Tvých očí lesk , tmu třpytivou,
Tvých rukou horkých nahý děj,
když skrze slzy nejednou
já viděla Tvůj  milý obličej ?

Ať si je co chce přede mnou ,
neštěstí , strasti, krutá lež,
ty provždy ranou červenou
v mém srdci hochu zůstaneš. 

D.M.

Tak něžně bych se loučit chtěla ,
držet tvé ruce v rukou svých,
zahnat ti všechny chmury z čela 
a ty jsi stále  samý smích.
Řekla bych slova útěšlivá
řekla bych , řekla … co já vím ?
Nemohu . Odpusť , Co mi zbývá ?
Pro tebe je můj stesk jen dým.
Pro tebe jako když láska není – 
a já odcházím navždycky.
Dát najevo své utrpení
by vypadalo komicky .
Banální příběh … Ach , co je jich !
Konec. Snad zapomenu . Snad …
Můj vlak už stojí na kolejích
a ty mi nejdeš sbohem dát.
Nebudu psát dlouhá psaní  ,
nebudu lepit obálky.
Setřu si kradmou slzu dlaní
a zadívám se do dálky.
Banální příběh … Ach, co je jich !
Konec. Snad zapomenu . Snad …
Můj vlak už stojí na kolejích
a ty mi nejdeš sbohem dát .

D.M.

Můžu žízní umírat …
Můžu do slunka se dívat …
Můžu nahá na ledovci stát …
Můžu …

Nemůžu Tě nemilovat !

D.M.

Chtěla jsem Ti složit básničku.
Básničku - tichou vábničku
do velkého bloku psanou
vábničku perem malovanou.

Chtěla jsem Ti  stvořit malý hrad .
Hrad Veselák , kde budeš hrát
svou komedii nedopsanou ,
končící vždy slovem nashledanou .

Chtěla jsem Ti napsat svítání .
Svítání , které noci zahání
abys měl v srdci svém uschovanou,
bláznivou holku rozcuchanou .

 D.M.

 Měsíční svit

 Ve dne svět jediný
pro všechny postačí
v noci svět každého je jinačí.
A mysl rodí představy
 jež vzruší
měsíční svit se rozlil na obloze,
 touha v duši.

D.M.

Když hvězdy na nebe rozprostře Bůh
a do oken vkrádá se  stín,
když kroky tiché nesou se tmou
v duši mé přebývá podivný  spleen.

Do saní nebeských  hvězdy já zapřahám
a po nich pozdravy noční vám posílám.

°°°°    Dáša   °°°°

Milovat to není jen mít rád ,
milovat je věřit a pravdu znát.
Milovat je odpustit a znovu podat ruce,
milovat je rozdělit duši i srdce .

 Ptáci už přestali zpívat

  a slunce šlo za obzor spát.

 Na víčka spánek Ti sedá

 nech hezkého něco si zdát  .

 O luně,  o hvězdách, o lásce ,

 o té  co zázračná bývá.

 Krásný  sen ukryj si do dlaně

 a slavík ať píseň svou zpívá.

 Dáša

Proč bolí každá vzpomínka
na Tebe ?
Přicházejí často .
Zahnat se nedají.
Trýzní mě ve snu.
Peru se s nimi .
Prohrávám.
Jsem otrokyní
ducha zabité naší lásky.
Sloužím mu
A on mě mučí.
Bojím se.
Bojím se všeho,
co začíná velkým L.

D.M.

 „ Já píši vám – co mohu více  ? 
Co ještě mohu dodati ?
Teď  vím , že máte právo sice
mne pohrdáním trestati ,
leč pevně věřím, nešťastnice,
že mne váš milosrdný soud
nemůže přece zavrhnout. 
Já nejdřív mlčeti jsem chtěla ,
 a věřte : nebyl byste znal
nikdy můj ostýchavý žal,
kdybych jen stín naděje měla ,
že třeba jednou za týden
vás u nás na vsi uzřím jen,
abych vám slůvko mohla říci 
a v duchu vaši tvář a hlas,
než znovu navštívíte nás,
dnem nocí abych mohla stříci…
Však řekli , že jste samotář.
Že na vsi nudíte se,  víme . 
A my … z nás věru nejde zář,
třebaže ze srdce vás ctíme.
Proč jenom, proč jste přišel k nám ?
Já v žalu opuštěné vsi té
bych neznala vás , jak vás znám ,
ba ani žal, jejž pochopíte .
Mé zármutky , v tmách duše skryté,
by smířil čas, pak ( kdož to ví?)
bych zadala se mužovi 
a byla mu i věrnou ženou 
i ctnostnou matkou usmířenou.
Jiného ? … Ne již. V světě ráda
nikoho nemohu mít já.
Tak si to Prozřetelnost žádá…
Tak chtějí nebesa : jsem tvá…

Můj celý život mi Tě slíbil, 
tys musel , musel přijíti.
Tys ten, jenž Bohem seslán mi byl
až do hrobu mě chrániti …
Byls vidinou mých nočních snění,
už drahý mi , když nezřený,
Tvůj zrak mě mučil plameny,
Tvůj hlas zněl v touhy rozeznění 
- a nebyl to jen sen – jak zvon !
Jen vstoupil jsi , už jsem Tě znala ,
a strnula jsem , tvář mi vzplála,
hlas nitra řekl mi : Toť on !
Och ano … Já Tě slýchávala 
tys tiše se mnou rozmlouval,
když chudákům jsem pomáhala
i když jsem v prosbách klekávala 
ve zmatené své duši žal.
Zda tys to přízraku můj milý,
se do světnice v onu chvíli
průzračnou nocí nesnesl ,
nepostál tiše nad pelestí ?
A slova naděje a štěstí
zdas v útěchu mi nehlesl ?
Kdo jsi ? Můj anděl ochranitel ?
Či úskočný můj pokušitel ?
Viď , zbavíš mě mých zmatků těch !
Snad je to klam , jenž svými stíny
v mou nezkušenou duši leh !
A mně je souzen osud jiný …
Děj se co děj ! Já osud svůj
dnes do rukou Tvých svěřuji Ti .
Modlím se k Tobě . Při mně stůj,
Mé slzy v dlaně Tvé se řítí …
A uvaž , já zde sama jsem,
a nikdo mi tu rady nedá.
A musím zahynouti , běda ,
I se svým němým úžasem.
I čekám Tě. Přijď , vytoužený .
Buď lásku najevo mi dej ,
či těžké sny mé zpřetrhej ,
ať  ztihne mě trest zasloužený !
I končím ! Hrůzno mi číst psaní..
Já studem , strachem umírám..
Však vím, že vaše čest mě chrání
a směle svěřuji se Vám…“

Spánek

Spánek je opona , která se spouští
na víčka na řasy , pohladí tvář.
Je pramenem  úlevy v bezbřehé poušti ,
v temnotě únavy lákavá zář.

Spánek je balzám, přírodní lék,
přichází po špičkách, lákán a zván,
měkounký dotek houní a dek,
frézií ve vánku voňavý lán.

Spánek je zahrada pro lehké múzy,
které se za noci toulají ven.
Za svitu úplňku taneční chůzí
brouzdají travou a spřádají sen.

Spánek je houpačka , na moři loď ,
slunce i květina  od Boha dar .
Táhne Tě do snění – nestůj a pojď, 
 do světa barev, kouzel a čar.

Spánek je báječných pohádek knížka,
v které se za noci obrátí list.
Příběhů čarovných útulná skrýška,
vyjížďka v saních do bájných míst.

Spánek je klícka z hedvábných nití,
 v které je zabydlen prazvláštní svět
skřítků a medvídků , luk plných kvítí,
stačí jen ulehnout – a usnout hned.

Šepot lesa.

Znaveni cestou dalekou
konečně sedáme na mech
a Tvé polibky chutnají
pryskyřicí.
Les šeptá nám svou píseň
tajemnou…
a svědkem našich dotyků
je jenom  slunko rudé ,
zapadající.
Naslouchej tiše a neruš
větru  mámivý hlas  
a než  šepot  lesa
zatíží Ti víčka ,
opakuj mi slova lásky zas.
Když usínat už budem oba ,
ta slova lásky ponesou se
lesem… 
 a než slunko znovu probudí
nás ,
já budu snít  - jak šťastná
s Tebou jsem .

D.M.

Pád

Stojíme spolu na okraji skály .
Stačil jeden neopatrný pohyb -
padám .
Přitažlivost zemská však zradila
všechny vědce .
Let se zpomalil  , kroužím ve víru
života.
Je mi úzko v tom stavu beztížnosti .
Chci se zachytit ,
nemohu najít Tvou ruku.
Pud sebezáchovy pomalu mizí.
Ještě pár nesmělých pokusů,
marně…
Je konec.
Tělo dopadlo na útesy skal,
voda pod nimi zrůžověla. 
Z moře vystoupilo
purpurové slunce.

Bláznivá láska .

Vítr bije do vln , jež nesou naší bílou
plachetnici .
Ležím na zádech a pozoruji plynoucí
oblaka . Najednou se mi zatočila hlava .
Po chvíli jsem zjistil. Že jsi skloněna nade
mnou a že ty světle modré obláčky ,byly
vlastně Tvé oči. Z toho ta závrať .
Byl jsem šťasten.
Začal jsem Tě líbat .
Nad námi kroužili rackové.
V pohybu jejich křídel jsem slyšel melodii
„ Crazy lowe .“
Najednou přišla vlna , která nahnula naší
plachetnicí . Lekla ses a vykřikla .
Rackové zděšeně odlétli . Melodie zmlkla.
Plachetnice se silou té vlny hnala ke břehu.
Nechal jsem ji .
Zastavila se .
Vzal jsem Tě do náruče a vynesl na břeh.
Stáli tam usměvaví lidé, kteří nevěřícně
pokyvovali hlavami.
Pak jeden z nich mávl rukou a řekl :
„ Bláznivá láska.“
Rozešli se .
Zůstali jsem sami.
Byl jsem šťasten . Bylas krásná.
Líbal jsem Tě .
A šumění vln jezera k nám zanášelo melodii
„Crazy lowe.“

 D.M.

Západ slunce.

Touha

Malý princ.

S Tebou chci slunce probouzet
a dávat hvězdy spát.
S Tebou chci chytat déšť do dlaní ,
neříkej , že mě už nemáš rád. 
S Tebou chci smát se na hvězdy ,
neboj se, ony zas vyjdou ,
to plačící princ z malé planety
šel na Zem hledat svou ovečku bílou .
Zastav mu cestu , ať vrátí se zpět !
To není planeta pro malého prince,
to zkažený je svět !

D.M.

Velká hra

Převtělení.

Přišel sochař a ztvárnil moje tělo.
Přišel básník a ztvárnil moji duši.
Přišel Amor a daroval mi srdce .
Pak přišel jeden  - a zranil moje tělo.
Přišel druhý – a zranil moji duši 
 a ten třetí – vyrval z těla srdce.
Oni jsou teď Andělé…
Já Ďáblice .

D.M.

Odpusť a nezoufej.

Přijď.

Vzpomínka na vandr.

 Sen

Měla jsem dnes v noci divný sen…
Já byla princeznou,
Tvé srdce zámek,
Ty jsi byl – starý pan král,
který mě ze zámku pryč vyhnal.
Pokořena šla jsem bludištěm
útrob Tvého těla
až potkala jsem hada
a já ho tolik chtěla.
Než stačila jsem říct mu – prosbu svou
byl tu již pan král
a hadovi hlavu sťal  - pýchou královskou
Pár ran holí  na další cestu mi dal
a pak se mé bolesti krutě smál – pan král.
Já zbita bloudila trnitým údolím dál.
Když jsem se po dlouhém čase,
ocitla stejná jak dřív
na paloučku zase,
zámek tam sice stál, ale nebyl tu již
pan král.
Zámek byl pustší a chladnější
než jsem ho znala ,
to všechno snad časem,
místo krále však vrhá se přede mne
špinavý tulák na zem.
Chtěl by plakat , ale studánky citů
jsou vyschlé už ,
prosí o drobeček lásky
a k tomu hodně ostrý nůž.
Princezna z košíčku , kde chtěla
mít toho hada ,
vyndavá ostrý nůž,
tuláka má stále ještě ráda ,
ale je pozdě už .
Ostří nože , jehož jméno je Osud
rozdělil už navždy ty dva
a konec pohádky se neví dosud.

D.M.

Kapky deště

Vítr

Nepochopená

Jsi světlo mojich očí

Kouzla že nežijí ?

V tiché zátočině keňu malou , skrytou mám.
Na vrchu v lese chajda stojí
a tam Ti hochu svoji lásku dám.
Až hvězdy vyjdou , nasednem v keňu mou,
po řece poplujem dál
poslouchat píseň lásky tajemnou .
Co vlnky si zpívají ,
když  měsíc na nich se houpá.
Co vítr nám vypráví ,
když láska do srdce stoupá.

Kouzla že nežijí ?
V pohádky nevěříš ?
Z večera u řeky šumění naslouchej,
od lesů , od mraků, od větru vyzvídej.
Kouzlo tam uvidíš – v pohádky uvěříš...

Naše cesta nevede měkkou trávou,

 je to horská stezka plná kamení.

 Stoupá však kupředu a vzhůru

 za sluncem.

Každý má v sobě semínko lotosového květu.
A když dostane v pravý okamžik příležitost,
úsměv,slovo, pohlazení
– může vykvést.

Štěstí...