhat? Jak se bude Šebestián nahoráchvyjímat? Co ho tam čeká?
Vyšli před staniční budovu. Šebestián hledal někoho, koho bysezeptal na cestu do Hůrky. Nejblíž stál vozík s hubeným koníkem. Muž s vyschlou tváří a širokými rameny nakládaly několik pytlů. Toho bych se mohl zeptat, pomyslil se Šebestián.
"Pane, hledáme dobrou cestu do Hůrky."
"U nás jsou všechny cesty dobré," odpověděl muž s trochou posměchu v hlase. Byl to pekař z Hůrky. Odvážel si mouku na pečení chleba.
"Ani zabloudit se tu nemůže?"
"Prosím vás, tady můžete jít jen nahoru nebo dolů."
"Pane, vidíte ten kufr?" nedal se odbýt Šebestián." "Poraďte nám,jakbychom ho dostali alespoň do Hůrky."
"Já vám ho vezmu, jestli chcete," zabručel pekař po chvilce. Přeměřil kufr očima a odhadl jeho váhu. Nakonec připustil, že by to šlo.
"To jsem rád," zazářil Šebestián, "ale co bude s Heidi?"
"Já mohu jít sama až k dědečkovi," prohlásila Heidi, která celý rozhovor bedlivě sledovala.
"Á, ty jsi Heidi," řekl pekař s porozuměním. Už věděl, o koho jde.
"Vy ji znáte?" zaradoval se Šebestián.
"Znám tady každýho široko daleko," usmál se pekař. "Heidi si sedne na vozík a někdo z Hůrky ji potom dovede k starýmu Konrádovi.
"Já půjdu sama," znovu prohlásila Heidi.
"Slečinko, nebuďte hloupá," šeptal jí Šebestián. Vzal si jistranou avtiskl jí do ruky dopis od pana Hofmana, určený dědečkovi. Musela Šebestiána ubezpečit, že ho dědečkovi určitěodevzdá.
Šebestiánovi spadl kámen ze srdce, když se ukázalo, že nemusí do té divočiny. Co je tady vlastně člověk? Dech, mrknutí, skoro nic. Proti takovým horám.
Šebestián obdivoval sám sebe, jak je šikovný. Zařídil všechno takdobře, že se může vrátit. Heidi je ostatně chytrá a tady v horách se obstará sama. Vždyť je to její domov.
Rozloučení bylo krátké a veselé. Heidi i Šebestián se těšili domů.
Pekař seděl na kozlíku vedle Heidi a pobídl koníka. Byl to nemluvný člověk, ale zvědavost ho přece jen ponoukala, aby na Heidi cestou vyzvídal. Znal její rodiče, znal i starého Konráda. Hrozně se divil, že se Heidi k němu tam nahoru vrací.
"Ty jsi vnučka strýce Konráda?" začal nenápadně.
"Ano."
"Byla jsi ve světě, viď?"
"Ano."
"Jak se ti tam vedlo?"
"Dobře."
"A proč se vracíš k dědovi?"
"Pan Hofman mi dovolil, abych šla domů."
"Ty jsi sama chtěla?" nechápal pekař.
"Mně se stýskalo po dědečkovi."
"A ták, stýskalo se ti po dědečkovi," opakoval protáhle pekař a sám u sebe si myslil, že se jí u starého Konráda brzy nebude stýskat. Přestal se vyptávat a místo toho si začal pohvizdovat. Napadlo ho ještě, proč je vůbec život tak zamotaný.
Heidi se zatím dívala kolem sebe s očima široce otevřenýma, aby jí nic neušlo. Opustili už jedlový les a vjeli do pásma pastvin. Nahoře panoráma vysokých hor s bílými čepičkami, dole koberce trávy, šedé balvany, barevná oka květů, osamělá jedle s červeným kmenem. A k tomu ticho, rušené jen údery koňského kopyta, nehybné slunce a moře
omamného vzduchu. V Heidině srdci se vzmáhalo rozčilení. Nemohla se dočkat, aby už byla nahoře. Nejradši by byla seskočila a utíkala horám naproti.
Konečně dojeli do Hůrky. Kolem vozíku se shromáždily děti, přišlo i několik zvědavých žen. Asi tři mužové pomáhali pekaři skládat pytle. Všichni si prohlíželi Heidi ze všech stran. Jaké má krásné šaty. Takové střevíce ještě neviděli. A ten klobouček! Něco podobného nosí jen děti v lázních Ragazu. A musí to být děti velkých pánů, protože na obyčejnou hlavu se takový klobouk ani nehodí. Heidi se zarděla, sundala klobouk a vrazila ho do červeného rance.
"Děkuju za svezení," řekla pekaři a podala mu ruku. "Dědeček si pro kufr přijede."
"Dědeček, pěkný dědeček," zasmála se jedna z žen. Starý Konrád jí asi nepřipadal jako dědeček. Podle ní to byl spíš nerudný dědek.
"Chudinka malá." Druhá žena politovala Heidi.
"Já vím, že se to dítě ke starému Konrádovi bojí jít," mínila třetí. O strýci Konrádovi se skutečně vypravovalo, že je teď ještě horší než dřív. S nikým nevymění ani slovo, a když někoho potká, podívá se na něj, jako by ho chtěl přinejmenším zabít.
Heidi tyhle řeči neslyšela. Těšila se tolik na dědečka, že nevnímala ani slovo z halasu, který se zdvihal kolem ní. Vzala svůj ranec a vymotala se z lidského klubka.
To je dobře, že je dědeček nahoře sám. Podobá se starému stromu, podobá se nehybné hoře. Nikdo se ho nemusí bát: stín se kolem něho točí, slunce opisuje kolem něho svou dráhu, voda odtéká, vítr vane. Takže je tam nahoře u dědečka života dost. I pro Heidi.

 KONEČNĚ DOMA
Vyrazila z Hůrky, jako by utíkala před ohněm. Nechtěla se už ani chvilku zdržovat, ale nakonec přece musela. Před posledním vesnickým domkem si na ni počkala Hedvika. Přítelkyně tety Běty. Hedvika nenechala nikoho projít kolem, aniž na něho promluvila. A dobře dělala, protože jinak by musela celý den mlčet. A Hedvika pociťovala mlčení jako nemoc.
"Jsi to ty, Heidi?" zavolala na uvítanou. "Nebo to nejsi ty?"
"Jsem to já," odpověděla Heidi.
"A že jdeš sama," divila se Hedvika. "Kde je Běta?"
"Má moc práce. Nemohla se mnou jet," omlouvala tetu Heidi. "A jaké to máš na sobě šaty. Strýc Konrád tě ani nepozná."
Heidi se podívala na svoje hedvábné šaty. Musela uznat, že jsou v horách nápadné. Jejich jasná žluť, kraječky na obou rukávech. Proto si jich všimly i ženy v Hůrce.
"Až tě strýc takhle uvidí, ještě ti kvůli nim vynadá," pokračovala neúnavná Hedvika.
"Dědeček je hodný," bránila ho Heidi.
"Jen si nemysli, tvůj dědeček je teď jako čert."
"Já se ho nebojím."
"Kam jinam bys šla," uznávala Hedvika. "Panstvo tě vyhnalo, viď?"
"Ne," kroutila hlavou Heidi. "Pan Hofman mi dovolil, abych šla domů. Stýskalo se mi po dědečkovi."
"Prosím tě," nevěřila Hedvika.
"A po našem domku."
"Vždyť tam nechodí ani listonoš."
"A po trávě a po horách..."
"To se ti mělo po čem stýskat," řekla Hedvika a v jejím hlase se ozývalo spíš politování než uznání. "Já už nemůžu hory ani vidět."
Heidi pozdravila a vystupovala výš a výš. V obličeji cítila lehké vlnění větru, čerstvý vzduch jí rozvíral plíce. Necítila se unavená, ale Hedvičina poznámka o tom, že ji dědeček v městských šatech nepozná, jí uvízla v hlavě. Neměla by se převléct do starých šatů? Aby se před dědečkovýma očima objevila jako obyčejná Heidi? Dědeček si třeba nevšimne, že byla tak dlouho pryč.
Kde je vhodný balvan? Tady, Heidi se postavila do jeho stínu. Stáhla si přes hlavu hedvábné šaty a rozvázala uzel. Hnědá sukýnka jí padla jako dřív, blůzka taky, ještě uvázat zástěrku. Tak, a co zbývalo? Složit žluté šatečky a uložit je do rance. Nová Heidi se dívala na hory a hory se dívaly na novou Heidi. O něco přívětivěji, to musela uznat. A dala se znovu na pochod.
Odpolední slunce pořád silně pálilo. Jeho paprsky píchaly do kůže. Heidi to snad ani necítila. Tolik toužila být nahoře. Jaká budu, až přijdu k dědečkovi, přemýšlela napjatě. Budu vážná, nebo se budu smát? Heidi to nevěděla. Zatím měla blízko k obojímu: na rty se jí dral smích, do očí se jí tlačily slzy. Zvlášť když se obrátila a podívala se dolů do údolí. Tráva se jí zdála nažloutlá, skály se třpytily jako po
zlacené, jedle jí připadaly zelenější, ba i údolí se modralo víc než jindy. Kde se nabralo tolik barev? Heidi by se byla nedivila, i kdyby uviděla červeného zajíce. Vždyť i té červeně bylo kolem dost. Kývala na ni ze skal ozářených sluncem, na několik okamžiků si ji přisvojil i ledovec. Pak se přebarvil do fialova. Hory jsou určitě vyšší než dřív, usuzovala Heidi, a jsou taky krásnější. Určitě předstihovaly její představy z Frankfurtu.
Heidi se dala do běhu. Teď už musí brzy uvidět vrcholky jedlí za dědečkovým domkem. A taky je uviděla. Pohybovaly větvemi jako jindy. Ještě několik kroků a už spatřila domek. Seděl před ním dědeček? Seděl, kouřil svou dýmku a díval se někam k špičkám hor, které teď předváděly barevnou hru. Zpozoroval Heidi? Ne. Přikradla se k němu ze strany, posadila ranec do trávy a vrhla se mu kolem krku.
"Dědečku! Dědečku!" Na víc se nezmohla.
Děd Konrád neřekl ani slovo. Položil dýmku vedle sebe, uvolnil Heidiny ruce, posadil si děvčátko na klín a pozorně si Heidi prohlížel. Co viděla v jeho očích? Něco strašně lidského: velkou náklonnost, možná i něhu. Starý Konrád konečně promluvil: "To jsem rád, Heidi, že ses vrátila domů. Ale moc dobře nevypadáš. Proč tě poslali domů?"
"Dědečku, já jsem sama chtěla. Nemohla jsem ve Frankfurtu vydržet. Tolik se mi stýskalo po tobě a po horách. Až jsem z toho byla nemocná. Pan Hofman ti posílá dopis. Tam je napsáno, jak to všechno bylo."
Dědeček vzal dopis a pomalu ho četl. Když ho dočetl, začal zase znova. Teprve potom snad věděl všechno. Vzal Heidi za ruku a vedl ji do domku. Rychle ohříval mléko a začal opékat sýr. Myslil si, že má Heidi hlad. Ale Heidi zatím hlad vůbec nepociťovala. Hopkala po domku, prošmejdila všechny kouty a nakonec vylezla po žebříku na půdu.
"Dědečku, já nemám žádnou postel," zazněl shora zklamaný hlásek.
"To nevadí," odpovídal děd. "Uděláme novou. Copak jsem věděl, že se dnes vrátíš?"
"To jsi nemohl vědět," uznávala Heidi. "Vždyť jsem to nevěděla ani já."
"Tak vidíš," usmál se děd. "Pojď dolů. Vypiješ si mléko a něco sníš. Musíš mít přece hlad."
"Dědečku, já mám hrozný hlad," vykřikla Heidi a sjela po žebříku jako blesk. Pospíchala ke chlebu se sýrem, jako by čtrnáct dní nejedla. A taky se musela napít.

 PETR A JEHO STÁDO
Chutnalo jí, jako už dlouho ne. Dědeček to shledával jako přirozenou věc. Člověk přece jí od narození a nesmí přestat jíst až do smrti. Nechutenství? K tomu může dojít jen ve městě, na horách nikdy ne.
"Takové mléko jsem ještě nikdy nepila," prohlásila Heidi a přihýbala si znovu a znovu.
Venku se ozvalo ostré písknutí. Petr se vracel z pastvy. Heidi položila plecháček a vyhrnula se ven. Ano, kolem Petra se hemžilo jeho stádo koz. Když kluk uviděl Heidi, vyvalil oči a zůstal stát bez hnutí. Neřekl ani slovo. Možná že při překvapení žádných slov nepoužíval.
"Petře, jak se máš?" vykřikla Heidi a vrazila mezi kozy.
"Bělko, Lízinko, Čmoudo, jestlipak mě ještě znáte?" lákala Heidi nejbližší kozy. Ale ani je nemusela volat. Kozy ji poznaly, nahrnuly se kolem ní, otíraly se o její sukýnku a potěšené mečely. Heidi jmenovala další kozy, protože se samy o to hlásily. Sokolík vyskakoval do výšky, aby na sebe upozornil, a Turek ho trkal do boku. Chtěl ho odtlačit na stranu, aby měl k děvčátku volnou cestu. Heidi objímala něžnou Lízinku, hladila Sokolíka, drbala tichou Čmoudu. Byla unesená a dojatá z tolika projevů kozí příchylnosti. Konečně se dostala k Petrovi.
"Petře, snad se nestydíš?" řekla Heidi se škádlivým úsměvem.
"Už jsi zase tady," vzpamatoval se Petr.
"Vzpomněl sis na mě?"
"To jo," kýval hlavou Petr. "A půjdeš se mnou na pastvu?"
"Zítra asi ne," rozmýšlela si Heidi, "ale pozítří snad ano."
"Máme zase nový kozy," sděloval důležitě Petr.
"Musíš mě s nimi seznámit."
"To jo," souhlasil okamžitě Petr. "A přijdeš taky k naší babičce?"
"Není nemocná?" Heidi si vzpomněla, že o ni měla ve Frankfurtu strach.
"Ne, ale pořád se po tobě ptá."
"Řekni, že k ní brzy přijdu. Nezapomeneš na to?"
"Ne," řekl ještě Petr. Kozy se kolem něho strkaly. Chtěly jít domů. Kluk zapískal a stádo se hnulo k domovu.
Když se Heidi vrátila do domku, dědečka v jizbě nenašla. Kde byl? Na půdě. Upravoval tam postel. Heidi vyběhla
za ním a pomohla mu urovnat prostěradlo. Seno pronikavě vonělo. Bylo čerstvé, a proto mohlo vydávat vůni v celých oblacích.
Dědeček se díval na Heidi. Jak tu bude spát? Nebude bloudit v noci po domě jako ve Frankfurtu? Prozradil mu to dopis pana Hofmana. Ale Heidi neřekl dědeček nic. Když se setmělo, popřál jí dobrou noc. Sám dlouho bděl, aby Hei-dina noc byla opravdu dobrá. Jenomže bděl zbytečně. Heidi spala jako zabitá. Kdoví jestli se v noci vůbec pohnula. Možná že se obrátila z jednoho boku na druhý. Ale to asi bylo vše.

 NA NÁVŠTĚVĚ U BABIČKY
Heidi se dostala k Petrově babičce až za několik dní. Náhlá nepohoda jí bránila v cestě. Mraky spadly dolů a protahovaly se údolím, jako by tam byly doma, lilo jako z konve, a když zrovna nepršelo, nebylo vidět ani na krok. Hustá mlha zakrývala celý svět. Bystřiny se valily i po cestách, takže bylo nejlepší zůstat doma.
"Alespoň se zase trochu seznámíme," bručel děd Konrád, když se díval oknem. Měl Heidi opravdu rád, i když to nedával najevo. Byla to pro něj velká rána, když odešla do Frankfurtu. Všechno se v něm obrátilo hlavou dolů a v srdci se mu usadil stín. Kouřil, ale připadalo mu, že nekouří. Potkával někdy obyčejné lidi, ale jemu se zdálo, že potkává ničemy, podvodníky a zloděje. Podle toho se taky na ně tvářil. Dostal se z toho, ale jak: s čepicí na hlavě, s nohama v botách a se srdcem nadobro uzamčeným.
A teď se Heidi nečekaně vrátila. Děd Konrád byl přichystán, že se na ni zatvrdí. Ale nevydržel to ani pět minut. Heidi našla správnou skulinku a vnikla mu do srdce znova. Copak se mohl na to dítě zlobit? Zvlášť když si přečetl dopis pana Hofmana. Heidi se tak stýskalo po dědečkovi, až z toho onemocněla. Byla ve Frankfurtu bezmocná, a přece se dostala domů. Děd ji teď bude opatrovat jako oko v hlavě. Děvenku malou. Vždyť sám nikoho na světě nemá, jenom ji.
Vyrazili spolu po cestě k Hůrce, až když znovu vysvitlo slunce. Tráva byla ještě plná rosy, na jedlích visely tlusté vodní kapky a třpytily se jako diamanty, na cestě potůček ještě nevyschl. Ale ten vzduch! Čerstvý, svěží a omamný jako staré víno.
Nad Hůrkou se dědeček a Heidi od sebe oddělili. Děd chtěl zajít k pekaři pro kufr, Heidi mířila k babičce. Musela nejdřív obejít kus lesa a potom teprve zahlédla chaloupku
pod skalním útesem. Dala se do běhu, srdce jí tlouklo napětím. Konečně stiskla kliku a vřítila se do světnice celá udýchaná.
"Můj bože, takhle se k nám vždycky přihnala Heidi," ozvala se z koutku slepá babička.
"Jsem to já!" vykřikla Heidi a hrnula se k ní.
"Pojď sem, děťátko, ať si na tebe sáhnu," řekla babička.
"Babičko, nejste nemocná?"
"Děvenko zlatá, já už zdravá nikdy nebudu," odpověděla babička a hladila Heidiny kučeravé vlasy. "Voníš senem a to mám ráda."
"Já spím na seně," smála se Heidi.
"A jak ses měla ve Frankfurtu?" vyzvídala Petrova matka Brigita. Představovala si, že Frankfurt je někde na konci světa. Nejsou tam ani hory, ani lesy, ani pastviny. Jak tam mohou lidé žít?
"Dobře, ale tady je to lepší."
"Muselas tam plakat, viď?" ptala se babička.
"Ano," tiše odpověděla Heidi.
"Ubližoval ti někdo?"
"Ne, ale slečna Majerová chtěla, aby ze mne byla slečinka."
"Slečinka!" smála se babička. "To jsou na světě nerozumný lidi. Jako by z Heidi mohla být slečinka!"
"A jestlipak jsi tam vyprávěla, jak to u nás vypadá?" zajímala se Brigita. "Třeba hory nikdy neviděli."
"Možná že ani nevědí, jak vypadá sníh," usmívala se babička.
"Klára k nám přijede a já jí všechno ukážu," oznámila slavnostně Heidi.
"Kdo je to?
"Nemůže chodit, ale já ji mám ráda."
"Chudák," litovala ji babička. "To je snad nejhorší, když člověk nemůže chodit."
"Už umím číst." Řekla Heidi
s dětskou pýchou v hlase. Byl to jeden z nejhezčích okamžiků jejího krátkého života.
"Heidi, je to možné?" spráskla ruce babička. "Vezmi si na polici zpěvník a honem mi přečti nějakou píseň. Kolik let se na to těším, ale nemůžu se dočkat."
Heidi vzala zpěvník, otevřela ho nazdařbůh a začala čistým, jasným hláskem číst první píseň, která jí padla do oka. Nebyla to naštěstí píseň smutná. Mluvila o zlatém slunci, o radosti srdce a napomínala čtenáře, aby si nikdy nezoufal. Pán Bůh nad ním bdí a nedopustí, aby se mu stalo něco zlého.
Babička tiše poslouchala, obličej měla vážný, zářila z něho tichá radost. Prsty přestaly spřádat len, hlava se jí natočila k Heidi. I Brigita odložila pohrabáč, kterým upravovala ohniště, a napjatě poslouchala.
Ale k další písni se už Heidi nedostala. Před domkem se ozvaly kroky. Někdo tam schválně dupal.
"Dědeček!" vykřikla Heidi a spěšně se s babičkou i s Petrovou matkou rozloučila. Brigita ji před dveře nevy-provodila. To ať na ní nikdo nežádá. Má Heidi ráda, ale se strýcem Konrádem se setkat nechce. Ani po smrti ne.
Děd Konrád po tom netoužil. Byl rád, když uviděl jenom Heidi. Co mu bylo do ostatních? Nic. Nesl kufr, jako by to bylo jen pírko, a myslil si, už aby byl s Heidi zase doma. Jenomže Heidi byla plná nadšení z právě uplatněného čtení.
"Dědečku, máš doma zpěvník?" zeptala se lichotivě.
"Ne," vrtěl hlavou děd. "Já zpěvník nepotřebuju."
"To je škoda," vzdychla Heidi.
"Proč?"
"Přečetla bych ti nějakou píseň. Jako teď babičce."
"Ty umíš číst?" zarazil se děd a nedůvěřivě prohlížel malou vnučku.
"Ano," pokrčila ramínky Heidi, jako by nešlo skoro o nic, "naučila jsem se číst ve Frankfurtu. A psát taky."
"Heidi," zasmál se konečně dědeček. "To znamená, že už do školy nemusíš vůbec chodit. A já jsem měl strach, že tě tam přece jen budu muset posílat."
"Dědečku, uvidíš," vzhlédla k němu nahoru Heidi. "Já naučím číst i Petra."
"Na to jsem moc zvědavý," prohlásil děd Konrád. Přiznával se teď k vlastnosti, kterou snad ani neměl. Ukázalo se to hned při rozbalování věcí uložených v kufru. Heidi mu s nadšením ukazovala zimní boty, letní boty, kabát s kapuci, zimní šaty, letní šatečky, zástěrky, blůzky, potřeby k šití, barevné tužky, sešity, držátko, gumu, obtisky, obrázkové knížky. Panebože, tam bylo věcí! A jakých krásných. Heidi z nich byla celá divá. Děd Konrád jen kýval hlavou, podíval se jedním okem, když mu Heidi něco strkala před nos, a jinak si hleděl své práce. Vyřezával právě měchačky a to není jen tak. Stačí křivě říznout a dřevo musí do ohniště. V duchu ovšem děd Konrád uznával, že ten pán z Frankfurtu asi nebude zlý. A jeho dcera Klára je možná i hodná. Vědí něco o světě, kdežto vesničané z Hůrky nevědí nic.
Nakonec objevila Heidi v kufru balíčky tabáku. Komu mohly být určeny? Jedině dědečkovi!
"To bych se divil," prohlásil děd nedůvěřivě. "Vždyť mě ani neznají."
"Ale znají," smála se Heidi. "Kolikrát jsem o tobě vypravovala? Já myslím, že tisíckrát."

 DOPIS OD KLÁRY
Vítr rozkýval větve jedlí, takže silně zašuměly. Nejen že ohlásily nádherné ráno, plné rosy a jemné ranní mlhy, ale současně probudily i Heidi. Co udělala, sotva si protřela oči? Vyskočila ze svého pelíšku, pečlivě se oblékla, to byl dobrý výsledek přísné výchovy slečny Majerové, a rychle sestoupila po žebříku do světnice. Postel už byla prázdná, dědeček nikde.
Heidi utíkala před domek. Dědeček tam stál a díval se po nebi i po hřebenech hor. Z ranní oblohy předvídal, jaké bude počasí.
Dnes se po nebi táhly růžové obláčky až někam za nejvyšší hory. Snad se tam někde shromažďovaly, protože obloha se zdála od minuty k minutě čistší a víc modrá. Východ svítil žlutě, slunce odtud vystupovalo slavně a velebně na svou každodenní pouť. Vrchol ledovce se rozzářil třpytivými odlesky.
"Dnes bude krásně, viď, dědečku," vykřikla Heidi.
"Myslím si to taky," přikývl děd a přitiskl k sobě Heidinu kučeravou hlavu. "A jak ses dnes vyspala?"
"Dobře," odpověděla Heidi. "A nic se mi nezdálo."
Běžela se umýt k sudu a děd odešel do stájky poklidit a podojit kozy. Vyhrnul hnůj, nasypal novou podestýlku a drsným hřbílkem vykartáčóval kozám srst. Kozy stály jako přibité, asi se jim ranní toaleta líbila. Zato při dojení projevovaly neklid. Máchly hlavou nahoru, spustily ji zase dolů, krok vlevo, potom krok vpravo.
"Stůj!" křičel dědeček na Bělku.
"Postojíš chvíli?" křičel dědeček na Čmoudu.
Křičel, ale nezlobil se. Kozy jsou přece kozy a kozami zůstanou. Jen je pustil ven, a už se hnaly k Heidi. Otíraly se o ni, strkaly do ní. Samou láskou by ji byly nejradši porazily. Možná že chtěly, aby taky běhala po čtyřech, jako to dělají kozy.
I
"Bělko! Čmoudo!" napomínala je Heidi a byla ráda, když se nablízku objevil Petr. Hvízdal, až se třásly hory. To bylo znamení pro dědečkovy kozy. Nechaly Heidi na pokoji a hnaly se ke svým kozím družkám.
Petr chvíli okolkoval, hrabal se ve své plátěné tašce a nakonec podal Heidi psaní.
"To mi dal listonoš," řekl důležitě.
"Pro dědečka, nebo pro mě?" zeptala se Heidi.
"Pro tebe," odpověděl Petr a znovu silně zahvízdal. Snad to mělo být znamení, že ho psaní nezajímá. Kozy se kolem něho shlukly a čekaly, co se bude dít.
"Půjdeš se mnou na pastvu, nebo nepůjdeš?" ozval se Petr se zamračenou tváří.
"Jak bych mohla jít na pastvu, když jsem dostala psaní?" odpověděla Heidi udiveně.
"Já jsem to věděl," prohlásil Petr a švihal prutem okolo sebe, "ani jsem ti neměl to psaní dávat."
"Vždyť je to od Kláry!" vykřikla Heidi.
"Co je mi do Kláry," utrousil Petr opovržlivě a hnal stádo na horní pastvinu.
"Ani bys ho neuměl přečíst," urazila se Heidi.
"Až budu chtít, tak přečtu všechno," odpověděl Petr, ale to už slyšely jenom kozy. A ty se o čtení nezajímaly. Slídily radši po té nejčerstvější a nejvoňavější trávě.
Heidi otevřela dopis a četla:
Milá Heidi!
Už začínám pomalu balit věci. Asi za týden se vydáme na cestu do Švýcar. Jen co se tatínek vrátí z Paříže. Pan doktor Klasen k nám chodí každý den a ve dveřích volá: "Ať už jste pryč! Vzhůru do Alp!"
Nemohu se dočkat, až uvidím všechnu tu krásu ve vašich horách. Chci poznat Tvého dědečka, Petra a jeho kozy, Váš domek a všechno, všechno. Nejprve musím zůstat týden v lázních Ragazu, abych si zvykla na hory, a pak se vypravíme nahoru. Tatínek mi slíbil, že mě vynesou v židli až k Vám. Snad tam najdeme nějaké nosiče, ale já nejsem tak těžká. Tatínek půjde se mnou. Slečna Majerová nepřijede. Nechce. Tatínek se jí ptal: "Tak co bude s Vámi, slečno Majerová?" Ale ona jen uctivě poděkovala a tvrdila, že by to byla neskromnost, kdyby pozvání přijala. Myslím si, že se hor bojí. Snad ji vystrašil Šebestián, když po návratu vypravoval, že veŠvýcarech jsou strašnépropasti. Stačí jediný chybný krok a už je člověk na dně. Já se vašich hor nebojím a tatínek taky ne. Nemohu se dočkat, abych už byla u Tebe. Pozdravuju Tě nejmíň stokrát.
Tvoje věrná přítelkyně
Klára
"Dědečku! Dědečku!" volala Heidi, sotva psaní dočetla. "Copak? Stalo se něco?" ozval se děd Konrád z jizby.
Už tam zasedl k práci. Dnes začínal dlabat misky.
"Přijede k nám Klára! Víš, že k nám přijede Klára! křičela Heidi a vrazila do světnice se psaním v ruce.
"To nevím," kroutil hlavou děd.
"Dostala jsem psaní," hlásila Heidi. Bylo to její první psaní v životě.
"A kdy přijede?"
"Asi za týden do Ragazu a k nám asi za čtrnáct dní."
"Aha," odpověděl děd Konrád a zamyslil se.

 DĚDEČEK PŘESTAVĚL DOMEK
Heidi se rozhodla přijmout do domku dívčího hosta
z Frankfurtu, ale děd Konrád věděl, že to nebude záležitost tak jednoduchá. Kde bude Klára spát? Na seník přece nepoleze, když nemůže ani obyčejně chodit. Kde bude jíst?
Kam se uchýlí, až bude pršet? Tohle všechno vyžadovalo
přemýšlení. A děd Konrád myslet uměl. Vyžadovalo to i práci. A pracovat starý Konrád taky uměl.
Vymyslel to takhle: V hlavní světnici postaví dvě postýlky. Jednu pro Heidi, druhou pro Kláru. Sám bude spát nahoře na seně. Ohniště ve světnici ponechá, ale bude se v něm topit jenom tehdy, když bude venku chladno. Ohniště na vaření zařídí děd v kůlně vedle kozího chlívku. Pro náčiní a nářadí z kůlničky sbije z prken zvláštní přístřešek. Mimoto postaví před domkem pevný stůl s lavicí a několika židlemi. Za pěkného počasí budou u něho obě dívky sedět. povídat si a proč by nemohly u něho i jíst.
Takový byl dědův plán. A teď ho provést. Prkna děd Konrád měl, hřebíky taky, nechyběla mu pila ani dláto, ani sekera. Chyběl mu jen pomocník. Ale toho nakonec taky našel. Kdo to byl? Petr. Jedině Petr, na nikoho jiného starý Konrád nepřišel. A co Petrova povinnost? Jak napase kozy. když bude pomáhat dědovi? Kozy bude pást Heidi. Vždyť je s nimi jedna ruka. Dokonce se zdálo, že ji kozy mají radši než Petra. Že by s ní nevytáhly na pastvu? Že by stávkovaly? Toto.
Nic lepšího děd Konrád nemohl vymyslet. Petrovi se jeho nápad ohromně zamlouval. Bude pracovat jako truhlář. To bude něco pro něj. Nemusí přece věčně pást kozy.
Děd Konrád přiřezával prkna, ohlazoval je hoblíkem a samozřejmě je taky sbíjel. Hučel si přitom do plnovousu a občas mrskl okem po Petrovi. A jaké překvapení. Kluk se stavěl ke dřevu jako starý mistr. Ani mu prkno neupadlo z ruky, ani ho neuhodilo, dokonce se mu samo nabízelo, kde ho má zkrátit, kde zaoblit, kde uhladit.
"Ty kluku," divil se děd Konrád, "kde ses to naučil?"
"Nikde," odpověděl krátce Petr.
"Nepovídej," durdil se naoko starý.
"Doma máme pilu a sekeru. A na pastvě mám jen prut," vysvětloval Petr. Nechápal, proč na něj starý Konrád dotírá.
Když se Heidi navečer vracela z pastvy, nestačila se divit, co všechno nového ti dva truhláři za den udělali. Domek se jí den ze dne měnil před očima. Přibývalo v něm místa, přibývalo v něm pohodlí. Klára mohla pomalu přijít.
Dědeček neopomněl pochválit Petra. Jak se staví k práci a jak je šikovný při obrábění dřeva. Heidi to slyšela ráda. Petr se tvářil nezúčastněně, jako by se všechno rozumělo samo sebou, jako by opravdu o nic nešlo.
"Ještě by měl Petr umět číst," podotkla Heidi.
"Možná že se letos začnu o čtení zajímat," připustil Petr.
"Máš nejvyšší čas," utrousil dědeček.
"Já tě budu učit," nabídla se Heidi.
"Tak jo." Petrův obličej se roztáhl do širokého úsměvu. "Uvidíš, že se naučím číst jedna dvě."
"Víš, že tomu věřím?" řekl dědeček. Zdálo se, že to myslí vážně. Kluk se nedal ve škole uvěznit, ale smysly měl otevřené i paměť měl nepochybně dobrou. Proč by se nemohl naučit rychle číst?

 KLÁRA SE HOR NEBÁLA
"Dědečku, pojď se podívat, ale rychle!" vykřikla Heidi.
Děd Konrád vyběhl z nové kuchyňky - po ránu tam chystal na ohništi hraničku dříví - a zadíval se do údolí. Heidi nevolala nazdařbůh. Něco takového ještě neviděl.
Do horské stráně vystupoval průvod. Vpředu šli dva muži, kteří nesli na židli dívku. Za nimi našlapoval kůň, v jehož sedle seděl pán se slamákem na hlavě. Další muž před sebou strkal křeslo. Mělo naspodu kolečka, ale horská cesta mu pohodlnou cestu odpírala. Pohazovala jím sem a tam. Bylo to křeslo, na kterém Klára trávila své dlouhé dni. Jako poslední šel nosič se dvěma kufry a vlněnou pokrývkou.
"Už jsou tady! Už jsou u nás!" volala Heidi a rozběhla se z kopce hostům naproti. Nosiči se zastavili a Heidi se vrhla Kláře kolem krku. Muchlaly se navzájem, pištěly, nesouvisle vykřikovaly a nakonec se smály. Vždyť se neviděly takovou dobu.
Pan Hofman seskočil z koně a pochválil Heidi, jak dobře vypadá. Změnila se opravdu k nepoznání. Zakulatila se, tváře jí jen hořely, možná že i trochu povyrostla. A to pan Hofman nevěděl, že její noční vycházky už nadobro ustaly. Nemusela už dědečka hledat. Byla u něho.
Teď se přiblížil i děd Konrád a pozdravil se s panem Hofmanem. Možná že mu to dělalo potíže, protože byl zvyklý být k lidem nepřívětivý. Jenomže pan Hofman byl zase zvyklý být k lidem přívětivý, a tak to všechno dobře dopadlo. Potřásli si jednoduše rukama a nejdřív pochválili počasí, protože hostům opravdu přálo. Slunce se valilo tiše po obloze, teď po ránu spíš ozdobné než horké, po mracích ani stopy. Jen několik šedivých lenochů leželo na hrotech hor a trochu je zakuklovalo. Vypadalo to, jako když vrcholky hor mají kapuce.
"Tady je vaše tvrz," řekl pan Hofman a ukazoval přitom na domek.
"Ano," přikývl děd Konrád. "Vedu tu potichu svůj život."
"K neuvěření," kroutil hlavou pan Hofman. "Jak je to možné, že tady vydržíte. Ne že by tu nebylo krásně. Ale nic se tu neděje. Jeden den tu musí být jako druhý." Nebylo divu, že pan Hofman takhle mluvil. Byl to člověk z velkého města. Nehybnost přírody ho děsila. Věřil, že úplného rozvoje sil dosáhne člověk jen ve městě. Jedině tam tryská lidský duch, jedině tam se všechno hýbe.
"Hory táhnou člověka zpátky k přírodní povaze," odpověděl děd Konrád. "Co říkáte vy, pane Hofmane, to jsem si myslíval taky. Žil jsem dlouhá léta v Neapoli. Ale když se mi můj tehdejší svět rozpadl, vrátil jsem se do hor. A tady jsem si dal dohromady nový svět."
"Mně se tu chce pořád spát," smál se pan Hofman a vedl koně kolem domku. Průvod kodrcal za nimi. Obě dívky štěbetaly, jako by se neviděly pět let.
"Spaní v horách se nebraňte," pokyvoval hlavou děd Konrád. "Tady byste se asi odnaučil pospíchat. A možná že byste se taky změnil. V horách se všechno zaobluje, zmírňuje a zklidňuje."
"Nestrašte mě!" durdil se naoko pan Hofman.
"Ale pane Hofmane," usmál se děd a opatrně přenesl Kláru z její cestovní židle do měkkého křesla, na které byla zvyklá. Provedl to šetrně a obratně, jako by celý život někoho ošetřoval.
"Kde jste se tomu naučil?" divil se pan Hofman.
"Život naučí člověka lecčemu," pokrčil rameny starý. Bylo na něm vidět, že si připomněl něco dávného.
Heidi s Klárou se usadily u venkovního stolu, nosiči si lehli do trávy a usnuli. Hnědák pana Hofmana se potuloval po louce a klidně se pásl.
"Pojďte se podívat dovnitř," zval děd pana Hofmana "Heidi by byla ráda, kdyby tu slečna Klára nějaký čas zůstala. A já bych byl taky rád."
"Děkuji vám," odpověděl pan Hofman. "Přiznám se, že jsem s tím nepočítal."
"Vidíte ty dvě postýlky? Tady budou děvčata spát," vysvětloval děd Konrád. "Může se tu i zatopit, může se tu i jíst. kdyby náhodou pršelo. Ale v září bývá hezky."
"Mně se to líbí," rozmýšlel se pan Hofman. "Pojďte, zeptáme se Kláry. Možná že by jí zdejší vzduch prospěl."
"O tom nepochybujte."
"Jenomže mi dělá starost, že budete mít s Klárou trápení. Potřebuje velkou péči a stálou obsluhu. Věřte mi, pane Konráde, to není maličkost."
"Nebojte se," uklidňoval ho děd, "já vím, co je v takovém případě potřeba. A my budeme kolem slečny Kláry dva."
"Na Heidi se taky spoléhám," smál se pan Hofman. "To je děvče jako oheň."
Kláry se ani nepotřebovali ptát. Souhlasila předem. Heidi jí už prozradila, co všechno dědeček nachystal, aby tu mohla zůstat. Jak mu byla Klára za to vděčná. Jaká to pro ni bude změna. Co všechno tady pozná. Jak se seznámí s horami. Jakým zajímavým způsobem tu bude žít. Jak se užijí s Heidi. A snad pozná i Petra s jeho stádem koz.

 PŘIHNAL SE PETR, PŘIHNALY SE KOZY
To se rozumí, že ho poznala. Ale jen zdálky. A taky ne hned. Až navečer. Nosiči už dávno odešli, po obědě odjel i pan Hofman. Přesně řečeno odešel, protože při cestě dolů neustále padal hnědákovi na krk. Co měl dělat? Seskočil dolů a šel pěšky po boku udiveného koně.
Slunce se hodně nížilo, ale stále ještě nebylo jisté, za kterým vrcholem se schová. Navečerní barevná hra už začínala. Ledovcový sníh se jasně a čistě třpytil, na modře průsvitných skalách se ukázalo růžové světlo. Nejdřív se podobalo jenom závoji, ale v malé chvilce slunce vytáhlo růžovou štětku a natřelo celé skalní plochy. Jako když se hory chystají na svatbu.
"Vidíš to?" šeptala Heidi.
"Vidím," žasla Klára.
"Tobě na uvítanou."
"Děkuju horám," usmála se Klára.
"Poděkuj slunci."
"Děkuju slunci," řekla Klára tichým hlasem.
"I ty máš obličej růžový," smála se Heidi, "a s nádechem zlata."
"Ty taky," divila se Klára. Všechno jí tu připadalo nové a zvláštní. Cítila se menší než ve Frankfurtu, ale současně se taky cítila šťastnější.
Najednou se ozval ostrý hvizd, mečení koz a zvonění zvonků. Petr se přihnal se stádem jako velká voda. Kozy obklopily dřevěný stůl, u něhož seděly obě dívky. Heidi vyskočila, chytala jednu kozu po druhé a představovala ji Kláře.
"Kláro, to je naše Bělka."
"Dobrý den, Bělko," řekla způsobně Klára.
"To je naše Čmouda."
"Dobrý den, Čmoudo. Jak se máš?"
Koza zamečela, jenomže se nedalo rozeznat, jestli se má dobře, nebo špatně. Spíš dobře, protože měla břicho jako buben.
"A tohle je Sokolík."
"Dobrý den, Sokolíku," pozdravila ho Klára. "O tobě jsem už hodně slyšela. Jsi jenom neposedný, nebo jsi taky uličník?"
Sokolík se místo slušné odpovědi rozehnal a rovnou ke Kláře. Je pravda, že přitom sklonil hlavu. Ale proč? Chtěl se poklonit, nebo chtěl Kláru trknout?
Heidi ho zadržela, i když se Sokolík vzpíral. Největší potěšení z toho měl Petr. Stál vzadu, díval se na obě dívky, poslouchal, co říkají, a když se Sokolík rozhodl k útoku, potají se uculoval. Jen ať ji nabere!
"Petře, pojď sem!" volala na něj Heidi.
"Já musím domů," odpověděl Petr a zlostně kolem sebe švihal prutem. Tak to tedy je. Kvůli téhle holce na křesle nešla Heidi na pastvu. A ani v budoucnosti chodit nebude.
"Klára tě chce vidět," hartusila Heidi.
"Co je mi do Kláry," odpověděl Petr nezdvořile. Opravdu, co je mu do ní. Otočil se a hnal se ze stráně dolů. Kozy za ním skákaly jako zběsilé.
"Heidi, udobří se na mě Petr?" zeptala se nesměle Klára.
"On se na tebe nezlobí," smála se Heidi.
"Já jsem myslila, že se na mě zlobí."
"Petr je samotář. Nerad tu vidí cizí lidi."
"Vezme mě taky na pastvu?"
"Ano, ale nejdřív si tu musíš zvyknout."
"Já si rychle zvyknu," řekla Klára a byla opravdu odhodlána podstoupit všechno možné, jen aby mohla s Petrem na pastvu.

 VŠEDNÍ DNI
Děd Konrád se probudil už za prvního ranního rozbřesku. Oblékl se, slezl po žebříku dolů, ale pohyboval se tiše, aby nikoho ve světnici nevzbudil. Obě spaly, jako by byla ještě půlnoc. Klára i Heidi. U úst jim slabě ševelil dech, v tvářích měly dětský výraz. Dal by se označit krátce: potěšení ze života.
Děd Konrád vyšel před domek a rozhlížel se jako obvykle. Země se zbavovala posledních závojů mlh a začala ukazovat všechno své bohatství: stromy, keře, skály, balvany, tekoucí vodu, kozí cestičky, koberce mechu a trávy, horské prostory, zubatý obzor. Obláčky plující po nebi se pomalu rozplývaly. Když se slunce vplížilo na oblohu, zmizely docela.
Děd se vypravil na samotu v blízkosti Hůrky, kde měl zamluvené máslo, a rychle se vrátil. Vešel do světnice a znovu obhlížel obě dívky. Klára otevřela oči a dívala se překvapeně kolem sebe. Kde se to probouzí? Vzpomněla si, jak by si nevzpomněla. Viděla spící Heidi, viděla taky dědečka.
Nemůže být nikde jinde než v horách.
"Jak jste se, dceruško, vyspala? Dobře?" zeptal se dědeček. "Ani jednou jsem se neprobudila," usmála se Klára.
Děd Konrád jí pomohl s převlékáním, přinesl vodu na umytí a posadil Kláru do křesla. Vyvezl ji ven k dřevěnému stolu. Počínal si jako zkušený ošetřovatel. V tu chvíli se taky probudila Heidi. Je to možné, že by Klára už seděla venku? Kousky šatů poletovaly kolem Heidi jako ptáci. Smočila si taky obličej a hned běžela ven. V tváři ucítila ranní svěžest, vzduchem pronikala kořenná vůně jehličí.
"Kláro, jak se máš?" vykřikla Heidi.
"Kdybych tady mohla zůstat, co bych za to dala," vzdychla Klára.
"Vždyť jsem ti vypravovala, jak je u dědečka krásně.
"Je to o moc hezčí, než jsem si představovala."
"Hory umějí taky potrápit, ale dnes na to nemusím myslet," řekl dědeček. Přinesl dětem chléb s máslem a mléko. Díval se, jak jim chutná. Obě hryzaly tuhý chléb s máslem, jako by nejedly alespoň týden. Děd Konrád místo snídaně jen pokuřoval a vyhlížel Petra se stádem koz. Už tu měl být.
Za chvíli bylo slyšet Petrovo pískání, ozývalo se i cinkání kozích zvonků. Konečně se kluk objevil. Myslíte, že se přiblížil k oběma dívkám? Kdepak. Zůstal stát za rohem domku a vykukoval jen jedním okem. Kozy se nahrnuly kolem Heidi a šťouchaly i do Kláry. Dívky křičely, jako když je na nože bere. Klára se zprvu příchylnosti Petrových koz bála, ale když viděla, s jakou přátelskou drsností s nimi zachází Heidi, sebrala všechnu odvahu a začala lomcovat kozími hlavami taky. I těmi drzými. Některé kozy bylo potřeba spíš pohladit, jako třeba Lízinku, která si pohlazení přímo vynucovala. Kozy měly hlad, a tak s nimi nebylo k vydržení.
"Petře, kde jsi?" volala Heidi zkušeným horalským hlasem.
"Tady," odpovídal táhle Petr, ale neukázal se.
"Žeň už na pastvu," křičela Heidi. "Na co čekáš?"
"Na tebe," ozvala se zarputilá odpověď. "Když pasu vaše kozy, musíš se mnou na pastvu."
"Půjdeme s tebou s Klárou, ale dnes ještě ne," vysvětlovala Heidi, aniž se hnula. Kluk jeden paličatá! Zvykl si na společnost a chtěl mít Heidi s sebou.
"Tak hneš se, nebo ne," řekl dědeček se zlostí v hlase. Obešel roh domku, aby měl kluka na očích. Petr se lekl, protože se děda Konráda odjakživa bál. Popoběhl kus napřed, zapískal a kozy se hnuly za ním. Už asi cítily v nozdrách svěží voňavou trávu.
"Proč zůstával Petr za rohem?" nechápala Klára.
"Protože se tě stydí," odpovídala Heidi. Znala Petra a viděla mu až do žaludku.
"Já bych chtěla na pastvu," zatoužila Klára.
"Musíme počkat, až nás dědeček pustí," odpověděla Heidi.
Ale dědeček je dlouho nepouštěl. Den míjel za dnem. jeden hezčí než druhý. Heidi s Klárou měly pořád co dělat: vypravily se jednou pod jedle, jindy k bystřině, někdy na travnatou loučku s hvězdami podzimních květů a jindy zase do vlhkého stínu skály, kde bylo cítit sněžný chlad, ačkoli ledovec ležel daleko odtud.
Z Maienfeldu přijel pan Hofman a znovu dlouze rozmlouval s dědečkemKonrádem. Hovor se stočil na majetek. Pan Hofman soudil, že majetek je podstata, z níž je stvořen svět. Děd to popíral.
"Když jsem byl ještě mladý frajer," odpovídal klidně, "taky jsem měl majetek. Vzbouřil jsem se proti němu a on se vzbouřil proti mně. Vypařil se mi, ztratil se. A teď jsem rád, že na něm nejsem závislý. Jím, piju, pracuju, spím a nemám žádnou velkou starost."
"Chcete říct, že jste šťastný?" divil se pan Hofman.
"Chci říct, že nejsem nešťastný," odpověděl děd Konrád. "Zvlášť teď, když mám u sebe tu svou malou."
"Rozumím," kýval hlavou pan Hofman a očima plnýma světla se díval po obou dívkách, které právě psaly dopis slečně Majerové. Popisovaly jí dědečka, domek, skály, hory, jedle, Petra, kozy, západ slunce, východ slunce, pečený sýr, křik ptáků a taky sviště, aby se měla slečna čeho bát. Heidi i Klára přitom křičely a smály se, jako by hory patřily jenom jim.
Kláře pobyt na horách svědčil. Chutnalo jí jíst, na tvářích se jí objevila barva - dívka trochu zhnědla a dokázala se dokonce začervenat - z pohybů zmizela dřívější poma
lost a vláčnost, v očích se objevilo něco nesmírně živého. Dědeček ji každý den zkoumavě prohlížel a jednou ráno ji nenápadně pobídl:
"Dceruško, nemohla byste chvíli stát?"
"Já se bojím," vydechla Klára.
"Jen to zkuste," řekl dobrosrdečně děd.
Klára se za jeho pomoci postavila, ale vydržela na nohách jen chvilku. Naříkala, že ji všechno bolí. Už to nevydrží. A zachytla se dědečka, který ji opět posadil na křeslo. Klára se cítila šťastná: nejenže byla na horách u Heidi, ale taky chvilku stála. A to bylo pro ni něco jako zázrak.
Tenhle zázrak se teď opakoval každý den několikrát, takže zázrakem přestával být. Stalo se z něho jednoduché cvičení, při kterém Kláru bolely nohy, ale ne tolik jako poprvé. Stála a Heidi tancovala kolem ní. Klára stojí! A sama! Už ji nepodpírá křeslo, ale její vlastní nohy! Sláva! Sláva!
Jednoho dne prohlásil dědeček při večerním jídle: "Zítra půjdeme s Petrem na pastvu." A hned to taky sdělil Petrovi, který právě míjel domek s celým svým stádem. Kluk na to neodpověděl. Ani se neopovážil nějak zatvářit. Tak se dědečka bál. Jenom kolem sebe švihal prutem, a když se objevil nablízku hřbet některé kozy, nerozmýšlel se ani chvilku a sekl po něm. Koza jen vymekla a letěla jako splašená.

 STALO SE, CO NIKDO NEOČEKÁVAL
Na vrcholech hor ležel zlatožlutý závoj, šedá úbočí skal se růžově leskla, čerstvý vítr rozhoupával větve jedlí. z dálky se ozýval křik dravého ptáka. Všechno bylo připraveno: slunce se mohlo vyhoupnout na oblohu. A za několik okamžiků se to skutečně stalo. Temně rudá sluneční koule se pomalu zdvíhala nad hřebenem hor, jako by ji někdo táhl na provaze.
Děd Konrád vytlačil Klářino křeslo a pak se vrátil do světnice vzbudit děti. Chtěl je včas připravit na cestu na horskou pastvinu.
Mezitím se objevil u domku Petr se svým stádem. Měl v sobě víc zlosti než radosti. Jak dlouho s ním Heidi nechoďila na pastvu? Nejmíň čtrnáct dní. A kdo tím byl vinen? Cizí holka, která pořád sedí v křesle. Asi je líná chodit. Petr se na ni zlobil. Heidi kolem ní běhá, strýc Konrád jí posluhuje, ale na Petra si cizí slečinka nepřijde. Ani si jí nevšimne, i když má s nimi dnes jít na pastvu.
Petr uviděl křeslo, které stálo před domkem velice sebevědomě. Zamračil se. Křeslo? Nepřítel! Chová pořád Kláru na klíně a jen ji rozmazluje. Něco Petra napadlo. Bylo to pěkné? Ani trochu.
Petr se opatrně rozhlédl. Nikdo ho přitom nesměl vidět. Všichni byli naštěstí v domku. Nikde živá duše. Petr skočil ke křeslu jako rozumu zbavený, odvezl ho spěšně za roh domku a tam do něho strčil, ať si letí, kam chce.
Křeslo se rozjíždělo pomalu, ale na prudké stráni nabíralo rychlost. Nakonec se smeklo ke skalním útesům a řítilo se dolů. Co z něho mohlo zbýt? Jen trosky.
Petr se otočil a pospíchal nahoru, jako by měl křídla. Kozy utíkaly za ním. U ostružinového keře na kraji horské pastviny se Petr zastavil a vyhlížel, co se děje dole. Nedělo se tam nic. Křeslo zmizelo, z domku zatím nikdo nevyšel.
Petr se zasmál: provedl to dobře. Bez křesla bude ta cizí holka nemožná. Musí domů a Heidi bude opět volná. Každý den ráno spolu vytáhnou na pastvu. Starý pořádek se zase obnoví k radosti všech. Budou spokojenější i kozy.
Klid před domkem musel skončit. Ze dveří vyběhla Heidi a rozhlížela se po křesle. Podívala se i za roh. Křeslo nikde. Objevil se dědeček s Klárou na rukou.
"Kde je křeslo? Tys ho odklidila?"
"Právě že ne," odpověděla Heidi udiveně. "Všude ho hledám a nikde ho nevidím."
Vítr prudce zavál. Dveře domku se rozlétly, ve střeše kůlničky silně zapraskalo. Vítr se ukazoval jako Petrův spojenec.
"Možná že ho srazil vítr," řekla Heidi rozčileně.
"Jestli je to pravda, tak je rozbité napadrť," usoudil dědeček.
"Nepůjdeme na pastvu?" naříkala Klára. "Už se tam nikdy nedostanu."
"Nebojte se, dceruško," konejšil ji dědeček. "Na pastvu můžeme jít i bez křesla. Stejně by nám překáželo. Vezmu vás do náruče a odnesu vás až nahoru."
"To jste hodný," jásala Klára.
"Dědeček si ví se vším rady," usmála se Heidi.
"Kde jen ten kluk vězí," mrzoutil dědeček, protože se Petr neukazoval. "Heidi, vyžeň kozy! Půjdeme napřed!"
Od domu vyrazil průvod nahoru do horské stráně. Vpředu Heidi s oběma kozami, vzadu nesl dědeček v náručí Kláru. Přes rameno mu ležela pokrývka, na kterou si měla Klára sednout. Když došli nahoru, bylo jim všem teplo.
Čekalo je tam překvapení. Petr se povaloval v trávě a stádo koz z Hůrky se už spokojeně páslo.
"Proč jsi nezašel pro moje kozy?" zlobil se dědeček. "Jaké jsou to novoty?"
"Nikdo u vás nebyl vzhůru," odpověděl rozpačitě Petr.
Děd Konrád se dál neptal. Prostřel pokrývku na místo, kde se nejvíc opíralo slunce, a Kláru tam posadil. Ukázal dětem, kde mají jídlo, a vypravil se domů. Navečer se pro ně vrátí.
Kláře se zdálo, že je jako v nebi. Na obloze jasná modř, nikde ani mráčku. Ledovce se třpytily, jako by byly z křišťálu. Štíhlé hroty hor trčely nahoru, zatímco oblé vrcholy kopců patřily spíš do údolí. A nade vším vál větřík, který rozkýval všechno, co mohl: hlavičky květů, uschlé stonky, úzké listy vysokých trav, větvičky křoví i kozí srst.
Klára se důvěrně seznamovala s jednotlivými kozami. Přicházely jedna po druhé a žraly jí z ruky. Heidi trhala trávu a pořizovala zásobu krmení. Každá koza měla svůj výraz v očích, svůj zvyk, jak se přebírala v trávě, svůj způsob chování. Nejdivočejší se zdál Sokolík, nejmrzutější Turek a nejvíc něžná připadala Kláře Lízinka. Chtěla žrát jen z ruky a byla ráda, když ji někdo přitom hladil mezi ušima. Dědečkova Bělka se zdála rozumná, Čmouda se projevovala jako koza dost zmlsaná.
Jak zvláštní byl tenhle kozí svět. Klára se o kozách učila. Jenomže si myslila, že je jedna jako druhá. A teď najednou viděla, že i kozy se mezi sebou liší. A že se podle jejich povahy musí s nimi taky zacházet.
Heidi zatím došla na místo mezi dvěma balvany, kde rostlo hodně červených hvozdíků. Nádherné přirozené kytice. Heidi se rozběhla pro Kláru. Už z dálky volala:
"Kláro, pojď se na něco podívat! To jsi ještě neviděla!"
"Jak se mohu jít podívat?" usmála se smutně Klára
"Já jsem zapomněla," omlouvala se Heidi, ale vždyť je tady taky Petr. Je pravda, že se jich stranil, ale teď musí pomoci.
"Petře, pojď sem!" zavolala po horalsku Heidi.
"Ani mě nenapadne," odpovídal týmž způsobem Petr.
"Musíš," trvala na svém Heidi. "Ať už jsi tady."
"Nepůjdu!"
Heidi se k němu rozběhla. Oči jí hořely jako dva uhlíky:
"Petře, jestli nepůjdeš, tak to na tebe řeknu."
"Co chceš?" zarazil se Petr. Snad ho Heidi nezahlédla, když strkal do křesla?
"Abys mi pomohl s Klárou."
"Tak já jdu," řekl Petr zkrotle.
Pomohli Kláře vstát a drželi ji, aby neupadla. Ale donést ji až k hejnu hvozdíků? Na to byli slabí, i když se namáhali oba. Heidi i Petr.
"Kláro, víš co?" napadlo Heidi. "Udělej krok! Zkus to a udělej krok!"
"Myslíš, že to dokážu?" obávala se Klára.
"Jistě."
Klára udělalal krok. Zasykla bolestí.
"Ještě jeden," pobízela ji Heidi. "A pak se už rozejdeš."
Klára poslechla. Udělala druhý krok opět s velkou námahou, ale při dalších krocích bolesti ubývalo. Klára kladla nohy nejistě a kolísavě, opírala se přitom o Petra a o Heidi, ale přece jen šla. Zastavili se až u rudých hvozdíků, ale ty Klára snad ani neviděla. Posadila se a řekla celá šťastná:
"Heidi, já mohu chodit! Už mě to bolí jen málo. Poprvé v životě mohu chodit!"
"Tak vidíš," smála se Heidi. "Za chvíli budeš chodit sama, ani tě nikdo nebude podpírat. A na křeslo si ani nevzpomeneš. Ztratilo se dnes v pravou chvíli, viď, Petře?"
"Já si to taky myslím," zahučel Petr. Nejprotivnější bylo, že mu zčervenaly uši. Nemusel nic zapírat, protože ho nikdo přímo neobviňoval, ale Heidi něco věděla. Teď už se to Petrovi zdálo jisté. Ještěže cizí slečinka začla chodit. Tím se Petrova vina zmenšovala. Vlastně byla docela malá, protože jí sám pomáhal při prvních krocích. Dřív mu byla Klára protivná, ale teď v sobě shledával drobty náklonnosti, o kterých ani nevěděl, že je v sobě má.

 PAN HOFMAN ŽASL
Klára a Heidi seděly u stolu před dědečkovým domkem. Čekaly na pana Hofmana. Přijížděl z Maienfeldu každý čtvrtek a teď tu musel býtkaždou chvíli. Dědeček přerovnával hromádku dříví. Hledal nejvhodnější kousky k výrobě naběraček.
Heidi nevydržela tiše sedět a čekat. Každou chvíli vyskočila a dívala se do údolí, neuvidí-li pana Hofmana nebo alespoň jeho koně. Dočkala se. V dálce se černal obrys jezdce a tenhle obrys se neustále zvětšoval.
"Pan Hofman!" vykřikla Heidi.
"Tatínek!" zajásala Klára.
"Už jede?" zeptal se dědeček. Vyklepal si dýmku a znovu ji nacpal. Cítil se s ní jistější než bez ní.
"I s koněm!" smála se Heidi.
"Co tomu tatínek řekne?" zeptala se Klára. Najednou dostala strach, jestli nezapomněla chodit. Neopustí ji před otcem síly? Bude moci vstát a jít?
"Udělej pár kroků," radila jí Heidi, jako by tušila, co se děje v Klářině nitru.
"Ano," odpověděla Klára a vstala. Přešla pět kroků po trávníku k domku a zase pět kroků zpátky k židli. Měla těžké nohy, ale jejich tíži pociťovala jenom ona. Navenek nikdo nic nepoznal.
"Kláro, to snad ani není možné, že jsi dřív nemohla chodit," obdivovala ji Heidi.
"A teď už budu chodit pořád, viď?"
"Každý den nejmíň tisíc kroků," prohlásila Heidi.
"Ve Frankfurtu taky?" To byla Klářina tajná obava. Nebude muset doma opět sedět v křesle? Budou ji nohy poslouchat i tam? Není její nově nabytá schopnost vázána jen na hory? v
"Ve Frankfurtu taky," odpověděla rozhodně Heidi.
Klára se upokojila. Když to řekla Heidi, musí to být pravda.
Mezitím se jezdec na koni objevil až u domku. Byl to opravdu pan Hofman. Kostkovaný kabát, jezdecké kalhoty a na hlavě veselý slamáček proti pichlavému slunci.
Usmíval se už napřed jako jindy. Spatřil u stolu obě dívky a zahalekal na ně. Měl dobrou náladu, protože se v Maienfeldu nudil atuhle cestu na koni uvítal jako příjemnou změnu. A na Kláru se opravdu těšil.
Ale smích mu brzy ztuhl na rtech. Vstala Heidi a šla mu naproti. A hned s ní se zdvihla taky Klára a šla, jako by se to rozumělo samo sebou. Nebylo na tom nic nápadného a pan Hofman se nad tím v prvním kratičkém okamžiku ani nepozastavil. Ale hned nato mu projelo vědomím leknutí. Jak je to možné, že Klára jde sama? Nikdy přece neudělala ani krok! Proč nesedí v křesle?
"Dítě," vydechl pan Hofman hlasem staženým úzkostí, "co se s tebou děje?"
"Nic," odpověděla Klára se šťastným výrazem v tváři. "Chodím jako ty. Ještě neběhám jako Heidi, ale možná že budu taky běhat."
"Neublížila sis?"
"Ne," usmívala se Klára. "Je mi čím dál líp."
"Kláro!" Teprve teď si pan Hofman uvědomil, jaké štěstí potkalo jeho dceru. A jaké trápení odešlo z jeho domu. Klára bude chodit jako každé jiné dítě! Už si na její bezmocnost tak zvykl, že se o té zázračné změně musel znovu přesvědčit.
"Pojď vedle mě! Můžeš jít vedle mě?"
"Proč bych nemohla?" zasmála se Klára.
Postavila se k jeho boku a šla vedle svého tatínka s hlavou vzpřímenou jako nějaká princezna. Odcházeli spolu k jedlím za dědečkovým domkem a vůbec nemluvili. Byla to jejich první procházka v životě.
Heidi se za nimi dívala s tichou radostí v očích. Díval se za nimi i dědeček. Ani na něm nebylo nic znát, jenomže bafal ze své dýmky silněji než jindy, takže od jeho hlavy stoupal kouř jako od parní lokomotivy.

 PŘIBLÍŽILO SE ROZLOUČENÍ
Muselo k němu dojít, protože pan Hofman nemohl v horách zůstat. Práce ho táhla domů, práce ho volala i do jiných evropských měst. Hory musela opustit i Klára. Měla vstoupit do internátní školy v Curychu. Proč by zůstávala doma, když už může chodit? Musí si vynahradit dívčí společenství, o které v minulých letech přišla. Slečna Majerová bude mít o jednu starost míň, ale stále ještě může vychovávat Šebestiána a komornou Žofii. Nebudou z toho mítžádnouzvláštní radost, ale copak je nutné, aby člověk musel mít pořád radost?
Tak se stalo, že pan Hofman a děd Konrád stáli nahoře před domkem naposled proti sobě. Každý ve svém světě, každý ve svých věcech.
"Pane Konráde, ani nevíte, jak jsem vám vděčný," řekl pan Hofman a myslil to doopravdy.
"Proč?" odtušil děd. "Heidi má radost, že slečinka chodí. A já jsem taky rád."
"Ani nevíte, jak vám děkuji," pokračoval vytrvale pan Hofman.
"Věci jdou, jak mají jít," odpověděl děd. "Slečna Klára by se byla naučila chodit i ve Frankfurtu."
"Já vím svoje," nedal se mýlit pan Hofman. "Chci vám něco nabídnout. Heidi má Kláru ráda a Klára má ráda Heidi. Neměly by jít do školy v Curychu spolu? Heidi taky potřebuje vzdělání, to jistě uznáváte."
"Uznávám," zamračil se děd. V duchu na školy zlořečil. Pořád nějaká škola hrozí, že odvede Heidi.
"Nebude vás to pochopitelně nic stát," řekl rychle pan Hofman, který si mrak v dědově tváři vyložil po svém.
"O to nejde," zavrtěl hlavou děd. "Mám peníze, které jsem dostal za domek v Hůrce, a mohu za Heidi zaplatit, co bude třeba. Jenomže se s ní budu těžko loučit."
"Rozumím," přikývl pan Hofman. "Ale nechte mě udělat pro Heidi něco dobrého. Zaslouží si to."
"O tom nemůže být řeč," rozhodně odmítl děd. "Ale když chcete udělat něco dobrého, mohl byste na několik let zaopatřit Petrovu rodinu. Kluk má jenom matku a babičku. A on sám by měl jít do učení. Ani si neumíte představit, jak umí obratně zacházet se dřevem. Jako by s ním rostl od kolébky. Může z něho být výborný truhlář, možná i řezbář."
"Mohu to udělat," přikývl pan Hofman. "Klára mi vypravovala, jak jí Petr pomáhal."
"Kluk je někdy zlostný, ale má dobré srdce."
"Poraďte mi, jak to mám zařídit."
"Půjdeme spolu do Hůrky k panu faráři. Složíte tam peníze a pan farář se o rodinu postará."
"A vy sám nechcete odtud odejít? Připadá mi, že tu živoříte."
"Hory jsou můj život. Samota je moje ctnost."
"Já bych tu umřel nudou. Potřebuju změnu. Když usínám, jsem zvědav, kde se probudím."
"Každý z nás dělá to, o čem věří, že to má dělat," pokrčil rameny děd Konrád. "Já tenhle domek nikdy neopustím. Chtěl jsem být šťastný po způsobu jiných lidí, ale to nešlo. Tak jsem šťastný sám se sebou."
"A s Heidi."
"Ano," souhlasil děd. "Do školy v Curychu ji pustím, protože jí přeju vzdělání. Dnes už vím, že se bude ke mně stále vracet."
Oba mužové si potřásli rukama. V mnohém se lišili, ale v něčem si rozuměli. Chtěli žít po svém, ale současně nalézali pochopení pro druhého, který chtěl žít taky po svém.

 KONEC PŘÍBĚHU
Šli spolu k panu faráři. Děd Konrád v slavnostním kabátě se stříbrnými knoflíky, který měl na sobě naposled při rodinných pohřbech. Parádně vyhlížel i pan Hofman. Tmavý oblek se svítivou vestou, zpod límce mu vykukoval švi-hácký motýlek a v ruce se mu lehce pohybovala hůlka se stříbrnou rukojetí. I knírek pana Hofmana se zdál načechranější než jindy.
Pan farář vyslechl žádost pana Hofmana a přijal peníze na zaopatření Petrovy rodiny. Bylo na něm vidět, jak se těší z dobrého skutku. Snad mu nebylo proti mysli ani mlčení děda Konráda, který seděl na měkké židli velice vzpřímeně a díval se jenom před sebe.
"Je to příběh čistý jako zimní sníh," řekl pan farář, když vyslechl vyprávění pana Hofmana o uzdravení Kláry.
"Sám tomu ještě někdy nevěřím," usmál se pan Hofman.
"Naše osudy má v ruce Bůh," odpověděl pan farář. "Pomohl vaší dceři a pomohl i Heidi. Jemu patří ten největší dík. Viďte, sousede?"
"Ano," zabručel děd Konrád.
"A co myslíte, který Bůh vám tam nahoře v horách pomohl? Váš soukromý Bůh z hor, nebo ten, který se stará o nás všechny?"
"To je pořád tentýž Bůh," usmál se děd Konrád.
"Tak vidíte," odpověděl kněz s pocitem převahy. "To znamená, že taky někdy můžete přijít do kostela."
"Já si to rozmyslím," připustil děd s odmítavým výrazem v tváři.
"Já vím, že jednou přijdete," řekl pan farář s takovou jistotou, jako by viděl do budoucna. To znamená, že se rozešli v dobrém. Pan farář je dokonce vyprovodil až před faru a před očima celé vesnice potřásl rukou nejen panu Hof
manovi, ale i dědovi Konrádovi.
Čepice vesničanů letěly dolů, když je tahle podivná dvojice míjela: vyparáděný pán z Frankfurtu a hrubý děd Konrád z horské samoty.
"Vás si tady nějak váží, pane Konráde," poznamenal pan Hofman.
"Mě?" zasmál se posměšně děd.
"Nebo vás mají rádi."
"Lidé nás zdraví, protože jdeme spolu. Kdybych tu šel sám, obrátí se ke mně zády."
"Proč?"
"Mlčel jsem o neštěstích, která mě v životě potkala. A to mi moji kraj ani neodpustili."
"Promiňte, ale to je nějaká zdejší zvláštnost."
"Já jim vlastně chci být taky protivný," připustil děd Konrád.
"Ale na mně to nebudete zkoušet, viďte?" smál se pan Hofman. "My zůstaneme přáteli."
"Ano," odpověděl prostě děd.
Mezitím vezl pekař z Hůrky obě dívky do hotelu v Maienfeldu, odkudměla Klára odcestovat s otcem do Frankfurtu. Heidi ji vyprovázela, aby Kláře nebylo po cestě smutno. Nejenže jim nebylo smutno, ale bylo jim oběma dokonce veselo. Všímaly si každého ptáčka, veverky, neušel jim ani jediný motýl. U jedlového lesíka musel pekař zastavit, aby si dívky mohly protáhnout nohy. Heidi vlétla do lesa jako vystřelený šíp, Klára pospíchala za ní. Nohy ji poslouchaly zase o něco víc, takže na ně mohla chvílemi zapomenout. A tak to má být: člověk má přece jiné starosti, než aby myslil na své údy. Před Klárou se zkrátka začínal otvírat nový život - život dívky úplně zdravé.
V Maienfeldu se Heidi a Klára rozloučily. Bylo to loučení bouřlivé.Ozýval se v něm smích, nechyběly v něm ani slzy. Loučily se jen na pár dní, protože se měly za dva týdny
opět sejít v curyšské škole, ale každé loučení chce své. Je mu jedno, kdy dojde opět ke shledání. A tak Klára chvilku naříkala a Heidi ji utěšovala. Za minutku se úlohy obrátily. Heidi si stýskala a Klára se smála, protože měla radost z celého světa.
"No tak, co chceš," vykřikl pekař na koníka, který nechtěl stát. Štípaly ho mouchy, slunce živě pálilo.
"Já už musím jít," vzpamatovala se Heidi a vyskočila na vozík.
"Na shledanou! Na shledanou!" křičela Klára a mávala tak dlouho, dokud nezmizel vozík za rohem.
"Já tomu nerozumím," broukl pekař, který obvykle nebýval zvědavý.
"Čemu?" nechápala Heidi.
"Proč jste se tak dlouho loučily, když se máte zase sejít?"
"My jsme se snad ani neloučily," vysvětlovala Heidi. "My máme radost, že Klára chodí."
"Aha," zamyslil se pekař. "A co tomu říká dědeček?"
"Čemu?"
"No tomu všemu."
"Měl dnes na sobě kabát se stříbrnými knoflíky."
"Bude se ti po něm v Curychu zase stýskat?"
"Asi bude," zasmušila se Heidi a už nepromluvila.
Děd Konrád na ni čekal u poslední chalupy v Hůrce. Hedvika se ukázala jen v okně. Ven k strýci Konrádovi se neodvážila. Je pravděpodobné, že by ji odbyl, kdyby se ho na něco zeptala. A Hedviku až svrběl jazyk, jak potřebovala vyzvídat. Znala celý příběh s Klárou dost podrobně, protože v horách se nic neutají, ale k ucelení příběhu zbývalo ještě mnoho. Co mohla Hedvika dělat? Čekat a dívat se.
Dočkala se. Přišla Heidi, vzala dědečka za ruku a vedla ho po cestě nahoru. Byl to hezký pohled, to musela Hedvika uznat. Heidi vede svého dědečka domů. Drží ho za ruku
a tiskne ji, jako by neměla na světě nikoho jiného. Hedvika měla ještě zaslechnout, co si povídají.
"Dědečku," začala Heidi zdálky.
"Co chceš?"
"Víš, z čeho mám strach?"
"Nevím."
"Nebude se mi v Curychu po tobě stýskat?"
"Nebude."
"A proč?" ožila Heidi.
"Protože budu za tebou jezdit."
"Vážně, dědečku, vážně?" užasla Heidi a v očích jí zasvítilo něco úplně jasného. "A tobě se taky nebude stýskat, viď?"
"Ne," odpověděl děd.
"A proč?"
"Protože se budeš pořád vracet domů. Ve škole jsou přece menší prázdniny a větší prázdniny. A kde v té době budeš?"
"U tebe," zasmála se Heidi. "A Klára pojede se mnou."
"Až škola skončí, zůstanu u tebe pořád."
"Ano," přikývl dědeček. "Kam jinam bys šla."

Pak byli zticha, protože příkrá horská stráň jim brala dech.
Hedvika už stála před domkem a dívala se za nimi. Dohadovala se, co si asi právě povídají. Byla by se podivila, kdyby byla uslyšela, že si nepovídají nic. Protože si už řekli všechno.

OBSAH
NA CESTĚ DO HOR  7
O STRÝCI KONRÁDOVI  12
HEIDI SE PŘIDALA K PETROVI  14
STARÝ KONRÁD SE NEJDŘÍV ZAMRAČIL  18
JAK SE HEIDI ZABYDLELA  21
PROČBYSEMĚLA VNOCI BÁT?  24
HEIDI SE PROBUDILA  28
NA PASTVĚ  30
NÁVRAT DOMŮ  37
PŘIŠLA ZIMA  40
U BABIČKY  45
PAN FARÁŘ  49
BĚTA PŘIŠLA PRO HEIDI  52
JAK SE HEIDI UVEDLA  55
POUČOVÁNÍ SLEČNY MAJEROVÉ  60
O PANU HOFMANOVI  64
HEIDI CHTĚLA OTEVŘÍT OKNO  67
TOLIK TOUŽILA PO PŘÍRODĚ  71
VÝSTUP NA VĚŽ  73
KOŤATA SE PŘIHLÁSILA SAMA  79
JAK SE HEIDI UČILA ČÍST  81
PŘIŠEL SI PRO PENÍZE  83
SLEČNA MAJEROVÁ OHLÁSILA TREST  87
DOMŮ K DĚDEČKOVI  89
PŘIJEL PAN HOFMAN  92
CO ZPŮSOBILA OBRÁZKOVÁ KNÍŽKA  95
V DOMĚ ZAČALO STRAŠIT  98
ZASÁHL PAN HOFMAN  100
NA NOČNÍ HLÍDCE  102
NEŠŤASTNÁ HEIDI  105
HEIDI SE VYPRAVILA NA CESTU  108
NÁVRAT DO ALP  112
KONEČNĚ DOMA  116
PETR A JEHO STÁDO  120
NA NÁVŠTĚVĚ UBABIČKY  123
DOPIS OD KLÁRY  127
DĚDEČEK PŘESTAVĚL DOMEK  131
KLÁRA SE HOR NEBÁLA  134
PŘIHNAL SE PETR, PŘIHNALY SE KOZY  137
VŠEDNÍ DNI  139
STALO SE, CO NIKDO NEOČEKÁVAL  144
PAN HOFMAN ŽASL  148
PŘIBLÍŽILO SE ROZLOUČENÍ  151
KONEC PŘÍBĚHU  153

Vydal Albatros 1971

Heidi a její nové příběhy
 

2. díl knihy

Autor: Spyriová Johanna
***
Anotace: Další pokračování příběhů malé Heidi, které prožívá se svým dědečkem a svými přáteli.
***

*
HEIDI SE VRACÍ DO DÖRFLI

Heidi musí stále myslet na dopis, který jí dal dnes ráno Klářin tatínek pan Sesemann. Musí se hned vydat na Pastvinu, protože dědeček onemocněl. Pohledem chvílemi zabloudí na košík, který jí darovala Klára. Neustále myslí na to, jak dá stařence na stůl žemličky. Sní o okamžiku, kdy obejme dědečka.
5

Děvčátko se rozhodlo, že vyjde až nahoru k Brigitině chaloupce. V duši jí narůstal neklid, a když došla před starý dům, byla už celá udýchaná.
„Vždyť je to moje malá Heidi," zvolala slepá stařenka, když se jí Heidi jako obvykle vrhla vášnivě kolem krku.
6

„Dostala ode mne Brigita vzkaz? Nečekala mě v Dörfli… Je u tvého dědečka." „Jak se cítí? Špatně?" zeptala se Heidi.
Nemá se zle, ty můj andílku, ale není mu ani lépe… Starat se o něj opravdu není žádná slast…" Heidi se už dál nezdržela ani chviličku a běžela na Pastvinu. Na prahu se zastavila a hned ji překvapilo neuvěřitelné ticho a přítmí, které vládlo ve velké světnici.
7

Brigita nikde nebyla. A dědeček? Heidi si myslela, že ho najde v křesle. Dědeček však ležel. Přestože byl pobledlý a vypadal unaveně, ve tváři měl úsměv. Těžce oddychoval a ani se neprobral ze spánku, když mu Heidi utírala čelo.
8

Přišla Brigita… Chtěla jsem ti jít naproti do Dörfli! Ale sama vidíš, nemohu nechat dědečka úplně samotného." „Ach, a je opravdu vážně nemocný?" A vtom se ozval dědeček:
„Doufám, že jsi nepřišla kvůli mně?"
9

„Ale ano! Vrátila jsem se kvůli tobě. V té dálce se mi po tobě velice stýskalo!" řekla Heidi s úsměvem a se slzami v očích. „Netlachej hlouposti. Raději mě pojď obejmout a dej mi něčeho napít, mám velkou žízeň!"
Heidi dědečkovi rychle přinesla hrnek čerstvého mléka.
10

Heidi se od dědečka ani na chvilku nehnula. Opustila hojen tehdy, když mu šla natrhat léčivé byliny. Hned jak se vrátila, dala vařit vodu. Potom bylinky vhodila do vařící vody, jak jí to dědeček poradil. Kvůli těmto léčivým čajům často považovali lidé "strýčka z Pastviny" tak trochu za čaroděje…
11

Plynuly dny, ale dědečkovi nebylo lépe. „Protože tu není doktor Pfeifer, musíme jít pro lékaře do Aubernského údolí," rozhodla Heidi. „Já jsem pro něj také chtěla jít, když jsi tu nebyla, ale 'strýček' ho nechtěl," postěžovala si Brigita. Heidi byla dojatá. Pomyslela si, že bylinky budou možná lépe účinkovat, když je uvaří ve vodě ze studánky „Panny Marie, ochránkyně léčivých bylin".
12

Ale stav nemocného se vůbec nezměnil… Proto se Heidi rozhodla, že napíše doktorovi Pfeiferovi: „Rychle přijeďte, dědeček je nemocný. Spěchejte, aby nebylo pozdě…! Bylinky mu nepomohly. Jedině vy, pane doktore, ho můžete zachránit…"
13
14 obrázek

Heidi usnula opřená o dřevěnou židličku. Zdál se jí podivný sen: procházela se s dědečkem na louce poseté květy… Znepokojená se vrhla k nemocnému dědečkovi… Když odhrnula závěsy, myslela, že se jí to jenom zdá: dědeček seděl ve své posteli, čelo měl suché, něžně se usmál na vnučku a zeptal se:
„Kolik je hodin? Víš, že mám hlad jako vlk?"
15

Byl to opravdový zázrak. Ale nikdo nevěděl, co ho způsobilo. Bylinky z Pastviny? Voda ze studánky „Panny Marie, ochránkyně léčivých
bylin"?
Na druhý den už chtěl dědeček obědvat u stolu. Brigita byla výborná kuchařka, ale dnes se překonávala.
16

Následující dny měla Heidi co dělat, aby zabránila dědečkovi pracovat. „Ale vždyť jsem už zdravý jako buk, holubičko! Myslíš, že budu dál polehávat jako nějaký lenoch? Pojď, vezmu tě s sebou, budeme chytat raky… Co bys řekla na pečené raky? Náš zítřejší oběd by se nezačal nejhůř."
17

Když doktor Pfeifer uviděl svého pacienta, jak připravuje oběd, velice se podivil. Potom zavtipkoval: „Promiňte, moji drazí přátelé, ale tento mladík, který peče raky, by měl být mým pacientem?"
18

Ale o chvilku později neměl už doktor Pfeifer náladu žertovat. Když mu Heidi všechno povyprávěla, lékař hned poznal příznaky obávaného překrvení mozku. Dědečkův život byl ve velkém nebezpečí. Doktor Pfeifer už Heidi oslovoval jen "milá kolegyně". Ubezpečil ji, že jen co získá lékařský diplom, bude jeho nástupkyní.
„A potom také já půjdu konečně chytat raky!" dodal s úsměvem. „Chci, aby můj život byl krásný a užitečný," předsevzala si Heidi.
19

Tato neděle byla dnem návštěv! „No to je fantastické! Přišli jsme ti pomoci ošetřovat nemocného a našli jsme ho zdravého!" řekla Klára. Paní Sesemannová se potom s úsměvem zeptala:
„A proč by s námi nemohl jet do Paříže? Trochu si odpočineme a potom… Vzhůru na cestu! Zdálo se, že dědeček je tímto návrhem nadšený. Hned se pustil do zpěvu na známou notu: „Jedem do Paříže… „ všichni čtyři!"
20
*
HEIDI V PAŘÍŽI

„Škoda, že jsme přijeli do Paříže až večer. Cestou do hotelu jsme z města skoro nic neviděli," řekla Heidi Kláře, která si vybalovala kufry.
„Ale vždyť budeme mít ještě dost času obdivovat Paříž. Teď raději mysli na to, abys byla krásná, až půjdeme do restaurace. Pařížanky jsou velice
elegantní, víš!"
21

Pojednou se okno jejich pokoje zalilo jasným světlem. Právě pod jejich balkonem se rozsvítila pouliční lampa. "To je plynové osvětlení, které vydává takové jasné světlo. Teď ho začali zavádět i ve Frankfurtu,"
vysvětlovala Klára.
,To je ale nádherné!" zvolala Heidi. Děvčátka se vyklonila z balkonu a obdivovala rušné osvětlené ulice.
Do pokoje vešla babička:
„Pojďte večeřet. Jistě už máte hlad." Klára s Heidi ještě nikdy neochutnaly francouzskou kuchyni.
22

Dědeček se rychle navečeřel a prohlásil: „Jdeme spát. Cesta byla únavná a zítra za svítání…"
"Za svítání! To vypusťte z hlavy!" protestovala paní Sesemannová.
"Ale ano, drahá přítelkyně. Vy zůstanete v posteli a já zavedu mladé
dámy do lesa."
23

Les… V Paříži?… Když dědeček zastavil kočár, slunce už pozlacovalo střechy. „Do Bouloňského lesa, pane kočí, a klusem, prosím!" Za několik minut se Heidi s Klárou procházeli po stinných alejích Bouloňského lesa.
24

Všichni tři šli kolem malého jezírka, v němž plavalo několik labutí. Náhle zaslechli zuřivý štěkot. Hned se otočili. Velké psisko pronásledovalo koně, který se z psího štěkotu splašil a svého pána už neposlouchal. Kůň se vzpínal, skákal do stran a potom vyhodil zadkem tak silně, že jezdce shodil na zem. Ten zůstal bez pohnutí ležet. Klára a Heidi k němu přiběhly a za nimi dědeček. Prohlédl si zraněného a usmál se: „To jev pořádku. Nemá nic zlomené. Ten pád ho jen omráčil. Má vymknutý kotník. Dám to do pořádku dřív, než se probere. Aspoň ho to nebude bolet."
Dědeček jemně zatáhl za kotník, který už začínal otékat, a prudce jím otočil.
25

Zraněný zasténal a otevřel oči. "Ničeho se nebojte, mladý pane,
už je to v pořádku. Zavezeme vás domů."
26

Mladý jezdec bydlel se svou matkou v hezkém domě na kraji lesa. Maminka se polekala, když uviděla svého syna.
„Můj bože! Co se stalo? „Nebojte se, paní, není to nic vážného. Spadl z koně, ale zlomené nemá nic."
27

Jean-Pierre Delory si několik dní poležel a brzy byl zcela zdravý. On a jeho maminka se stali nejlepšími průvodci svých nových přátel. Vodili je po Paříži a ukazovali jim nejenom proslulé pamětihodnosti, ale všecko, co dodávalo městu půvab. Naše přátele uchvátilo nábřeží Seiny se stánky prodavačů starých knih. Dědeček si koupil vzácné botanické knihy. Paní Sesemannová dala přednost starým rytinám. Jean-Pierre si vybral knihu od Julese Verna a knížečku básní.
28

Zatímco děvčata obdivovala pyšnou katedrálu Notre-Dame, Jean-Pierre četl nejkrásnější stránky z knížky:
„Poslouchejte. Poslouchejte, jak voda zpívá a po kamínkách šumí, jak hladí její zpěv. Jak teče pomalu a plyne a na pouti své se vine…"
29

Aby toho dne nasbírali co nejvíc zážitků a lépe poznali Paříž, rozhodli se, že si vyjedou výletním parníkem po Seině. Kláře s Heidi údiv rozzářil oči. Nevěděly, co mají dřív obdivovat. Nikdy by si nepomyslely, že uvidí tolik krásných věcí. Paní Sesemannová objevila novou vášeň: fotografování. Neustále tiskla spoušť zázračného pří-
30

stroje. „Babičko, když budeš stát pořád jen za aparátem, neuvidíš žádné pamětihodnosti, které obdivujeme," řekla Klára. „Nemysli si, zlatíčko. Ještě dřív, než stisknu spoušť, najdu si čas, abych si vybrala, co chci fotografovat. Později budeme rádi, když na fotografiích uvidíme katedrálu Notre-Dame, pařížskou věznici Conciergerie a sochu starého záletníka' na kamenném koni."
Jean-Pierre s maminkou měli radost, že jejich přátelé jsou tak nadšení. Na co asi myslel dědeček, když upřeně hleděl na brázdu, kterou za sebou zanechávala loď?
31

Dědeček je zavedl najeden z vršků francouzského hlavního města, na kopec Montmartre. Není to sice Falkniss, ale vítr, jenž tu fouká, zato velmi inspiruje umělce. Malá prodavačka květin jim přišla nabídnout kytičky.
32

Klára a Heidi si vybraly květiny, které se jim hodily k šatům. Jeden z malířů právě maloval mlýn.
„Poslechněte, když jsem byl mladý, hodně jsem se podobal tomuto muži!" řekl dědeček. Malíř při těch slovech zpozorněl a naši přátelé se mu zdáli tak sympatičtí, že je poprosil, zda by si je nemohl namalovat na svůj obraz.
„To je výborný nápad. Doufám, že mi své dílo prodáte," odpověděla paní Sesemannová. „Naši přátelé budou mít na tento den krásnou vzpomínku. Jsou nadšení tímto jedinečným prostředím."
33

Zatímco paní Deloryová s paní Sesemannovou obdivovali obchody ve čtvrti Faubourg Saint-Honoré, dědeček si řekl, že dětem leccos vysvětlí:
„Co myslíte, jak se zásobuje takové velké město, jako je Paříž? Dozvíte se to. Zavedu vás do tržnic. Říkají jim také břicho Paříže!" „Ach, tolik masa a zeleniny!
34

A ryb! Jak to mohou za jediný den prodat?"
Byl tam takový hluk, že museli křičet, aby se vůbec slyšeli. Dědeček je pozval na pohár grenadiny na terasu malé kavárničky, jaké je možné najít jen v Paříži. Tam si trochu odpočinuli. Ale už byl čas setkání.
"Pane kočí, a teď rychle do Louvru!"
35

Z muzea na procházky, z procházek na výstavy, z výstav do divadla. Tak skončil pobyt v Paříži. Paní Sesemannová se s Klárou vrátila do Frankfurtu a dědeček s Heidi na Divokou pastvinu. Na jedné z posledních procházek v Lucemburské zahradě si slíbili:
„Přijedeš nás navštívit do Frankfurtu a do Dörfli?" "Slibuji, přísahám!"
36
vanmart
*
HEIDI A TUHÁ ZIMA

"Micko, nech tu cibuli!" Heidi se chystá na zimu v horách. Právě váže cibuli do věnců.
37

Zatímco Heidi navléká na nit nadrobno nakrájené hříbky, dědeček ukládá do košů, vystlaných slámou, jablka. Ovoce, zelenina a mouka vydrží na půdě dlouho, je tam přece teplo a sucho.
38

Heidi vyhlédla přes malé střešní okénko.
„Dědečku, podívej se, kdo to tam jde. Není to starý pastýř Hans? Někdo povídal, že odešel ze salaše na Červené pastvině." „Ano, je to skutečně Hans," říká dědeček. "Bude to už asi deset let, co nesestoupil do vesnice."
39

„To znamená, že bude tuhá zima. Hans se ve svých předpovědích počasí nikdy nemýlí." V následujících dnech Heidi pracovala ještě usilovněji. Pečlivě vybírala šunky a klobásy.
40

Ten večer si dědeček a doktor Pfeifer sedli ke stolu, aby si zahráli šachy.
Sněhu už napadlo tolik, že zasypal i cestičku. „Namouvěru, přišla k nám pořádná zima," poznamenal doktor Pfeifer.
41

Sníh padal každý den. Dörfli byla brzy odříznutá od ostatního světa.
Heidi s dědečkem připravovali krmení pro lesní zvěř a vyhladovělá ptáčátka. Ptáčci byli tak odvážní, že zobali zrno lidem z ruky.
42

Ve vesnici si všichni navzájem pomáhali, jak jen mohli. Odhrnovali sníh od dveří, a dokonce i z oken, protože ho bylo tolik, že se i přes okna dalo jen těžko vyjít z domu. Dörfli žila jako jedna velká rodina, která společně bojovala proti tuhé bílé zimě.
43

Jednou večer přišel napůl zmrzlý sedlák Martin. "Moje žena si dnes ráno zlomila
nohu, "řekl.
Vypil kávu a potom se spolu s lékařem vydali na cestu. Uběhly dvě hodiny.
Někdo znovu zaťukal na okno. Byl to Kateřinin syn Bertil.
44

Heidi se podivila, když ho uviděla samotného. „Ty jsi sám?"
„Ano. Zavolej rychle doktora Pfeifera, děťátko se už hlásí na svět!"
„Ale doktor Pfeifer tu není! Uklidni se, hned tam jdeme." Když došli ke Kateřině, dědeček pověděl: „Pomáhal jsem na svět už tolika kůzlátkům a jehňátkům, pomohu i vám…"
45

Heidi postavila na oheň
hrnec s vodou.
„Táta se brzy vrátí. Jaký
nádherný vánoční dárek
mu letos připravila moje
máma!"
A "dárek" je už na světě. Je to překrásné malé děbvčátko. Heidi ho okoupala, zavinula do plenek a položila mámě do náručí.
46

Když se druhého dne doktor Pfeifer vrátil, byl velice překvapený. Srdečně poblahopřál mamince i dědečkovi.
„Jmenuje se Adelaida," řekla Kateřina. „Chceš být kmotřenkou, Heidi?" Heidi pocítila, jak se jí srdíčko naplňuje radostí a pýchou. Umínila si, že pro svou kmotřenečku uplete krásné šatičky. „Víte, pane doktore, Heidi je jak opravdová máma. Jen se podívejte, jak šikovně si s děťátkem počíná!" Adelaida usnula.
47

Heidi se rozhodla, že zůstane u Kateřiny, dokud se úplně nezotaví. Bertil jí pomáhal při domácích pracích a staral se o nákupy. Heidi mohla celý svůj volný čas věnovat mamince a novorozeňátku. Velké nástěnné hodiny pokojně odbíjely čas.
48

Kateřina se už zcela zotavila. Heidi se k velké radosti dědečka a doktora Pfeifera vrátila domů. Vždyť dům byl bez Heidi tak pustý… Přišel Štědrý den. Heidi celé odpoledne strojila jedličku.
Pak ještě prostírala štědrovečerní stůl.
49

Stal se zázrak? Zima jako by uzavřela příměří; přestalo už sněžit. Lidé rozsvítili lucerny. Jejich světla svítila jako hvězdy na cestu až ke kostelíku. Celá vesnice se vydala oslavit vánoce.
50

Po mši šli všichni obdivovat jesličky. Byly nádherně osvětlené tlumeným světlem. Z okolí přišli pastýři se svými ovcemi. Vůl s oslíčkem rozdávali teplo. Svatý Josef v dlouhém plášti a Panna Marie s rozzářenou tváří chránili děťátko ležící na slámě. Při pohledu na toto děťátko se Heidi zmocnil nevýslovný pocit. Myslela na to, jak se narodila Adelaida.
51

Uběhly měsíce. Každé ráno vstávalo sluníčko dříve a barvilo do růžova sníh, který se rozpouštěl ve vzdouvajících se bystřinách. A když jednou ve čtvrtek našla Heidi na procházce první protěž, zvolala k obloze: „Sbohem, zimo!"
52
*
HEIDI A DIVOKÁ PASTVINA

Tiše plynul večer. Dědeček ještě jednou povyprávěl Heidi příběh o „Strašidelné pastvině". Děvčátko nesměle pokukovalo tam, kde se tyčila vysoká hora. Heidi se zdálo, že zahlédla tajemné světlo a zvolala:
„Dědečku! Vidím tam světlo toho horského vůdce!" Už jí nikdy nebudu vyprávět podobné příběhy, pomyslel si dědeček.
53

Heidi věšela prádlo vyprané v pramenité vodě a dědeček řezal před salaší dříví. Heidi byla ráda, že může něco dělat.
Na Divoké pastvině určitě nikdo nebydli, dumala Heidi. Vždyť strašidla existují jen v pohádkách. Pojednou vykřikla překvapením. Tam, kde včera zahlédla světlo, vznášel se k nebi dým. Co to má znamenat?
54

Dědeček dým také zpozoroval. Navrhl Heidi, aby se tam šli podívat a odhalili záhadu. „Myslím," řekl dědeček, „že tam potkáme starého pastýře, který odvádí stádo do údolí. Určitě tam chce strávit noc se svým unaveným stádem."
55

Heidi byla šťastná. Udělají si poslední výlet do hor, než je zima přinutí opustit salaš. Dědeček a Heidi si vzali hole. Heidi si okolo krku pevně uvázala šátek. Dědeček s batohem na zádech si vesele vykračoval a ukázal na místo, kde si na chvilku udělají přestávku. Z trávy ještě vykukovalo pár květů. „Jen do toho, odvahu! Brzy dorazíme do cíle!" řekl stařec. „Už jsem sám zvědavý, co tam nahoře najdeme!"
56

Heidi se už s dědečkem vyškrabala na vrcholek. Byli na místě. Čekalo je však zklamání. Divoká pastvina jim své tajemství nevydala. Kromě dvou svišťů, kteří si dělali zásoby na zimu, neviděli nic. Ani jejich přítomnost těm dvěma nijak nepřekážela. Svišti byli velice roztomilí. Kousek od nich zahlédla Heidi ptáčka. Byla to asi sýkorka. Ani ta se nedala vyrušit a dál poskakovala.
„Nezbývá nám nic jiného, než sestoupit do salaše a snít," poznamenalo děvčátko.
57

Dědeček přidal do kroku jako opravdový horal, ale když Heidi zakřičela, zastavil se a obrátil se. Co se to děje? K děvčátku právě přiskočil obrovský pes. Upřeně se na ni zahleděl. Heidi se velice lekla jeho
žlutých očí. Pes potom odešel tak tiše, jak přišel. „Ach, ten byl veliký! Řekla Heidi.
58

Večer před spaním si Heidi v salaši listovala ve velké přírodopisné knížce, kterou dostala od dědečka. V knize byla vyobrazená všechna zvířata žijící v horách. A mezi nimi Heidi poznala obrovského psa, který ji tak polekal. Pod obrázkem bylo
napsané velkými černými
písmeny: „Vlk evropský"! Bože můj, vlk!
59

Heidi si zvykla brzy vstávat, aby rozdělala oheň a připravila snídani. Dnes ráno se ale vzbudila, až když už slunce bylo vysoko na obloze. Strávila špatnou noc. Bála se, že ji budou noční můry pronásledovat dál. Ale na stole spatřila lístek od dědečka. „Zažij příjemný den, zlatíčko," napsal jí na něj.
60

„Na večer připrav polévku, protože až se vrátím, budu velice hladový." Dědeček sestoupil do vsi. Přes den Heidi pouklízela. Byla už půlnoc a dědeček se stále ještě nevracel.
61

Heidi nemohla usnout. Trápila se kvůli dědečkovi. Číhala i na nejmenší zvuk, protože doufala, že se dědeček vrátí. Hned za svítání odešla do Dörfli, aby se zeptala, jestli někdo neviděl „strýce z pastviny" ve vesnici. Ale dědeček ve vesnici nebyl.
62

„Netrap se, Heidi, půjčím ti našeho psa Pufa," řekla Margréta. „Zavede tě k dědečkovi. Když ho najdeš a uvidíš, že si nešťastnou náhodou vymknul kotník a nedokáže sejít do vsi, zastrč Pufovi za obojek kapesník a pošli ho nazpět do Dörfli. Já už budu vědět, co to znamená."
Nato se Heidi vydala i se psem na cestu. „Šťastnou cestu, Heidi!"
63

Heidi šla tak velice rychle, že se celá zadýchala. Vzpomněla si na dědečkovu radu, který jí říkával: „Musíš jít pravidelně jako hodinky." Dědeček měl pravdu. Heidi si s sebou vzala i hůl. Do košíku si dala trochu jídla a lékárničku. Pojednou se Puf zastavil a zavrčel. Všiml si divokého psa, který je pozoruje shora ze skály. A potom utekl.
„To byl vlk evropský," pomyslela si Heidi. „Jaké štěstí, že odešel a neublížil mi…"
64

Heidi odvážně pokračovala v cestě do vrchů. Chtěla vědět, co se stalo dědečkovi. Trávu už bylo vidět jen tu a tam. Heidi ještě nikdy nebyla sama tak vysoko v horách! Škoda že ji Puf opustil! Kdyby byl s ní, tolik by se nebála. Kolem panovalo hrobové ticho. Jen aby se nevrátil vlk! Co by si počala? Po chvilce ucítila Heidi příjemnou vůni. Ta zvláštní vůně se šířila na všechny strany. Až se při ní sbíhaly sliny v ústech. Co to jenom může být? Heidi už bolely nohy a košík jí také ztěžkl. Kopec byl stále strmější. Heidi šla dál… Pojednou se ocitla před vchodem do jeskyně.
65

Příjemnou vůni cítila stále víc. „Dědečku! Dědečku! Kde jsi? Ach, tady jsi! A co tvůj kotník? Máš ho zlomený?" Najednou něco zavrčelo. Vedle dědečka, který si právě pochutnával na výborném kousku masa, ležel vlk. Neboj se," řekl dědeček, „bydlí tu Berta a ta si ho ochočila. Neublíží ti!"
66

„Berta bydlí tady?" zvolala Heidi. „To není možné!" „Ale ano," řekla Berta a přinášela velké pečené kuře. „Všichni si myslí, že jsem bohatá a bydlím v Lausanne. Ale tady je mi mnohem lépe. Nikomu to ale neprozraď," řekla s úsměvem. „Děkuji ti, že ses postarala o dědečka. Přijď k nám do salaše, kdykoli se ti zachce," pověděla Heidi.
67

Heidi se s Bertou rozloučila a dodala: "Za týden sejdeme do Dörfli, protože už začne škola. Pojď s námi. A na jaře se rozhodneš, jak budeš chtít. Buď se vrátíš na Divo-
kou pastvinu, nebo ti postavíme malý domek a zůstaneš s námi v Dörfli… Moc bychom si to přáli!" Dědeček poslouchal, na čem se ty dvě domlouvají, a potom řekl:
„Právě jsem ti to chtěl navrhnout. Berta může zůstat celou zimu u nás. Byla by s námi šťastná a my také!
68
*
HEIDI A CIRKUS

Heidi si vyšla na procházku se svou kozičkou Sněhulkou. Ranní mlha se už zvedla, a tak dohlédla až do vesničky. Děvčátko se udiveně podívalo do údolí. „Ale vždyť přijel cirkus!" zvolalo, když mezi střechami spatřilo červený stan. Do Dörfli zavítal cirkus!
69
70 - obrázek

Heidi přiběhla do salaše. „Dědečku, dědečku!" volala celá zadýchaná. „Do Dörfli přijel cirkus. Vezmeš mě do cirkusu? Řekni! V cirkuse jsem byla jen jednou v životě. S Klárou ve Frankfurtu. Byla jsem ještě malá, ale pamatuju si na všechna vystoupení. Bylo to nádherné!" Oba se ocitli před velkým stanem. Dědeček byl dojatý.
„Kdysi jsem byl v cirkuse s tvým tátou, Heidi, a teď tam jdu s tebou, "říká.
Opodál se mladá krasojezdkyně marně snažila vyskočit na svého koníka Gina.
71

Malá krasojezdkyně se najednou dala do pláče. Heidi se velice podivila. Proč pláče? Ale dědeček to hned pochopil. „Váš kůň je zraněný?" zeptal se děvčátka. „Ano, pane," odpovědělo děvčátko smutně. "Bojím se, že si zlomil nohu. Jestli je to pravda, nechají ho zahynout, ale já nechci, aby Gino umřel!"
„Dovolte, abych se mu na tu nohu podíval," nabídl se dědeček. „Dáme to všechno do pořádku." Zatímco si tak vykládali, dědeček zraněnou nohu zlehka ohmatal.
72

„Je to tak, jak jsem si myslel," řekl dědeček. "Má ji jenom vymknutou. Přikaž mu, aby si lehl, mluv na něj a drž ho tak pevně, jak dokážeš." Dědeček si počínal rychle a Gino ani nestačil zařehtat. Bolest zmizela, kosti byly tam, kde mají být, a koníček se rychle postavil na nohy. Byl spokojen, že už ho nic nebolí.
73

Malá krasojezdkyně Lilly dědečkovi srdečně poděkovala a potom ho i s Heidi pozvala do cirkusu, aby je seznámila s celou cirkusovou společností. Ve stanu si před paní Emílií opakovali své číslo klaun Koko se slonicí Julií.
74

Zatímco bratři Hilosovi létali z hrazdy na hrazdu jako ptáci, Helga tancovala na laně. Cirkus je krásné, ale těžké řemeslo, pomyslela si Heidi.
75

„Viděla jsi už lvíčata?" zeptala se Lilly své nové kamarádky. "Ne? Tak pojď za mnou." Heidi byla úplně okouzlená. Za zvěřincem si v trávě hrála tři lví mláďata pod bdělým dohledem krotitele pana Leopolda. Heidi něžně pohladila malé šelmy, které si to ochotně nechaly líbit. „Jak jsou miloučké! Vypadají jako veliké kočky," řekla Heidi a hladila je dál.
"Nedoporučuji ti ale pohladit jejich tátu," pověděl pan Leopold a odvedl děvčátko k sousední kleci.
76

V kleci nehybně leží veliký lev. Možná se mu zdá o jeho rodné Africe.
„Jmenuje se Rex, to znamená král," pokračoval pan Leopold.
77
78 - obrázek

Lilly a Heidi se nyní usadily v hezké maringotce paní Cecílie, cvičitelky psů. Paní Cecílie má starosti. Její pomocnice, malá Marinetta, onemocněla a nemůže dnes večer s paní Cecílií vystupovat. Lilly je jako stvořená k tomu, aby Mariněttu nahradila. Ale malá krasojezdkyně má lepší nápad: Úlohu Marinetty by mohla převzít Heidi. A za dvě hodiny už Heidi začíná v manéži. Paní Cecílie je nadšená. Všecko jde hladce a nadšené obecenstvo bouřlivě tleská po každém čísle.
79

Ale každý začátek je těžký, že? Heidi pomáhá své nové přítelkyni Lilly i při její akrobatické jízdě na koni. Gino křepce přeskakuje červenou stuhu. Dědeček je nadšený a ze všech sil tleská výkonům své malé Heidi.
80

Po představení se Heidi vrátila do salaše celá unavená. Když se probudila, byl už bílý den. Rychle zašla do vesnice, aby se podívala do cirkusu. Ale ten byl už znovu na cestách. Maringotky odjížděly za skřípění kol a řevu zvířat.
81

Heidi zesmutněla. Dědeček si toho povšiml.
„Doufám, že si dobře rozmyslíš, kdyby se ti někdy chtělo odejít daleko ode mne s nějakým cirkusem," řekl něžně. "Zůstanu navždy u tebe," odpověděla Heidi a silně ho objala.
82

Heidi na cirkus nezapomněla, a když pásla v horách své kozičky, bavila se tím, že je učila všelijakým kouskům. Díky své trpělivosti měla brzy pár moudrých vycvičených koz.
83

Přešly měsíce, ale vesnička na Heidino mistrovské účinkování v cirkuse nezapomněla. A když má někdo svátek, svatbu anebo jenom tak, když ji někdo z přátel v Dörfli poprosí, předvede naše malá přítelkyně Heidi se svými moudrými kozičkami své nejúspěšnější číslo: tanec alpských skřítků.
84
*
HEIDI A VÁNOCE

Doktor Pfeifer napsal, že na Štědrý den přijede do Dörfli. Spolu s dopisem poslal i krabici, v níž byly vánoční ozdoby.
Dnes je předvečer Božího narození. Hned jak nastalo ráno, vydal se dědeček s Heidi do blízkého lesa. Stařec si s sebou vzal i sekerku.
85

„Jedličky se ani nehnou. Je tu ticho, úplné ticho. Nic tu není slyšet!" zašeptala Heidi. „Dědečku, já se bojím. Jako by stromy cítily, že jeden z nich chceme vytnout!"
„Najdeme takovou, která je úplně sama a je jí smutno… Bude tak krásná, až ji ozdobíš, že nebude litovat, že Vánoce oslaví s námi… Podívej se na tuhle. Že je pěkná?"
„Ach ne, dědečku! Taje tak krásná a vypadá to, jako by ji ta velká jedle ochraňovala. Nesmíme je rozdělit!"
86

Heidi se rozběhla do lesního porostu… Vyletěl z něj polekaný ptáček. Na děvčátko padaly chumáče sněhu a Heidi je ze sebe se smíchem střásala. Potom zahlédla mladou jedličku s pěknými, pravidelně rozvětvenými větvemi… Na lesní mýtince stála úplně sama. Zdálo se, jako by jí bylo pod sněhovou přikrývkou zima. „Dědečku, myslím, že této jedličce se u nás bude líbit. Co říkáš?" „Já si myslím totéž. Vypadá, jako by na nás čekala…"
87

Když se vraceli do Dörfli, dědeček jí ukázal jeden z vrcholů: „Podívej, to je Falkniss. Vypadá na růžovém nebi jako nějaká krajka. Myslím, že bude pěkně. Alespoň budou mít naši přátelé příjemnou cestu!"
„Malý Petr přijde ve stejný den jako doktor Pfeifer?" „Ano! Ten bude překvapený, až uvidí, jak jsi vyrostla!" „Myslíš? Tak moc bych už chtěla být veliká!" „A proč?" „Abych ti mohla víc pomáhat, dědečku, a aby sis mohl odpočinout…"
88

Brigita je už čekala před dveřmi. Přišla jim upéci oplatky. V Dörfli je to takový zvyk. Petrova maminka přinesla železnou formu na oplatky. Byla tak velká a těžká, že ji Heidi sotva udržela. Tak pomáhala mísit těsto… Brigita dala rozpustit máslo, navážila mouku, cukr, ohřála trochu mléka a přidala vejce. Heidi mísila jedna radost!
89

Těsto bylo hlaďoučké jako samet. Brigita vložila do rozehřáté formy máslo, a když začalo prskat, přidala do formy naběračku těsta. Domem se linula příjemná vůně… Do vrbového košíku vystlaného bílým ubrouskem položili první oplatku. „Klobouk dolů před kuchařkami," zvolal dědeček. Za zlatavým kopcem oplatek bylo Heidi sotva vidět…
90

Mezitím dědeček zasadil jedličku do dřevěného květináče naplněného dobře upěchovanou hlínou. Postavil ji do kouta v lékařově pracovně. Tmavozelené větve krásně vynikaly na světlém dřevěném obložení stěn.
„Teď ji už musíme ozdobit. To je tvoje práce, Heidi!" Děvčátko chtělo vánoční jedličku vyzdobit tak, jak to vidělo u paní Sesemannové ve Frankfurtu… Vzalo si žebřík a počalo se přehrabovat v krabici, kterou poslal doktor Pfeifer. Našla v ní svíčky, postříbřené ořechy, skleněné koule různých barev, zlaté
91

a stříbrné šňůry a třpytivé hvězdy. Byla tam i spousta malých figurek. Tělíčka měly z čokolády, ruce a nohy z kandovaného ovoce. Vesele se usmívaly pod vatovými vousy.
Čas od času Heidi od stromečku na pár kroků poodstoupila, aby si lépe prohlédla výzdobu. Zlaté a stříbrné šňůry vypadaly jako andělské vlasy… Bylo to překrásné.
92

Najednou se rozezvučel nějaký veselý zvoneček. Jeho zvuk zněl jako rolničky na saních… Heidi proběhla předsíní a otevřela dveře dokořán… „Doktor Pfeifer! Petr!"
„Zapomnělas, že mi máš říkat kmotříčku?" napomenul ji lékař. Zdvihl děvčátko ze země a na růžová líčka jí dal dvě velké pusy. Z Petra se už stal velký chlapec. Byl trochu tichý. „Ty ses ale změnil! Vedle tebe jsem úplně malá!" řekla Heidi. Kočí přinesl zavazadla. Mezi kufry bylo mnoho tajuplných dárků…
93

Dědeček a Petr pomohli kočímu nanosit všechno do domu. Balíčky převázané stuhami poskládali pod jedličku. Co v nich jen může být? Heidi si umínila, že k nim přidá i své dárky, které měla připravené. Šla pro ně do svého pokoje, kde je ukryla pod postel. Musí si dát pozor, aby to nějaký zvědavec nezahlédl. Hned by bylo po překvapení! Brigita a Petr odešli s kočím. Využili jeho saní k tomu, aby přivezli babičku. Ta také bude slavit Vánoce s přáteli.
94

„Nebyl to vynikající nápad přijet sem na saních a vzít s sebou cestou i Petra?" zeptal se doktor Pfeifer. „Kromě toho to byla nádherná projížďka!" Heidi přisvědčila, ale její myšlenky bloudily jinde. Přemýšlela, jeli všechno přichystané tak, aby mohla se
svými nejmilejšími oslavit nejhezčí svátek v roce… Někdo zazvonil. Byl to Petr s maminkou a s babičkou. Srdečně se uvítali. Dědeček za nimi rychle zavřel dveře, aby dovnitř nešla zima a nefoukal sníh.
95

V domě panovala příjemná sváteční nálada. Doktor Pfeifer zapálil na stromečku svíčky, a když se otevřely dveře do jeho pracovny, všichni žasli nad tou krásou tak, že se zmohli jen na obdivná slova. „Ach, to je nádherné!"
Po chvíli ticha Heidi tak živě popsala jedličku slepé stařence, že ta měla pocit, jako by ji skutečně viděla. Doktor Pfeifer začal zpívat vánoční píseň: „Tichá noc! Svatá noc!" Přidala se k němu Brigita a nakonec zpívali všichni. Do zpěvu se mísil Heidin křišťálový hlásek.
96

Petr se zvědavě podíval na kupu balíčků. Je tam nějaký také pro něj? Když si všiml, že ho pozoruje doktor Pfeifer, začervenal se. Ale vtom se lékař ozval: „Já bych také rád věděl, co je v těch balíčcích! Co vy na to?"
Na každém dárku bylo napsané jméno. Byla to zvláštní chvíle. Všem začalo srdce rychleji bušit, když rozvazovali šňůrky na balíčcích a mačkali papíry, v nichž byly dárečky zabalené. Tváře jim zářily radostí. Ach bože! To jsou krásné Vánoce!
97

Dědeček našel pod stromečkem vlněnou čepici, kterou mu upletla Heidi, a pěkný pytlík na tabák. Petr tam měl krásný nůž v koženém pouzdře a hromadu sladkostí. Jeho babička dostala sametové papuče a vyšívaný šátek. Brigita a Heidi dostaly látku na šaty. Doktor Pfeifer se velice divil, že i on dostal dárek. A jaký! Heidi mu vyšila gobelínový obraz. Byla na něm salaš v horách obklopená jedličkami. „To je nádherné! Ještě nikdy mě nic tak nepotěšilo!" Pod stromečkem zůstal ještě jeden nevybalený dáreček… Bylo na něm jméno Heidi…
98

Heidi radostí vykřikla, když uviděla překrásnou hrací skříňku. Když zdvihla víčko, ozvala se hezká melodie. Byl to starodávný nápěv, který slepá stařenka dobře znala. Když ho zaslechla, začala si nohou podupávat do taktu. Tu hudbu mohli poslouchat donekonečna. Při jejích tónech si pochutnávali na vanilkových oplatcích a popíjeli kávu.
Ani si nevšimli, jak letí čas. Když se nakonec rozešli, byla už pokročilá noční hodina. Petr nesl lucernu, která se pohupovala v jasné noci. Zdálo se jim, jako by z nebe spadla jasná hvězda.
99

„Na tyto krásné Vánoce nikdy nezapomenu, kmotříčku!" řekla Heidi vážným hlasem a oči jí zazářily radostí.
„Když Pán Bůh dá, zažiješ jich v životě ještě hodně," odpověděl s úsměvem doktor Pfeifer. Jeho pohled se střetl s pohledem dědečkovým. Muži si rozuměli… Oba si přáli to stejné: ještě hodně šťastných Vánoc pro děvčátko s takovým dobrým srdíčkem…
100
***
(Nakladatelství Junior 1993)

* * *